Jedna z nejkouzelnějších a nejmilejších knih, které jsem dosud
četl, je jistě soubor povídek pohádkového rázu Večery na dědince nedaleko Dikaňky (N. V. Gogol: Výbor z díla I, Svoboda Praha
1952), jejichž atmosféra koření v ukrajinském venkově počátku devatenáctého
století. Nikolaj Vasiljevič Gogol (1809-1852) se narodil v městečku Velké
Soročince ležícím nedaleko Mirhorodu. Jeho rodiče byli poklidní venkovští
statkáři, i když za zakladatele rodu bývá považován Ostap, kozácký hetman. Gogolův
otec byl vzdělanec a autor komedií, matka byla zase hluboce spjata
s lidovým myšlením. Ona víska, nepřímo zmíněna v názvu povídek, jsou
Vasiljevce, v nichž Nikolaj strávil dětství. Síla dojmů, získaných
v útlém věku, dává jeho povídkám úchvatně barvitou fantazii. Avšak možná
nejpůsobivější na nich je láska
k vesnici a vesničanům, k přírodě, k domovu, kde všechno, od vodky přes lunu v úplňku
k čarodějnicím, do sebe po staletí zapadá v jednotné kulturní
svébytnosti, která obdarovává srdce životem. Nikolaj V. Gogol, to stojí za
poznámku, nebyl Ukrajincem ve smyslu západních, propolských a uniatských končin
(zvlášť kolem Lvova), naopak Polsko považoval za přirozeného nepřítele své
vlasti, kterou nazýval Malá Rus.
Proruští pravoslavní kozáci jsou ve svém boji proti Lachům (čili Polákům)
hrdiny např. slavné prózy Taras Bulba,
jež je součástí pokračování Večerů nazvaného Mirhorod.
Fiktivním sběratelem oněch pohádkových příběhů ze vsi Velké Soročince je
lidová postava Včelař Zrzek Paňka. Předmluva, napsaná v duchu bodrého a
mírného mužika, nás uvádí na venkov, ale hned první povídka a po ní všechny
ostatní již s duchem Paňky nemají snad nic společného kromě toho, co líčí. Vypravěčem je spisovatel mistr,
opájející se krásou svého dětského světa. I přesto je však předmluva důležitým
akordem, naladí nás, ba přímo nás pozve ke stolu. Celý ten svět, o němž budou
povídky vyprávět, je světem lidí, s nimiž při čtení předmluvy usedáme a
jimž nasloucháme: „V předvečer svátku se scházívali dobří lidé na návštěvě ve
včelařově chýši, usadili se za stůl – a teď jen prosím poslouchat. Musí se
říci, že to vůbec nebyli lidé jen tak obyčejní, nějací vesničtí mužici. Ano,
možná že i někomu vyššímu než včelaři by udělali čest svou návštěvou. Znáte na
příklad kostelníka z dikaňského kostelíka Fomu Hrihorjeviče? Ach, to byla
hlava! Jaké ten uměl vyprávět historky! Dvě z nich najdete v této
knížce. Nikdy nenosil hrubý plášť, jaký nosívají vesničtí kostelníci; ale
zajděte k němu kdykoli ve všední den, a vždycky vás přijme v tenkém
soukenném kabátě barvy vychladlého bramborového škrobu, za který zaplatil
v Poltavě skoro po šesti rublech za loket... O Dikaňce jste se myslím
naposlouchali dost. A musím říci, že tam mám dům čistší, než bývá včelařova
chajda, a o zahradě netřeba mluvit: ve vašem Petrohradě jistě nenajdete
lepší... Zato však až nás poctíte svou návštěvou, podáme vám melouny, jaké jste
možná jaktěživi nejedli; a lepší med, přísahám, na vsích nenajdete: představte
si, přinese se plástev a po místnosti se rozlije taková vůně, že to nelze
vyjádřit: a čistý je jako slza nebo jako křišťál, co se dává do náušnic. A
jakými pirohy vás nakrmí má starucha! Kdybyste jen věděli, jaké to jsou pirohy!
