Najdu v seně Jirkův mobil. Jdem k domku vysokýho chlápka. Dostáváme kafe. Lidi sou na nás hodný úplně bez důvodu. Opravdu nevypadáme na agroturisty, co z nich kapou eura. Tak to v Polsku je. Když ale začneš nesmyslně otravovat, dostaneš po mordě ještě rychlejc než v Čechách. Posílám fyzioterapeutce děkovnou SMS, neodpoví. Dám Jirkovi jeho mobil. Čistíme boty, výstroj. Jirka má stejnej spacák jako já. Všichni máme krásný účelný západní věci. Toulačský zboží nakoupený do roku 89 už z nás vopadalo. Bavíme se s Čápem, jaký to bylo bezvadný řemení. Vzpomínáme na Čápův zelenej chlebník. Čáp je trochu dojatej. Dem. Asfaltka je lemovaná sochama Krista a Marie. Svítěj barvama. Trochu nás to, husity, zaráží. Ale sou uvěřeníhodný. Jsou tu, protože je tu chtěj mít. Zkoumám, jestli je na spodku svatejch nápis Made in Hongkong. Není. V autobuse řve diskohudba. Obhlížíme Kristův kraj, jeho stádce skotu a bravu. U každý zastávky je minisekáč, na kartonech jsou vystavený trička, okurky, vařečky, český pexesa. Sjíždíme do města, vystupujem u pomníku vlastenců zamordowanych gestapem. Bylo to Krosno? Sekowa? Mapy má Čáp. Otřískaný baráky. U zastávky Tánin obchod látkama, Towary ze zachodu. Sere nás, že jsme ve městě. Úplně to bere energii. Dalším busem na Duklu. Čtu jména míst, co znám z knih. Iwla. Kluci se o něčem bavěj, ale teď je neslyšim. Pán mě obdařili tinitem. Už dva roky je nepřetržitej, úpornej. Pískání v uších, šumění, hučení. Píšu o tom, protože doufám, že se mý řádky dostanou k rukám zázračnýho léčitele. Náměstí v Dukle vypadá jak z Divokýho západu. Kolem městeček v Novým Mexiku jsou taky všude udržovaný hroby neznámejch šmelcovníků. Mnohý s nápisem Killed by Apaches. Maj tam stejný umělohmotný slunečníky. Na tomhle náměstí je pamětní deska na počest partyzánů, co vyřídili velitele města. Ve výloze mrňavýho knihkupectví fotoknížka z povstání. Moc drahá. Kupujem pohlednice. Dukla v měděným soumraku, Widok na Dukle ze wzgórza Helenówka (545 m n.m.p.), w tle (vzadu) góra Cergowa – 716 m n.m.p., foto B. Szcurek. Cergowa je nejvyšší, tam dem. Jiný fotky Dukly s porůznu vystavnou bojovou technikou. U dalšího kiosku kupujem ty samý pohlednice. Jinak tu maj teplý lahváče a slovenskou kofolu. Udivujou mě všelijaký svícny, svíčky. Skleněný nádoby na svíčky, nevím, jak se odborně jmenujou. Pudově jdem k muzeu Dukly. Muzeum historycne, Palac w Dukli, Trakt Wiegerski. Bojová technika. Je tam reklamka na Muzeum války ve Svidníku. Jirka nás upozorňuje na model lavočkina. Jirka byl v dětství modelář. Muj brácha taky. Modely letadýlek jsme polejvali kanagomem, zapalovali a házeli do vany. To hodně lidí. Muzeum je dřevěný, u vchodu se obouváme do láptí, zavazujou se na patě. Jdu na chvíli na chodbu, musim bejt sám. Otevřu okýnko a civim do hlavně čolka, polsky je tank czolg, to by jeden nevěřil. Vracim se. Chlapi tiše kloužou po parketách. Pohybujem se