Jana Sokol je znám široké veřejnosti jako politik a bývalý kandidát současné vládní koalice na prezidenta republiky. Dnes je děkanem FHS UK. Byl by to prezident, kterého bych si mohl pro jeho životní postoje, pro šíři jeho záběru a pro vyzrálost jeho osobnosti opravdu vážit. Jsem mu proto vděčen, že přijal mé pozvání k rozvohoru přes internet a odpověděl na mé otázky.

Ačkoli Vás i leccos o Vás široká veřejnost dávno zná, mohl bych Vás přesto poprosit o stručné shrnutí Vašeho životopisu pro čtenáře Tématu?

Pokud by o to opravdu stáli, bude možná přece jen lepší, když si to přečtou jinde. Třeba na stránkách fakulty nebo na www.jansokol.cz.

S jakými výhledy se díváte do roku 2005 – co v něm očekáváte od sebe nebo třeba od naší společnosti?

Když člověk nic moc neočekává, bývá příjemně překvapen. Od sebe ovšem neprozřetelně očekávám, že stihnu všechno, co jsem komu nasliboval.

Jste děkanem FHS UK a máte dlouhou zkušenost s českým vysokým školstvím. Jak se Vám jeví, potřebuje nějaké zásadní změny?

Asi ano. Na vysoké školy přichází každý druhý mladý člověk a školy si stále myslí, že budou vzdělávat jen vědce. Celý svět srůstá dohromady a my si myslíme, že si vystačíme sami, jen hezky česky. Máme stále ještě vysokoškoláky, kteří jinak než česky nečtou ani nemluví!

Ještě bych zůstal u školství, byť u toho nižšího. Jaký je podle Vás smysl školství – mělo by žáka chápat jako pevný disk, na nějž je třeba uložit data, nebo jako procesor, který se má s daty naučit pracovat?

Jako většina počítačových metafor je i tahle nesmyslná: k čemu je disk bez procesoru a vice versa? Ale žák je člověk, ne stroj. Něco chce a něco nechce. Ať s ním chcete udělat cokoli, udělat to vždycky musí jen on sám – často s pomocí učitele. Maminka mě učila mluvit, ale naučit jsem se to musel sám. Jedno bez druhého nejde. Školství má dětem a mladým lidem pomoci k tomu, aby 1) dospěli, 2) dokázali se zařadit do společnosti a 3) v ní nějak obstáli. Nejsilnějším prostředkem školy je přímé působení učitele, který dává žákům naději, že se stanou něčím, jako je on (ona). Nejdřív ho obdivují, potom se mu smějí a nakonec na něj rádi vzpomínají. Chudáci děti, které se s takovým učitelem (učitelkou) nesetkaly.

Běžnou součástí výuky na základních a středních školách je průběžné ústní zkoušení, které „motivuje“ žáky k učení stresem a buzerací. Myslíte, že je správné ono pojetí žáka, které mezi českými učiteli patrně převažuje, tedy žák = líný chytrák, na nějž je třeba neustále tlačit?

Na žáky se musí „tlačit“, za to se učitel nechává platit. V průběžném zkoušení žádný problém není, ten je jen v tom, když působí jako buzerace. Tedy např. když učitel sám neví, proč děti učí to, co je učí, nebo když je na něm vidět, že ho to (také) nebaví a že jen „plní plán“ a čeká, až zazvoní.

Setkal jsem se s názorem, že mládež, je-li vychovávaná značně liberálním způsobem, nakonec najde svou cestu a smysl pro řád během dospívání. Zůstane však sebevědomější a méně ohnutá před autoritou moci. Myslíte si to také?

Co to znamená „liberálním způsobem“? Je sice pravda, že děti přežijí ledacos, ale pokud se tím myslí nechat žáky být, je to hrubý omyl a zločin na dětech. Falešný optimismus Rogersovské pedagogiky už dnes málokdo sdílí, výsledky jsou dost špatné. Skutečné sebevědomí se získává úspěchem, tím, co student sám dokázal, ne učitelskou lhostejností, která se ráda tváří jako „liberální“. Znáte tu příhodu s malým chlapečkem, který se paní učitelky ptá: „A musíme, prosím, dneska zase dělat, co chceme?“

Spíše jsem myslel slovem „liberální“ něco jako „svobodný“ nebo „partnerský“, tedy pokud možno ne autoritářský. V čem vlastně spočívá ta pravá autorita, již by učitel měl mít u svých žáků?

Autoritu má ten, na koho lidé dají, i když nemusí a nemají pro to argumenty. Bez toho se učitel neobejde. Ale každý učitel ji – aspoň u malých dětí – má, pokud se o ni sám nepřipraví. Něco jiného je způsob, jak ji děti dávají najevo: malé děti obdivem, větší trucem a provokací, dospělí uznáním. Ale i provokace je svého druhu uznání autority a pokud na ni učitel reaguje dospěle a ne dětsky, má úspěch zaručený.

Nakolik by měl podle Vás učitel žáka vychovávat? Jak se podle Vás člověk učít „nebát se a nekrást“? Naučíme se to po čtyřiceti letech strachu a zlodějiny?