Cukr! Učiněný cukr! a máslo teče po bradě, jak jen začnete jíst. Věru, pomyslíš
si: jsou to ale mistři, tyhle ženské! Pili jste někdy hruškový kvas
s trnkami, pánové, nebo vodku vařenou s rozinkami a slívami? Nebo
nepřihodilo se vám dosud, že byste jedli smaženou krupici s mlékem? Můj ty
bože, to je na světě jídel! Začneš jíst – samé pochoutky – nic jinak...“
První díl Večerů obsahuje prózy Soročinský
trh, Předvečer Jana Křtitele, Májová noc neboli utonulá a Ztracený dopis. Podrobněji se budu
věnovat jen Soročinskému trhu. Je rozdělený na třináct jakýchsi obrazů.
V prvním nám Gogol opojně líčí krásu maloruského letního dne, kdy množství
lidí pospíchá na trh do Soročinců. Mezi tou spoustou si všímáme jednoho
z kupců, který s sebou veze i půvabnou osmnáctiletou dceru a její
macechu. Gogol všechno vypráví velice
prostě, ale barvitě a dokonale, předkládá natolik idealizovaný styl
lidového vypravěče, že v něm – jak už jsem řekl výše – nepoznáváme
z lidového vypravěče prakticky nic. V druhém obrazu se znuděná dcera,
jejíž otec se utopil ve víru obchodních jednání, setkává s mladíkem, který
se předtím pohádal s její macechou, a přes jisté neblahé tušení se jím
nechává odvést... obraz se rozplývá do ztracena, čili nevíme, kam a proč mladík
s dívkou odešel, ba zda vůbec
odešel. Třetí obraz nás nejprve přivádí mezi kupce, z jejichž řečí je
patrné, že se u nich rozmáhá podezření, že trh je záměrně uspořádán na místě,
na němž z nadpřirozených důvodů vždy skončil neštěstím. Mezitím si ale
otec všiml své dcery líbající se s tím, komu podlehla. Vše dopadá výborně,
děj se valí rychle vpřed: mladík se představuje jako syn kupcova dobrého
přítele a svatba je na spadnutí. Závěr třetího posléze vypadá takto: „A všichni
tři se octli v známé jarmareční hospodě – v plátěné boudě u židovky –
zaplněné početnou flotilou demižonů, lahví a čutor všech druhů a velikostí.
„Ach, chlapík, za to tě mám rád!“ řekl Čerevik, když si trochu přihnul a
spatřil, jak si budoucí zeť nalil tuplák a jedním douškem jej vypil do dna a
potom rozbil na kousky. „Co říkáš, Parasko? To jsem pro tebe dostal ženicha!
podívej se, podívej se, jak chlapsky táhne vodku...““
Rozhodnutí ohledně svatby muselo ovšem narazit zákonitě na odpor
macechy. Hned čtvrtý obraz je toho důkazem. Ubohý Čerevik prohrává
v krátké hádce, v níž byl dosti ostře peskován a v níž nakonec
ustoupil. Všechno zatím připomíná spíše poetickou frašku v reáliích drsné
a otupělé mužické společnosti. Přesto však je možné za těmito kulisami cítit
napětí, jež má pravý pohádkový nádech: není bráno úplně vážně, vzbuzuje však
dychtivé očekávání, co se bude dít. První odstavec pátého obrazu stojí za
uvedení: „Mladík v bílé bluze seděl u svého vozu a roztržitě se díval na
lid, který hluše šuměl kolem něho. Unavené slunce odcházelo se světa; den,
který klidně promarnil své poledne i jitro, se čarovně, smutně i vesele ruměnil
jako líce překrásné oběti neúprosné choroby v slavnostní minutu jejího
odletu do nebe. Vršky bílých stanů a stánků se oslnivě leskly, požehnané
jakýmsi sotva viditelným, ohnivě růžovým světlem; skla nahromaděných okenic
hořela, zelené láhve a poháry na stolech šenkýřek zaplály ohněm; hory dýní,
melounů a tykví vypadaly jako ulité ze zlata a temné mědi. Hovor se očividně
stával řidším a tlumenějším a unavené jazyky kupců, mužiků i cikánů se obracely
pomaleji a pomaleji. Kdesi zazářil ohýnek a vonná pára z halušek se
roznesla po tichnoucích ulicích.“ Za této atmosféry se Hricko, zprvu nadějný,
ale teď Čerevikem odmítnutý nápadník Parasky, baví s jedním z cikánů.
