Myslím, že to byl sám Jan Neruda, který svého času prohlásil, že „hráti v koule, šach a karty věru muži nesluší“. Ačkoliv chovám úctu povinnou i nepovinnou k muži tak velkému a moudrému a slavnému, v tomhle bych si s ním věru rád zapolemizoval. Šlo by mi hlavně o tohle: jestliže tedy hráti v koule, šach a karty věru muži nesluší, myslel tím náš velký klasik, že snad podobné kratochvíle sluší ženám, či chtěl medle vyobcovat tyto záliby vůbec z okruhu lidské činnosti? Vídávám sice tu a tam některou tu ženu hrát kanastu, dokonce i taroky, ba i bridge a šachy, ale při holém pupku, není to ono. Schází tomu nějaká ta uvážlivá rozhodnost silnějšího pohlaví, poťouchlost blafování, nonšalantní drzost a zanícení pro věc, prostě schází tomu skoro vše. Hrával jsem bridge s několika dámami, ale až na jednu výjimku to nestálo za nic. A výjimka zřejmě potvrzuje pravidlo. Ne, ženám věru nepřísluší hráti v koule, šach a karty, aspoň zatím ne, a pochybuji, že za časů Jana Nerudy tomu bylo jinak.

Nu a nyní, když jsme touhle jednoduchou vylučovací metodou přišli k jádru pudla, řekněte, kdo z nás by si dal od kohokoliv – a dívám se vysoko a uctivě – vyrazit z rukou krásný list, kdo z nás by upustil od skvělého příštího tahu, po němž náš soupeř zbledne a vymlouvaje se na nevyspání, přepracování, bolesti hlavy a ještě řadu jiných těžkostí, zabalí šachová fidlátka s pocitem zneuctění své vyšší nervové soustavy? Ach jistěže nikdo! Ono totiž na světě vedle věcí vážných a důležitých existují věci nevážné a nedůležité, věci hravé a nezávazné nějaké pozůstatky našeho miloučkého dětství, které nás trochu rozpačitě, leč věrně, provázejí celým naším životem.

Co bychom proboha medle dělávali, jak bychom vypadali, kdybychom jen a jen usilovali o nějaký vyšší princip Života, notně se neustále vzdělávajíce, a chmuříce se uvažovali o jeho smyslu a marnosti? Ach ne, my někdy notně na tohle všechno kašlajíce, usedáme ke stolku kdesi za zády velkého pana Života a prohrabujíce se v čertových obrázcích, popíjíme nějaké to pivečko a cítíme se dobře. Dost možná, že v podobných okamžicích nežijeme jaksi plně, ba dokonce, vzato klasicky přísně, vyskytujeme se v autu velkého pana Života, ale ať. Je to někdy docela fajn sednout si chvilku za lajnu a nedělat podle názoru našeho velkého klasika vůbec nic. Ono se to totiž zase potom nějak lépe běhá a čutá do kulaté hlavy velkého pana Života.

Text pochází ze šedesátých let.