po motýlím způsobu. Dole fotky šlechtickýho rodu Dukly. Idylka. Lovení dvanácteráka. Pak uniformy z první světový. V horním patře hromady prostřílenejch přileb, sovětský, polský, československý angličaninský, československý československý, slovenský povstalecký, slovenský fašistický a německý. Vrazíme do sebe Čápem zádama, klejem. Upadla mi ceruzka. Čáp si taky dělá poznámky. Civim na fotku Angličanínů v talířovitejch přilbách. Tak Rusové říkali Čechům, který na východ přišli z britský a francouzský armády. Pili vodku tmavý barvy a měli papirosy balený v továrně. Mnohý Angličaníni si prý na Karpaty těžko zvykali. Svobodovci totiž válčili podle sovětských norem, třeba 8 dní bez jídla. Lidi z táborů, který se naučili jíst kůru stromů a hlínu určitý barvy, byli proti Angličanínům možná maličko ve výhodě. Na protější stěně mapa obyvatelstva Haliče pomordovanýho Němci, pomordovanýho v gulagu, ve Střední Asii, válka, cholera, hlad, osvobození, NKVD, socialismus. V poválečný době, ze který je mapa, psal v New Yorku I. B. Singer mrtvým jazykem povídky o shledáních s mrtvými. Horní patro dřevěnýho muzea pod našima kročejema praská. Fotka slovenskejch vojáků. Před útokem na polský odpory navlíkli pásky se svastikou. Vsadim se, že tohle teda ve Svidníku nevystavujou! Dále různý typy kulometů. Známe ze školní četby. Kulomet Maxim, kámoš do blbý doby. Eště jiný tu maj. Taky partyzánský pytlácký bouchačky všelijak zflikovaný, plesám! Eště sem je zahlíd u strejců v různejch Kotěhůlkách, co sem náhodně prolez. Pažba sovětská, tělo zbraně z německý pěchotní karabiny. Mušku to má nějak přiletovanou. Na pažbě šest zářezů. Místo řemenu je u kvéru špagát. Hrozivej bajonet z první světový. Tohle sou hrozný zbraně šmelcovnický, tyhle pytlačky. Lidová moudrost a vesnickej um. Haličský domorodci žádný stádo ovcí nebyli, to teda ne. Vedle hromada polních flašek, většinou proděravělý střelama. Prostřílený uniformy. Lidový řezbář tu vypravil betlémek na počest povstání. Bojovníci AK a esesáci. Dál řezba na pamět partyzánů, co vyřídili velitele města. Fotky velitelů slovenskýho povstání. Sou mezi nima i ti popravený komunistama. Když je vyhazovali z československejch vitrín a učebnic, vyndali je i Poláci? Fotka z Osvětimi. Popisek: Zde Němci pobili miliony lidí z celé Evropy. Dále dobovej barvotisk proti bolševismu. Popisek: Zhaněj vám ženy a córky a vás zabijou. Kozáci maj na papachách rudý Davidovy hvězdy. Muzeum je muzeum sebe. Nemůžu dál. Jirka sedí venku, jdem se Stojakem k němu. Jirka se zvedá, jde pryč. Zapomněl tam zapalovač, tak mu ho beru. Jdem. Aha, proto všude u kiosků prodávaj ty funerality. Socha Wojtyly v nadživotní velikosti. Svíčky, kytky. Žehná padlejm. Obelisky s nápisy, luštim polštinu. Ty vole, říká mi Čáp, z druhý strany je to česky! Přelezu. 84 tisíc padlých Sovětů, 6,5 tisíce Čechoslováků, Němci nikde, zaznamenávám pro příští pokolení.