Cikán dává jen tak mezi škádlivou řečí tuto nabídku: jestli přinutíme Čerevika,
aby ti dal dceru, prodáš nám své voly za dvacet? V tuto chvíli Gogol sáhne
k sugestivnímu zpodobení cikána: „V snědých cikánových rysech bylo něco
zlobného, jizlivého, nízkého a zároveň nadutého: člověk si při pohledu na něj
hned uvědomil, že v této podivné duši kypí různé velké ctnosti, za něž je
však na zemi jedinou odměnou – šibenice...“ Nápadník přijme, ba nabídne, že
voly prodá za patnáct, pokud cikán splní, co slíbil. Šestý obraz se vrací
k frašce a vzdáleně připomíná humor Dekameronu.
Přistihujeme totiž něžnou macechu, jak pomáhá přelézt plot neohrabanému popovu
synovi. Jedná se o pravé milostné dostaveníčko ve stylu buffa. Tupé namlouvání
a tupé upejpání je brzy přerušeno tlučením na vrata, před nímž se popův syn
schoval za prkna u stropu.
V sedmém obrazu se ale nejprve
probírá obecná panika, jež se šířila po celém trhu. Vznikaly pověsti o tom, že
ten nebo onen viděli nadpřirozené úkazy, ba přímo satana. Zde je také důvod,
proč se Čerevik vrátil domů a proč vzal i moho jiných lidí, kteří „se pozvali
k nim do chaty“. Hosté přišli v dobré, podnapilé náladě. Po siláckých
řečech se vyprávěl příběh o tzv. červené haleně, příběh, který měl být klíčem
ke podivnému charakteru místa, na němž se trh konal. Jeden z kmotrů začal
vyprávět o čertovi, kterého vyhnali z pekla... a když se tomu Čerevik
divil, pokračoval vypravěč takto: „No, co dělat, kmotře, když vyhnali, tak
vyhnali, jako mužik vyhání z chalupy psa. Možná, že mu vlezlo do hlavy
udělat něco dobrého, no, a ukázali mu dveře. A ubohému čertu bylo tak teskno,
tak se mu stýskalo po pekle, že se chtěl oběsit. Co dělat? Ze žalu začal pít.
Uhnízdil se v té kůlně pod kopcem, která, jak jsi viděl, se rozpadá a
kolem které teď ani jeden dobrý člověk neprojde, aby se napřed nepoznamenal
svatým křížem; z čerta se stal takový hýřil, jakého mezi mládenci
nenajdeš. Od rána do večera, neustále seděl v hospodě!“ Nakonec musel čert
zastavit svou červenou halenu, aby mohl pít na dluh. Žid, který halenu přijal
jako zástavu, ji prodal a nepočkal na čerta, který slíbil, že si pro ni do roka
přijde. Když halenu nedostal zpět, začal Žida v noci strašit. Halena se
pak řízením osudu vrátila na trh, ale byla rozsekána na kousky. Od té doby –
říká pověst – chodí každý rok právě v den trhu po náměstí čert s prasečí
tváří a hledá kousky své haleny. V tom okamžiku, kdy vyprávění skončilo,
však břinklo okno a za ním se ukázal prasečí rypák.
