Můžeme to vzít, jak se to v podobných pojednáních dělává, třeba od Adama: ten, když mu pánbůh ráčil stvořit Evu, měl to nesmírně jednoduché: zamiloval se do Evy, jelikož výběr byl opravdu ubohý, i za cenu vyhnání z Ráje. Ačkoliv nevíme, zdali Eva byla bruneta nebo blonďatá, ani jak moc byla krásná, už tahle prastará zkušenost nám přesvědčivě dokumentuje drtivou sílu lásky. Situace dnes je mnohem, mnohem spletitější: na světě je mnoho Adamů, ještě více Eviček a rovněž Rájů přibylo. Moderní člověk tedy stojí valnou většinu života před dilematem, koho milovat a za jakou ženskou cenu se dát vyhnat z Ráje. O tomhle problému se jistě každý z nás notně nauvažuje, ovšem o tom, zdali vůbec milovat, nikdo myslím přemýšlením neztratí ani desetinu vteřiny. Láska je totiž ten nejtěžší a nejhonosnější okov, snad jediná věc, kterou si přejeme být trvale poutáni. Pan Gott dokonce o lásce zpívá v jedné hezké písničce, navzdory autentickým zprávám z Bible, „pojď, ukážu ti cestu rájem“, správně by se mělo zpívat: „pojď, ukážu ti cestu z ráje“. Samozřejmě, pan Gott si to může dovolit. Pokud zpívá, projde mu všechno. Láska, jak víme, se vyskytuje v několika obměnách: existuje láska a) duševní, b) tělesná, c) platonická, d) věčná, e) pomíjivá. Pokud to dobře sleduji, v současnosti se pěstuje ponejvíce kombinace variant, vyskytujících pod písmeny b) a e), tedy láska tělesná a pomíjivá, místy mírně zředěná variantou a). Láska platonická a láska věčná uvízly někde v šuplících našich babiček, jestliže se tam vůbec kdy vyskytovaly. Nevím, nevím, ale myslím si, že naše babičky nebývaly vždycky zrovna takové, aby naši dědečkové – pochopitelně v době, kdy byli ještě sotva tatínky – neměli naprosto žádného důvodu k zažárlení si.

Nejtrapnější na lásce je to, že kvete v každém věku. Nezbavíte se jí, vážení přátelé, pokud budete alespoň trochu schopni myslet a vnímat. Vím, vůbec nestojíte o to, zbavovat se lásky, já také ne, ale někdy opravdu, ruku na srdce, když je člověk tak trochu uštván, trochu otráven a zrovna cítí, jak mu ze samé lásky naskakují vrásky na tvářích, neřekli jste si, vážení přátelé: hergot, co na těch ženských je? A šli jste se pořádně napít a bylo vám dobře.

Až se bude blížit Máj, od Máchových dob měsíc lásky, nebudou se vylepovat plakáty, jako když je třeba Měsíc lesů nebo Měsíc knihy. Zdánlivě se nic nebude dít. Jen vzduch bude vonět silicí, šalbami a návratkami k mládí. Moc špatně se pak uvažuje, ale zato zem je lehká a na dosah. Jestliže se na ni uložíte takhle později navečer, můžete spatřit celou někonečnost Vesmíru a snad i pocítíte nekonečnost krásného bytí tady na Zemi. A tak se na mne nezlobte pro tu malou agitku: vím, že nosím dříví do lesa, ale chce se mi, nějak moc se mi chce v myšlenkách na předmájový čas nosit dříví do lesa.

Text pochází ze šedesátých let.