 

                Kiosk se suvenýry ze života sv. Jana z Dukly je zavřenej. Škoda. Je taky celej z karpatskýho dřeva. Už je zas vedro. Jirka se vrací a žádá mě, ať ho vyfotim s Wojtylou. Fotim je a vracim Jirkovi zapalovač. Vracíme se na náměstí. Zdrží nás srážka valníku taženýho koněm s rumunskou dodávkou. Z rumunskýho auta zní disko. Stojak říká, že to je písnička, co vítězí v hitparádách. Rumunská, konečně prorazili, bručíme pod vousy. Kam pojedem příště? říká snivě Čáp. Tohle je ta chvíle, kdy se plánujou další cesty. Buď se cesta nedaří a všichni sou mokrý, hladový a sedřený někde v dešti a slibujou si, jak to vyjde příště. Anebo členy výpravy nabíjí euforie a těšej se na dál. Naše výprava je příklad č. 2. Do Rumunska pojedem. Na Litvu. Přes Vihorlat slezem na Ukrajinu, navštívíme Jurije. Do Moldávie, do nějaký normální země, prostě, říká někdo. Na náměstí je hospoda, jmenuje se Piráti z Karibiku nebo kýho čerta. Rádio řve, v televizi je závod motokár. Polský a maďarský jídla. Čáp jde koupit pohledy. Omlouvám se, ale pak následovala hostina. Nekoukáme na Jirkovy prachy. Jde s kartou. Nám polský zase došly. Jirka chodí s kartou sem a tam. Bankomat je pod deskou upozorňující, že právě tady komando AK odpravilo německýho velitele města. Pamatuju si na bigosz a maďarský placky. Chlapi pijou pivo, já kofolu. Píšem pohledy ženám, dcerám a Havlovi. To napadlo Jirku. Myslím, že jsme psali taky Petráčkovi. Za chvíli se plazíme v děsivým vedru asfaltkama z města Dukla ven. Uctivě zdravíme staříka kráčejícího v kukuřici, svědka umírajícího času. Kdosi z nás fotí barák s letopočtem 1945. Během pochodu pořádáme symposion o polské literatuře a filmu. Vykládáme si, jak jsme si do Polska jezdili nabíjet baterky. Jirka vykládá nějakej Wajdův film, kterej neznáme, ale možná si ho vymyslel. Cesta do kopce přichází poznenáhlu. Leje z nás pot, a tak cpem propocený hadry do batohů. Jirka vykládá zamotaný příběh, jak v Čenstochové bydlel u aktivistů Solidarnosci, a když mu to umožnili, políbil prsten arcibiskupovi Glempovi. Od tý doby už se mu všechno v životě daří. Vykládám, jak jsem na nádraží v Lodži poprve viděl u zápaďáků karimatky. Kradli jsme hajzlbábám zlotý, aby bylo na kanier. Hajlzbáby zas okrádaly zápaďáky. Bylo jich málo, ale na kanier to stačilo. V Lodži mě Poláci naučili, jak po hltu vodky přivonět ke kanieru. Je to takový starozákonní. Jirka mě opraví, že kanier je maďarský slovo. Polsky je chleba chleb. Stojak omylem vykládá o Varně. Čáp se mě ptá, kdy jsem byl v Lodži, protože tam byl taky. Ale s jinou partou. Prší. Pak neprší. Pak prší pořád. Nemluvíme, sápem se do bahnitýho svahu. Zastávka. Zas vyndáme hadry z batohů, oblíknem se. Dem do svahu v rojnici a hledáme přilby, nábojnice, cokoli. Zase zastávka. Kdosi prej v potoce zahlíd přilbu. Uděláme řetěz. Silák Gustík obejme strom, švarný Janek ho popadne za opasek, uvážlivý velitel tanku jištěn Jankem drží v proudu manického Gruzína. Přilba se Stojakovi rozpadne pod prstama. Ani ji pořádně nenahmát! Připadá nám, že se ve vodě jen blesklo! Kdo ví, co tam popad! Přilba. Je to krám. Ne, mystickej symbol. Rez zaseklej v patách perfidních zmrdů vládnoucích