Osmý obraz navazuje přímo. Všechno se po kouzelné ruské pohádce vrací do
stylu buffa: hrůza popadne hosty a podle toho se také začnou chovat. Jeden
z nich vyskočí vysoko, až k prknům, ze kterých spadne popův syn. Ale
jakoby se nic nestalo, všichni se snaží ihned ukrýt, někdo do pece, někdo si –
jako Čerevik – vrazí na hlavu hrnek a utíká ven z chalupy bez rozmyslu
stále vpřed, pryč. V domnění, že ho pronásleduje čert, běží až do
vyčerpání, kdy on i jeho domnělý pronásledovatel padnou na zem. V devátém
obrazu je spící Čerevik nalezen s hrncem a ženskou, svou manželkou, na
sobě a ti, kdo ho tak najdou, se mu vysmějí. Teprve v desátém obrazu však
nastává ráno, které oba manžele budí. Nastane hádka jako z té nejlepší
frašky, ale brzy se změní v úděs, Čerevikova žena a posléze i on sám
objevují, že kolem nich jsou zbytky červené haleny, které čertovi ještě chybí.
Ačkoli tušíme, že za to všechno mohou cikáni, domluvení s nápadníkem
Parasky, přece jen se nadpřirozené stává součástí světa všech těch postaviček,
jež jinak žijí výhradně materiální život. Gogol se nevysmívá jejich možnému
tmářství, ba ani náznakem nic takového nedává najevo. Dvě tváře, běžné
v Dekameronu, kdy navenek jde o zbožnou lež a uvnitř o něco, co nikdo
nebere vážně, Gogol spojuje v tvář jednu. Pro Čerevika i ostatní je čert
reálná bytost, jež nepřekročí svou logikou stín jejich prosté pozemskosti. Jedná
se tedy v pravém smyslu o pohádky
pro dospělé, v nichž se neidealizuje dobro a zlo, nýbrž nadpřirozené
bytosti se jako kouzelné ozdoby tak či onak zavěšují do fraškovité a až příliš
lidské reality bahnitého života. Odtud též svrchovaně krásná komičnost
monologu, který je svým duchem blízký Shakespearovu Launcelotu z Kupce benátského (Čerevikovi ale uniká
plný smysl toho, co řekl): „Ten proklatý čert je neúnavný. Mohl by přece nosit
bluzu bez jednoho rukávu; ale to ne, nemůže dát dobrým lidem pokoje. Kdybych já
na příklad byl čert – čehož mě bůh chraň – jestlipak bych se tahal po noci za
zatracenými hadry?“
V jednáctém obrazu se vše dramaticky vyvíjí: Čerevik je zatčen za
to, že Čerevikovi ukradl kobylu. Chaos, jenž vznikl, znesnadnil identifikaci
osob, a tak jako se večer všichni báli nadpřirozených věcí, teď ráno zavládlo
přesvědčení, že paniku vyvolal někdo záměrně, za účelem zlodějiny a loupení.
Čerevik a kmotr, patrně vypravěč z večera, spolu na začátku dvanáctého obrazu
leží svázaní pod slaměnou boudou. Když oba padnou za oběť beznaději a pláčou,
vejde dovnitř Hricko. Svatba je slíbena, Čerevik a kmotr jsou osvobozeni,
kobyla se našla... cikán dostává odměnu. Třináctý, poslední obraz nám dává
nahlédnout do Čerevikovy chalupy, v níž sedí osamocená Paraska. Naivně a
mile se kochá myšlenkami na milovaného, vzdoruje v představách maceše a
nakonec se pustí do tance... Vše se uzavírá šťastně svatbou. Celou povídku
korunuje nádherné Gogolovo zamyšlení, v němž se snoubí závratná hloubka se
šťastně vystiženou barvitou náladou, podobnou Lisztovým klavírním koncertům:
„Podivný, nevysvětlitelný pocit by ovládl diváka při pohledu na to, jak jediný
úder smyčce, který drží muzikant v hrubé selské haleně, s dlouhými
zakroucenými vousy, všechny svorně sjednotil... Ale ještě podivnější,
záhadnější pocit by se probudil v hloubi duše při pohledu na starce,
s jejichž vetchých lící vála záhrobní lhostejnost, kteří se motali mezi
novými, smějícími se, živými lidmi. Bezstarostní! Avšak bez dětské radosti, bez
jiskry porozumění; ty jenom chmel nutí, jako nutí mechanik svůj neživý automat
dělat něco, co se podobá lidskému... Hluk, smích, písně bylo slyšet tišeji a
