Je zřejmě pravda, že pod svícnem je největší tma... stejně jako je pravda, že na to, nač myslíme a z čehož vycházíme téměř neustále, leckdy bez povšimnutí přecházíme. To je i můj problém, neboť jsem trestuhodně pominul desáté výročí úmrtí jedné z největších postav století nedávno minulého. Bohužel pouze málo lidí napadne, že mluvím o Karlu Raimundovi Popperovi. Jeho přínos je totiž stále málo propagován, ačkoli je mnohem převratnější než přínos většiny hvězd mediálního intelektuálního nebe.
Nejprve se zmíním o jeho životě, a pak o dvou základních pilířích
Popperova díla. Je ale jasné, že k aspoň základnímu vystižení jeho
bohatství by bylo zapotřebí desítek stran textu, což v rámci drobků není myslitelné. Narodil se roku
1902 ve vídeňské židovské rodině, jež oplývala majetkem i vzděláním. Studoval
filozofii, matematiku a fyziku. Nejprve se jeho myšlení obrátilo k teorii
vědy (výsledkem se posléze stala zlomová kniha Logika vědeckého zkoumání). Před Hitlerovou anexí Rakouska stihl
odejít na Nový Zéland, kde napsal své asi nejdůležitější dílo: Otevřená společnost a její nepřátelé. Po
válce působil na London School of Economics a v roce 1965 obdržel titul
Sir. Popper byl v aktivním kontaktu s intelekuálními autoritami 20.
století, např. s A. Einsteinem, F. A. Hayekem, filozofy Vídeňského kruhu,
ale sám pobýval spíše v pozadí. Stal se představitelem moderní
polyhistorie a étosu intelektuální poctivosti, jejž dokázal úžasně přenášet.
Mezi další Popperovy knihy, které vyšly v češtině a jež chci doporučit,
patří jeho autobiografie Věčné hledání
a soubor jeho úvah Život je řešením
problémů.
Popper jako teoretik vědy zbořil pozitivistické přesvědčení, typické pro
klasickou interpretaci vědy (nikoli
pro reálnou praxi vědeckého výzkumu!), že vědecké teorie stojí na objektivně
odpozorovaných faktech a že je můžeme verifikovat. Pro něj cesta vědy nespočívá
ve vytváření nějakého „světového názoru“, nýbrž v popírání dosud platných hypotéz a v tom, že je nahrazujeme
hypotézami lepšími, často zcela odlišnými. Hypotézy si (vzdor slavnému výroku
I. Newtona) vymýšlíme, nedá se najít nějaká metoda, jak dojít k dobré
hypotéze. Jsou často produktem tvůrčí invence podobné uměleckým vizím. Podrobně
propracovaná metoda je důležitá až při testování,
které se odvíjí od predikcí, plynoucích z hypotézy, ale nedokazuje nic
bezpodmínečně. Jestliže hypotéza v testech obstojí (její predikce jsou
v souhlasu s tím, co pozorujeme), není verifikována, protože kdykoli
později se může ukázat, že v jiných testech selže. Takové selhání nemusí
znamenat jen potřebu kosmetických úprav hypotézy, jak o tom může svědčit např.
pád celé newtonovské fyziky díky Michelson-Morleyovu experimentu.
Myšlení K. R. Poppera je přinejmenším ve svém stylu, který se vyznačuje
prostotou a logickou vytříbeností, vždy pod vlivem jeho teorie vědy. Tak i
Otevřená společnost se často vrací k metodologickým úvahám, na nichž staví
uchvacující a historickými bádáními dobře podloženou vizi humanistického étosu
liberální demokracie. Kromě toho se podrobně zabývá základními věcnými
charakteristikami otevřené společnosti, která stojí na ochraně svobody a na
svobodné soutěži, v protikladu s konzervativními společnostmi
uzavřenými. Možná pro mnohé docela šokujícím způsobem vkládá Popper skalpel své
brilantní analýzy do ledví lidí, kteří se stali pro evropskou kulturní tradici
posvátní: do Platóna, Aristotela, Hegela, Marxe a Heideggera. Pro mne osobně
četba Otevřené společnosti znamenala možná něco podobného, čím pro byl Kanta Hume.
Na závěr medailónku uvedu jen kratičkou citaci z Věčného hledání:
„Skutečnost, že se mravní hodnoty nebo zásady mohou střetávat, je
neznehodnocuje. Mravní hodnoty nebo zásady lze objevovat a dokonce vynalézat.
Mohou být relevantní v určité situaci a irelevantní v situaci jiné.
Některým lidem mohou být dostupné a jiným nikoli. To vše je však zcela vzdáleno
relativismu, tj. teorii, že jakoukoli množinu hodnot lze obhájt.“