EU. Ta přilba je pouhej historickej šunt, starodávný brnění, co zbylo po ňákým lapkovi! Ale kdeže, je to posvátná památka. Ne, odpad krvavý minulosti, kterou je nutný zapomenout. Je to přilba třeba dodnes živýho chlapa. Trávil nedávný roky nakrucováním na tribunách, anebo dlel v base? Tohle je poslední výročí. Déšť ustal. Některý z nás si dávaj cigáro u haldy dřeva. Pak dem dál. Zabloudíme. Tohle Čápa vždycky nasere. Jirka vykládá film o slepým samurajovi. Obdivuju ho, že vykládá do kopce. Samuraj všechny pomorduje. Na konci filmu vodevře voči a klopýtne. Jerzy, na to už teď nepudu! Jirka sebou švihnul. Ty tenisky. Karpaty prej oddělujou východní Evropu od střední. Jdem na Slovensko. Jirka posílá SMS Števovi, ať někde je. Jak můžeš vědět, z kerýho kopce slezem? Nevim, krčí Jirka ramenama. Koukáme na Čápa. To nemyslí vážně, tohleto! Krpál je skoro kolmej. Čáp jedinej z nás dokáže chodit kolmo. Jerzy se plazí za Čápem. V každý ruce větev, zabodávám ji do bahna a rvu se nahoru. Kloužu. Tohle je vždycky nejnudnější číst. Párkrát už sem nemoh. Ale spad bych na Stojaka. Odpočívám, nalehlej na strom. Tu a tam pně trčej ze změti shnilejch větví a bahna. Občas se za stromem nade mnou vynoří vypoulenej Jerzyho obličej. Lapá po vduchu. Bojim se, že na mě spadne. Udržuju odstup. Ale zas tak, aby mě nedostih Stojak. Lezem, abychom se neslyšeli lapat po vzduchu. Soukromí. Jsme slušňáci. Zyndram něco volá. Slyšim jen svůj dech a tinitus, co mi, bohužel, burácí v hlavě. Aha. Ostnatej drát. Plazim se. V měkký a vlhký hlíně sou koláče rzi jak strupy. Dál je vejš. Tohle mě sere! Tak jsem si to nepředstavoval! Čáp kráčí pořád. Android. Velká voda tu vymlela půdu. Deště ji obrátily naruby. Kdybychom našli kosti, pohřbíme je. To, že sme zabloudili, je průšvih kvůli minám. Má se tu chodit jen po cestách. Víme to. Nejsme blbý. Jen tenhle krpál. Třesou se mi nohy. Zas pot všude po ksichtě. Nahoře si sednu. Čáp a Zyndram se smějou. Koukej, ukáže Čáp. Udělám to. Čekáme, až se nahoru vyhrabe Stojak, a smějeme se všichni. Hej, bratko, pozri, tu jest švietna droga! Je tam cesta po hřebeni. Haha! Naivní zábavy lesního lidu. Ale sme na Cergowý. Chvíli jen tak mručíme. Na vrcholu je ve skřínce notes. Zapisujem se jako výprava literátů z Prahy. Ať se harceři podivěj. Pak se Čáp ze Zyndramem pohádaj, kudy vede cesta. Ukážu jim to. Dolu. Prales. Jirka několikrát upadne. U cedule Zákaz vstupu jsme venku z pralesa. Jdem mezi dvěma hranicema nařezanýho dříví. Slunce je vysoko. Je to krásný, jako na počátku cesty. Dojímám se. Hážem po sobě polenama ve výšce dospělýho muže. O kus dál nás z travnatýho svahu pozorujou bejci. Hned se zklidníme. Bojíme se, to jo. Vykládáme si strašidelný příběhy o lidech podupanejch a roztrhanejch bejkama. Dem pryč, co noha nohu mine. V Rumunsku sou zas zlý psi. No jo, ale hole, nože. Bejkovi nezdrhneš. Kdepak! S Čápem chlapcům vyprávíme, jak jsme na Slovači přespali u pasáka. Taky měl pytlačku. Ráno nás přepadlo stádo krav. To už jsem popsal. Stojak vykládá pravdivou historku, jak na Haný bejk zabil Ukrajinku. Vykládáme Čápovi, jak jsme šmelcovali Beroun. Našli sme v roští kompletní ženský doklady. Potrhaný