tišeji, smyčec umíral; nejasné zvuky slábly a ztrácely se ve vzdušné
prázdnotě... Vždyť i radost, překrásný a nestálý host, od nás odlétá, a nadarmo
se snaží osamělý zvuk vyrazit veseleji. Ve vlastní ozvěně slyší už stesk a
poušť a bojácně jí naslouchá. Vždyť i rozpustilí druhové naší bouřlivé a volné
mladosti se postupně jeden za druhým ztrácejí ve světě a nakonec zanechávají
svého starého přítele samotného. Smutno je opuštěnému! A těžko a smutno je
srdci a není mu pomoci.“ Gogol podobně jako jeho přítel a učitel Puškin dokázal
spojit rozechvělý romantismus s veselým nadhledem nad slabostmi a ubohostí
lidského života. Oproti Puškinovi byl Gogol zakořeněn v lidovém živlu ve
všech směrech, žádné Puškinovo dílo není tak lidové jako jakékoli dvě stránky
z Večerů. Puškin byl intelektuál, jeho dílo má sklony ke klasicismu, na
Rusko se dívá z pater vyšší společnosti, na druhou stranu Gogol vychází
z přímé zkušenosti s venkovem, která mu dává jeho génia. Vše čerpá
odtud: frašku, vážnost, dojemnost, opojnou smyslovost, charaktery, celý bohatý
obraz člověka a dokonce i, to v případě Mrtvých duší, praktické nápady pro ekonomiku země. Je nenakažený intelektuálním schematismem, který zasáhl Dostojevského, Tolstého, Gončarova a
možná vyjma Turgeněva všechny pozdější ruské prozaiky. Ovšemže i Turgeněv je
oproti Gogolovi intelektuál, což je patrné při porovnání Večerů s Lovcovými zápisky, jež považuji vedle
Mrtvých duší za dost možná nejkrásnější ruskou prozaickou knihu.
Po předmluvě k druhému dílu Večerů následují tyto povídky: Svatá noc, Strašná pomsta, Ivan
Fjodorovič Špoňka a jeho tetička a Zakleté
místo. Z nich se budu věnovat pouze Svaté noci, nejkrásnějšímu příběhu
celé knihy, v něm totiž nejvíce vyniká Gogolova fantazie, jež kouzlí
úchvatné obrazy přírody, lidí i nadpřirozených bytostí. Do příběhu nás uvádějí
tato slova: „Minul Štědrý den. Nadešla zimní, jasná noc. Vyhlédly hvězdy. Měsíc
se velebně vznesl na nebe, posvítit lidem dobré vůle i všemu světu, aby se všem
vesele koledovalo a slavilo Krista Pána. Mrzlo silněji nežli zrána; ale zato
bylo tak ticho, že skřípot zmrazků pod botou bylo slyšet na půl versty. Ještě
ani jedna tlupa výrostků se neukázala pod okny chalup; jen měsíc kradmo do nich
nahlížel, jako by vyzýval šňořící se děvčata, aby hbitěji vyběhla na vrzající
sníh. Tu se z komína jedné chalupy vyvalily kotouče dýmu, rozběhly se
mrakem po nebi a zároveň s dýmem vyletěla čarodějnice, posazená na
koštěsti jako na koni... Ale kdekoli se skvrnka objevila, tam hvězdy, jedna za
druhou, mizely s nebe. Brzy jich čarodějnice nasbírala plný rukáv. Tři
nebo čtyři ještě zářily. Najednou se s opačné strany objevila druhá
skvrnka, zvětšila se, začala se roztahovat, a už to nebyla skvrnka... Zpředu
celý Němec: uzoučká tlamička, neustále se vrtící a očichávající vše, cokoliv se
namanulo, ukončovala se, jako u našich sviní, kulaťoučkým rypáčkem, nohy byly
tak tenké, že kdyby takové měl jareskovský starosta, přelámal by si je při
prvním kozáčku. Ale zato zezadu to byl pravý guberniální právní zástupce
v stejnokroji, protože mu visel ocas tak ostrý a dlouhý jako šosy
nynějších uniforem; leda jen podle kozí brady pod čumákem, podle nevelkých
růžků, jež mu trčely na hlavě... bylo možno se dohadovat, že to není ani Němec,
ani guberniální právní zástupce, nýbrž prostě čert, kterému zbývala poslední
noc, aby se toulal světem a vyučoval dobré lidi hříchům... Zatím se čert potichounku
kradl k měsíci a už natáhl ruku, aby jej uchopil, ale náhle ji odtrhl
zpět, jako by se spálil, pocucal si prsty, zatřepal nohou a připlížil se
s druhé strany... V Dikaňce nikdo netušil, jak čert ukradl měsíc.
