Klíčová slova: konzert, pokud, řádově, kauza, varianta, sekunda.

Mluvit přirozeně česky není tak snadné, jak by se mohlo na první pohled zdát.

Někteří pěvci popu a lidé, pohybující se v šoubyznysu často, ohlašují, že se uskuteční tam a tehdy „konzert“. Vím, že v Česku se odjakživa koncertovalo a chodívalo se do cirkusu, ne do zirkusu, což by mohlo být určitou analogií konzertování. Hity – za mých mladých let jsme říkávali odrhovačky – se podle mého názoru nezvěční rádoby vznešenou, ve skutečnosti však poněkud směšnou zkomoleninou starého českého slova.

Je to asi dvacet let, co se začalo pokudovat. Zcela vypadla z hovorové češtiny slůvka „když“, „-li“, „jestli“. Málokdo dnes řekne „nepřijde-li“, „když přijde“, „jestli přijde“ – vše se odbude slůvkem „pokud“, které se stalo asi nejvíce frekventovaným slovem v dnešní hovorové češtině.

Dost podobně je tomu se slovem „řádově“. Když slyším větu, že něco bude stát řádově tři miliony korun, říkám si, kolik to bude stát neřádově. Toto slovo je v použité větě zcela zbytečné.

Mám pocit, že z našeho jazyka pomalu vypadne slovo „případ“. Slovník ovladla „kauza“... nevím sice proč, snad že se snažíme být světovější a potřebujeme k tomu termíny, které sice dost lidí nezná, ale z úst mluvitele znějí jaksi vznešeněji.

Totéž platí i o slovu „varianta“, což převedeno do češtiny znamená „možnost“. Hraji šachy, kdysi vášnivě, a tak toto slovo dokonale ovládám – v kavárně jsme si občas řekli při partii: jo, to je ta varianta, kterou hrával náš Franta. A tak myslím, ano v šachu, snad někdy i v řeči, ale nezapomínejme na české slovo „možnost“.

Líto je mi „vteřiny“, pomalu, ale jistě ji ubíjí „sekunda“. Nikdo ať mi neříká, že sekunda je vyjádřením času a vteřina nějakého úhlu. Slováci mají jen sekundu. My jsme taky dlouhý čas docela v pohodě žili bez sekundy, toto slovo se začalo frekventovat někdy za prezidenta Husáka, když se najednou v televizi změnil název pořadu „Branky, body, vteřiny“ na „Branky, body, sekundy“. Vteřina je krásné, ryze české slovo, nedejme mu zahynout v sekundové smršti, by – jak pravil klasik – náš jazyk neshnil v hrobě.