šatstvo. Byli sme zkouřený. Pak jsme na Beroun táhli ještě jednou. S Michálkem. To byl běh. Doběhli jsme do Nonstopu na Smíchovský nádraží. Čáp to všechno plete. Necháme toho. Slejzáme do vsi. Malebné údolí. Kdyby tak byl s náma Cudlín, říkáme si. Jsme na silnici, nevíme, jestli je vesnice nalevo nebo napravo. Přijíždí Števo. Má zelený auto. Slušnější z nás otíraj zabahněný boty do trávy. Ale je to jen gesto. Vesnice je vlevo. Vítá nás majitelka krámu, maj jen žlutou globalizovanou limonádu. Chlapi pijou pivo. Já se naopak těšim, až budu střízlivej. Kdykoli piju, těším se na střízlivost. A naopak. Krámek je maličkej. Přichází asi deset kobiet. Jsou vzrostlý. Ne Nabokov, Seifert. Je s podivem, jak se vejdou do maličkýho krámku. Nakupujou žvejky, limošku, oříšky, časáky a tak. Dou ven, dělaj, že tam nejsme. My taky děláme, že tam nejsme. Števo povídá, jak tu někde chodil do základky. Na Slovensku teda. Nahnali je do autobusů, rozdali vlaječky, vítali delegace šestsetrojek, co svištěly na Duklu. Všichni máme podobný historky. Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak. Sme zneužitý děti, co se obsesivně vracej na místa svýho zhanobení, řekne jeden z nás, oddílový psycholog. Ale ne, lákaj nás věci podivný, šílený a bizarní, to je normální, říká nakladatel Stojak. Jaký zhanobený děti, kurva, vy dyliny, já su z normální pravidelný rodiny, kurva, normálně, no ne? durdí se hromotluk Čáp. Nejlepší motyčky sou ze slovenskej přileb, vykládá Števo. Ze slovenskejch fašounskejch, upřesňuje. Přilby tu maj lidi pořád jako schrány na hřebíky a tak. Dokonce i jako kolíbky na koťata. Německý zas nejradši používali hasiči, pořád ňáký maj. Kejvem. No jasně. V autě Števo pustí Čechomor. Hned se rozdělíme na dva tábory. Na přejezdu Števo muziku ztiší, slyšíme klapot bocianích zobáků. Sídlej tu všude na komínech. Než klapot uslyšim, domnívám se, že to jsou jen bocianí sochy. Silniční lajny. Fanda Pánek: přerušovaná bílá čára, míří po dálnici do neznáma. Hraniční přechod je, co by kamenem dohodil. Dohadujem se s Čápem, jestli jsme tudy táhli s Antonem. Čáp tvrdí, že jo. Já nevim, ale říkám, že ne. Tehdy tu byl poststalinskej stát, kde nás naháněly Husákovy gorily. Slovenský policajti od nás vyberou průkazky EU, nejlepšího ze všech možných světů. Bavěj se akorát se Števem. Je čistej, voholenej. Kraťasy a tričko má úplně v pořádku. Mluví jejich řečí. Vypadá, že nás někde našel. Mávnou. Jedem. Čáp říká, že ho slovenský policajti pěkně serou. SMS od Břeti. Komunistickej žoldák Přibyl, co vedl mlátičky na demonstranty, se stal šéfem Úřadu vlády. Strašně se směju. Konečně zpráva z Čech, pohádkové země. Jirka Zyndram říká, že dostal SMS od Břeti. Já taky, říkaj ostatní. Míjíme obrovskej transparent Supermarket sovětských hrdinů. Dobrá adresa ve Svidníku. Vylejzáme na parkovišti u dukelskýho pohřebiště. Byli sme tu, nebo ne, přemejšlí Čáp. Nějak se ochladilo. Deme se Števem poslední. Vykládám mu o Richterovejch knihách. Přes krvavé řeky, to je díl 1. Apokalypsa v Karpatech, díl 2. Aha, říká Števo. Taky je natočenej dokument filmowy, poučuju Števa. Dukla, krev a mýtus, víš? To mám doma, říká Števo. Večer si to pustíme.