Pravda, obvodní písař, když vycházel po všech čtyřech ze šenku, viděl, že měsíc
z ničeho nic tancoval po nebi, a s přísahami přesvědčoval o tom celou
ves; ale vesničané nad tím jen kroutili hlavami, ba ještě si z něho
tropili posměch.“
Měsíc, čarodějnice, čert, písař i další postavy, s nimiž se
setkáme, jsou součástí toho malebného mikrokosmu maloruské pohádky. Zároveň
čertovo chování a především náznak konfrontace mezi pohádkou a realitou (dva
odlišné výklady toho, co a proč viděl opilý písař) přinášejí rozměr frašky – a
ty dva momenty, pohádku a frašku, Gogol spojuje znovu a znovu v nekonečném
gejzíru nádherných variací. Proč vlastně čert ukradl měsíc? Přečtěme si o tom:
„...věděl, že bohatý kozák Čub byl pozván na štědrovečerní krucipovou kaši
s medem ke kantorovi, kde budou: starosta, kantorův příbuzný..., kozák
Sverbyhuz a ještě nějací lidé. Kde kromě krupicové kaše s medem bude vodka
vařená s kořením a s ovocem, vodka se šafránem a mnoho všelijakých
jiných pochoutek. A zatím jeho dcera, nejkrásnější dívka ve vsi, zůstane doma,
a k dceři, to se rozumí, přijde kovář, silák a junák k pohledání,
který byl čertu protivnější než kázání důstojného otce Kondrata.“ Čub, když
vyjde před svou chalupu a vidí černočernou noc bez měsíce, váhá, zda má jít na
lákavou hostinu a puká zlostí. Jeho rozhovor s kmotrem, jemuž je zmizení
měsíce zcela lhostejné, geniálně zachycuje Čubovu rozpolcenost a konečně ho
nutí, aby vyrazil, i když vyrazit nechce – kmotr totiž řekl, že zůstane doma, a
Čub jemu na zlost podotkl, že on půjde... když vychladl, už bylo pozdě vzít to
zpět. Tím se ale čertovo dílo hatí, kovářova šance navštívit tajně Oksanu,
Čubovu dceru zůstává.
Ta se po otcově odchodu fintila a pitvořila před zrcadlem a podivovala
se přitom, že a proč ji lidé pokládají za hezkou. Sama sebe ale přesvědčí záhy
a snadno. Když se objeví kovář, jsme svědky scény, v níž se on zdá hluboce
zamilovaný, ona naopak povrchně životná a lhostejná k jeho vážnému citu.