Množné číslo tady nemá co dělat, v tomhle není žádné „my“. Učitel žáka vychovává chtě nechtě, je pro něho důležitým vzorem, dokonce „imprintingovým“, tj. nenahraditelným a nenapravitelným. Vychovává svým chováním a jednáním – v dobrém i ve špatném. To hlavní, co mu může dát, je právě povzbuzení, aby se nebál. Zloději ostatně často kradou ze strachu a z neschopnosti.

To je bezesporu pravda. Má v tomto procesu svou roli i kultura – nebo je právě a především věcí kultury?

Tohle je kultura, péče o lidi, Platón a Patočka říkali „péče o duši“ a nemysleli tím jen svou duši. Představa „kultury“ jenom ve smyslu příslušného ministerstva, literatury, divadla, koncertů atd. je omyl 19. století, německého Bildungsbürgertum.

Bezesporu jednou z hlavních složek kultury je i krásná literatura. Zbývá Vám čas se k ní vracet? Je pro Vás důležitá?

Nevím, proč by zrovna beletrie měla být tak zvlášť důležitá: to si mysleli jen romantici a literáti. Ale pokud je skutečně krásná, je také důležitá, ale ne proto, že je to literatura. Pro mne je důležitější literatura vědecká, filosofická; i ta může být krásná.

To nezpochybňuji. V Tématu dáváme beletrii ale trošku přednost, neboť má být časopisem literárním. Mohl byste vyjmenovat některé své oblíbené autory a nastínit, proč je máte rád?

Mácha, Dickens, Chesterton, Čechov, Bunin, Mauriac, I. B. Singer, Hostovský, Hrabal... Ale „proč“, to nevím. Není to otázka špatného učitele?

Je... ovšem možná je to i otázka dobrého žáka. V každém případě díky. Zajímáte se o literární kritiku a literární časopisy? Čtete Tvar, Host, Souvislosti...? Jaký je smysl existence těchto časopisů?

Smysl je nepochybně, aby je lidé četli a měli z nich radost. Přiznám se, že já ji hledám spíš jinde.

Podle mého názoru jsou zmíněné časopisy ukázkou toho, jak život ze státních dotací může literaturu odpoutat od zájmu o čtenáře. Myslíte, že státní dotace kultuře prospívají?

Protože jsme pečlivě vymýtili mecenáše, musí je nahrazovat stát. Chyba je spíš v tom, že se kultura chápe tak strašně úzce, jak jsem naznačil výše.

Proč si Shakespeare, Goethe nebo Prévert mohli vydělat na živobytí svou vlastní tvorbou, zatímco dnes se tvůrci „vysoké“ literatury tváří, že to nejde?

Protože krédem umělce, který opravdu něco umí, se stalo „vyjadřovat sám sebe“, což by Shakespeara nikdy nenapadlo. A z těch, kdo neumějí nic, jsou potom trapní baviči. Skuteční umělci, kteří se aspoň trochu snaží, aby nás ostatní aspoň nenudili a nestrašili třeba ošklivostí, nemají o živobytí strach.

Souhlasím. Často se setkávám s přesvědčením, že „obyčejný“ člověk raději prosedí den před televizí a přečte si bulvár, než by se věnoval skutečně kvalitní kultuře. Musí to tak být?

Jak to mám vědět? To musí někdo zkusit.

Myslím, že by to za zkoušku určitě stálo. Neukázali ostatně „obyčejní“ lidé, že nejsou až zas tak obyčejní, když v nedávných volbách vůbec neuspěla Grossova kýčovitá a pompézně prázdná kampaň? Já byl příjemně překvapen, že lidé na tohle nedali...

Nevím, proč volíte zrovna tenhle příklad, ale také si vděčně připomínám Aristotela, který říká, že víc lidí se obvykle méně mýlí. Zato když zblbnou všichni, je zle.

Zkusím se ještě nepustit politiky. Vy jste byl politicky aktivní vlastně od podepsání Charty 77... je zájem o politiku určitou součástí zodpovědnosti každého vzdělaného či kulturního člověka?

Za určitých okolností jistě ano – kdo jiný by to měl dělat za něho? Ale v „normálních“ dobách, kdy hlavním obsahem „politiky“ je to, kdo komu nasadí psí hlavu, se člověk může docela dobře věnovat i jiným věcem. Lidé, kteří nic jiného nedovedou, jsou prokletím politiky.

Ta šíře záběru je pro Vás charakteristická. Považujete se za polyhistora? Vidíte v šíři rozhledu a v intersdisciplinárním směřování budoucnost věd?

Nevím, v čem je budoucnost věd. Je to jen tak, že mě zajímá spousta různých věcí – po pravdě řečeno, až moc. Pro moji odbornou činnost je to nevýhoda, zato možná lépe rozumím studentům, kteří jsou na tom podobně.

Já myslím, že polyhistorie má budoucnost... Ke které oblasti svého zájmu, dá-li se tak říci, cítíte nicméně největší příchylnost?

K té, kterou se zrovna zabývám. Příchylnost je funkcí času, který té věci věnujete.

Někdy snad ano, ale zvláště když se člověku nedaří, roste s množstvím času jen roztrpčenost a odpor. Na závěr našeho rozhovoru bych se Vás rád zeptal, jak se Vám líbí časopis Téma...

Moc se omlouvám, ale (zatím?) nijak.

Já věřím, že Vás jednou přitáhne. Děkuji za rozhovor a přeji mnoho zdraví, štěstí a energie do roku 2005.