 

                Sme na pohřebišti. Mnohý z těch vojáků a vojaček si říkali pani nebo pane, ale pohřbili je jako soudruhy. Sou pohřbený podle posad, vesnic, kde je zabili, říká Števo. Všude kolem nás sou jámy. Tajdle uložte soudruha toho a toho. Tady máme pytel s pár soudruhama. O pohřbívání nevíme nic. Žádný annales. Žádná historie všedního dne se tehdá nepěstovala. Za divokejch dob našich rodičů byla historie stejně surová zbraň jako sekeromlat. Dobový fotky neexistujou. Neznáme jména funerálních inženýrů. To je zahalený cudným závojem. I když spousta těch, co se oháněli krumpáčema, určitě ještě žije. Blížíme se k mohyle. Pro český oko je poněkud cizí. Příliš pompézní. Obří kurhan ze stepi v karpatským lese. Cihly cesty sou uvolněný, všechno se tu drolí. Skrz sklo svatyně vidíme prapory, plukovní zástavy. Množství válečnejch praporců pokrytejch slávou. Válečníci odpočívaj v pustině, na hranici. Skrz sklo je slyšet zuřivej štěkot. Hlídačskej pes. Odpočinek válečníků střeží bestie. Kudy mu házej žrádlo? Kdo to platí? Vozej mu kuřecí krky ze Supermarketu sovětských hrdinů? Je to fakt jen pes? Nemůžu nezmínit štíty s výjevy vojenského dne. Politická příprava. Vyčistit vintovku, nabít! Příjezd generála. Na světnici. Boj o Kyjev. Jsou to štíty na dveřích, nevím, jak se tomu říká. Je to původně z gotickejch katedrál. Jako na vratech sv. Víta. Jako v bolševický svatyni na Vítkově. Výjevy z všedních dob, kdy roztrhaný v jamách byli lidi. Dem dál. Půlkruh stráně je vyseklej lesu zdí. Na ní jsou sochy hrdinů. Okamžitě vidím Tesaříka. Jako děti jsme to nenáviděli. Kecy o hrdinech. Blili jsme z toho. Tehdy jsem netušil, že se budu muset vracet. Jámy jsou označený křížema. Števo se nepamatuje, jestli tu kříže byly i za komunistů. Tady 79 chlapů. Tajhle 85. V kamennejch deskách jsou někde jména. Někde ne. Nikde žádný ženský. Asi je pohřbili jinde. Komunistická pruderie. Vojačky maj asi separé jámu. Dneska už by se to tak nebralo. Kolem jam sou chodníčky zarostlý trávou. Je to tu jiný než na polskejch vojenskejch hřbitovech. Německejch. I těch v Normandii třeba. Tam má každej chlápek či žena bojovnice svůj prostor. Bankovní rozestup. Naši ležej v jamách. Možná byli úplně rozstřílený, uvažuje Števo. Ne, sou pohřbený po východním způsobu, kdy nezáleží na jednotlivci, říká kdosi z nás, učenec. Ti, co přežili, pak v Čechách o východních způsobech mlčeli. Stejně mlčel i Svoboda. Když pak jeho spolubojovníky likvidovali komunisti. Je tu spousta jam. Ale taky je tu něco divnýho, jakási nesrovnalost, fakt! Tesařík tu přece nepad, když ho v padesátejch odevšad vyhodili, dělal u autobusů, dojde mi. Sochor tu taky nepad, zabili ho pozdějc, přisazuje si Čáp. A pak se Čáp zkroutí smíchy, hele, dyť tajdle je Grečko! No jo, generálmajor Grečko, říkaj ostatní, shlukujem se u kamennýho usměvavýho. Ten přece poslal letadla a tanky na Prahu v tom proklatým 68., co ten tu, kurva, dělá? Sme opravdu nanejvejš udivený. Na Dukle sou padlí i ti, co přežili. Zabitý nacistama, zabitý komunistama. Lidi z 45., lidi z 68. Jaj, boha! Zem pohádek.