Mezitím se čarodějnice a čert svezou komínem do chalupy kovářovy matky... a ukáže
se, že tou čarodějnicí je Solocha, jeho matka sama, žena, které se ve vsi
dvořil kdekdo, dokonce i vdovec Čub. Jeho cesta na lákavou hostinu byla brzy
přervána velkou chumelenicí a začal se tedy domáhat vchodu do vlastní chalupy,
když v ní byl ještě kovář. Čub stojící v černočerné tmě tváří
v tvář kovářovi, který mu otevřel dveře, dojde k závěru, že tohle
není jeho chalupa, ale chalupa chromého Levčenka, čili, jak se škodolibou
radostí usoudil Čub, kovář dochází za jeho mladou ženou. Mezitím kovář Vakula,
jenž Čuba také nepoznal, uštědřil mu pořádný výprask. Komediální zmatek se
začíná rozjíždět.
Měsíci se nějak podařilo uniknout z čertovy kapsy, skončila
chumelenice, mráz jako by se oteplil, všude se objevily tlupy chlapců a děvčat,
koledníků. Přišly také za Oksanou, a ta se oddala jejich veselí.
V rozpustilosti potom Vakulovi řekla, že si ho vezme za muže, když jí
donese střevíčky samotné carevny: „Hloučky koledníků, mládenci zvlášť a dívky
také zvlášť, spěchaly z ulice do ulice. Ale kovář šel a neviděl ničeho a
nezúčastnil se těch veselostí, které kdysi měl nade všechno rád.“ U Solochy
ovšem pokračuje komedie. Zatímco čert dobýval její půvaby, objevil se starosta
a začal vysvětlovat, že sice chtěl jít ke kantorovi, ale vánice ho odradila, a
tak se rozhodl večer strávit u ní. Čert se před starostou ukryl včas a starosta
se ještě před koncem své řeči musel zas rychle ukrýt před kantorem: „Kantor
vstoupil s hekotem a mna si ruce vyprávěl, že u něho nikdo nebyl, že se
upřímně těší z této příležitosti, aby si u ní trochu vyhodil
z kopýtka, a že se proto nezalekl ani vánice.“ Bizarní obtěžování a
svádění, jímž kantor v dalších řádcích útočí na Solochu, je náhle ukončeno
bušením samotného Čuba – a tak kantor, podobně jako starosta, musel rychle najít
úkryt. Ale i Čub se musí schovat, totiž před Vakulou, který přišel ke své matce
v hrozné náladě. Objeví se i kozák Sverbyhuz, s nímž se Solocha
ztratí před synovými zraky do zahrady. Mezitím Vakulův zrak padl na pytle,
v nichž byli schováni čert, starosta, kantor i Čub, a vzpomněl si, že je
měl dávno odnést do kovárny, i vzal je na svá ramena. Když ale venku zaslechl
Oksanin hlas, pustil pytle (kromě toho nejmenšího s čertem), rozběhl se za
ní a řekl jí, že ho už na tomto světě neuvidí. Vydal se ale nakonec za
Záporožcem Pacjukem, který „zná všechny čerty“, aby mu pomohl.
Scéna setkání Vakuly a Pacjuka je úžasně krásná právě novým spojením
frašky, jež má nově i swiftovský podtón, a sváteční pohádky, která okouzluje
fantazii: „Kovář ostýchavě otevřel dveře a spatřil Pacjuka, jak sedí po turecku
na podlaze před nevelkým soudkem, na kterém stála miska s haluškami. Tato
miska stála jako zúmyslně na stejné úrovni s jeho ústy. Aniž pohnul
jediným prstem, naklonil mírně k misce hlavu a srkal polévku, lapaje čas
od času přímo do zubů halušky... „Přišel jsem k tobě, vážený Pacjuku,“
pravil a znova se poklonil. Tlustý Pacjuk pozdvihl hlavu, ale hned se zase jal
vstřebávat halušky. „Ty prý – neměj mi to za zlé...“ řekl kovář, který nabyl odvahy,
„neříkám to proto, abych tě nějak urazil, jsi trochu spřízněn s čertem.“
Sotva pronesl tato slova, Vakula se zalekl, že se snad přece jen vyjádřil
trochu neomaleně a že silná slova málo zjemnil... Ale Pacjuk jen vzhlédl a opět
se jal vstřebávat halušky.“ Pacjuk se místo zájmu o kovářova slova po spořádání
halušek pustil do nadívaných knedlíčků a přivedl tak Vakulu k pocitu hnusu
a marnosti. Když ten ale utíkal bez naděje pryč od žrouta Pacjuka, který se
zaprodal čertu, čert z Vakulova pytle se uvolnil a sedl si mu obkročmo na
krk. Znamením kříže se ale kovářovi podařilo čerta zkrotit a donutit ho, aby
letěl i s ním do Petrohradu.
V tu dobu Oksana přemýšlela nad slovy, jež jí řekl Vakula, a cítila
o něj strach. Čub i kantor v pytli se stali obětí krádeže. Hubený kmotr,
jemuž krčmářka odmítala nalít na dluh, vyšel ve zlostné náladě z hodpody a
náhle uviděl před sebou veliké pytle: „To se podívejme, jaké pytle tady někdo
nechal!... Třeba je v nich i vepřové. Měl to někdo z pekla štěstí, že
si nakoledoval tolik všelijakých jídel.“ S objevivším se tkadlecem odneli
první pytel přímo do kmotrovy chalupy, tam ale narazili na jeho ženu. Gogol
dosti sarkasticky a s neobyčejnou bravurou líčí kmotrovu manželku a jejich
vztah: „Kmotrova žena byla poklad, jakých je na světě až chvála bohu. Stejně
jako její muž téměř nikdy neseděla doma a skoro celý den se ometala u kmotřiček
a zámožných stařen, chválila a jedla s velkou chutí a se svým mužeme se
právala obyčejně jen ráno, poněvadž jen v tuto dobu jej občas vídala...
Kmotr přes svou obvyklou chladnokrevnost jí nerad ustupoval; a proto téměř po
každé odcházel z domu s krevními podlitinami pod oběma očima a jeho
drahá polovice se s brekem vlekla vypravovat stařenkám o nepřístojném
chování svého muže a o ranách, které od něho utrpěla.“ Žena se pytle brzy
zmocní, otevře jej a podlehne dojmu, že uvnitř je kanec, vylezl z něj však
Čub a po něm i kantor. Kmotrově ženě i tkadlecovi jde hlava kolem, Čub žasne
ještě více a dochází mu, že Solocha má více napádníků než jen jeho... Nakonec
je osvobozen i starosta, který ve svém pytli zůstal ležet na cestě.
Vakula letí do Petrohradu. Tato jeho cesta ovšem představuje poněkud
schematický a prkenně romantický exkurs, v němž jsou zcela nevěrohodně
idealizovány hodnoty Gogolovi drahé: carismus, kozáctví, vzájemná pomoc
krajanů... Jisté je, že Vakula získal ony carevniny střevíčky, které si za
podmínku stanovila Oksana. V okamžiku, kdy se příběh vrací zase na
vesnici, fraška pokračuje dál – nejprve se venkovanky přou o své výmysly, totiž
o to, jakým způsobem spáchal kovář údajnou sebevraždu. Čubova dcera se pod
napětím těchto zvěstí do kováře zamiluje, její otec naopak „nikterak nemohl
zapomenout na Sološinu věrolomnost a ani ve spánku jí nepřestával nadávat“. Samozřejmě
na druhý den všechno dopadlo dobře, čili láska Oksanina a Vakulova došla
naplnění... to je však na celém příběhu nejméně podstatné. Nikoli šťastný
konec, ale čert kradoucí měsíc, Oksana přemýšlející nad svou krásou, Čubův
vnitřní boj a cesta-necesta na hostinu, kantorovo svádění Solochy, Pacjukovo
obžerství a mnoho jiných podobných epzod si člověk po přečtení Večerů musí
znovu a znovu s rozkoší a s úsměvem připomínat. Zvláště se pohádkové
povídky Gogolovy hodí k předčítání za zimních i letních nocí, kdy se lidé
chtějí sdílet i bavit.