 

                Dem k autu. S Antonem sme tu teda určitě nebyli, říká Čáp. Já nevim. Některý tripy sme podnikali v tvrdejch podmínkách změněnýho stavu vědomí. Třeba Terezín. Se Zyndramem, Stojakem. Moskevskej Bulgakov trip si taky moc nepamatuju. Tehdá v zimě, se Stojakem a Míšou. Nejde si to pamatovat. Proto píšu tuhle kroniku.

 

                Některý z nás sem vozili autobusama. Jako školáky. Pořád nás s touhle podivnou armádou otravovali. Museli to okecávat. Komunisti z nich měli pořád nahnáno. Z východňárů. Proto jich pak tolik zavřeli, zničili. Trestanecká armáda, co šla z ruskýho Buzuluku do Prahy, byla tak zběsilá a její skutky tak neuvěřitelný, že ji museli opříst lžema až ke zvracení. Dnes o týhle armádě zas nikdo neví. Teď je opravdu v jámě. Bylo to asi 18 000 lidí. Probili se ze sovětskýho Mordoru do vysněných Čech. Netušili, že pohádková země už má věznice připravený. Kus od nás je tank zarostlej křovím. Minomet v ostružinách. Palebný sruby. Rezavý ostnáče. Voprejskaný kanóny. Zkoumám je, lezu do houští. Kopřivy na mý kůži zanechávaj rudý skvrny. Asi se tu vyvinul masožravej druh. Žasnu, jak je Dukelskej průsmyk maličkatej. Když měl Svoboda vydat rozkaz k popravě dezertérů, brečel. Útočte, pánové, nebo vás zastřelím a pak zastřelím sebe. Útočili. Když Němci obraceli útoky, cejtili velitelé nutnost střílet do svejch. Za den 17. Ti, který prošli polskou hranicí, líbali zemi. Jako v ságách. Jak v posvátnejch písních dávnejch lidí. Vo takovýhle lásce se zpěvavě hovoří v bylinách. O tom už nemáme ánunk. Vohýbali se k hlíně, líbali ji. Češi. Slovenský přeběhlíci. Rusíni, Podkarpatorusové. Český Němci. Maďaři. Množství židovskejch válečníků. Angličaníny. Věřící, lidi bez vyznání, ilegální komunisti. Socialisti a slavjanofilové, co před Hitlerem zdrhali do Svazu a pak zase zpátky. Lidi, který se k československý armádě probili z běloruských partyzánských oddílů. Volyňáci, obyvatelé českých vesnic na Ukrajině, se hlásili po rodinách. Mnohý povolal Stalin nejdřív do gulagu. Kluci, který trávili dětství v gulagu a pak šli do vojska, byli pořád dohola. Radistky, zdravotnice, spojky, diverzantky. O tom, jak tu holky udržovaly svý dlouhý vlasy v čistotě, nevíme ničehož nic. V tom je historie skoupá. Čápovi se nejvíc líbí doktorka Engelová. Mně ostřelovačka Marie Ljalková. Petráček mi klad na srdce, ať zmínim, jak byl generál Sacher udivenej, že na Dukle nebyli ptáci. Na ruskejch pláních uvyk hejnům, co se na bojištích cpali koňským masem. Osamělí bojovníci věděli, že kdyby něco, tak jim vrány vyklovou oči, jak za Ivana Hroznýho. Na Dukle ptáci nebyli. V Karpatech jim hustota vystřílenýho kovu zničila letový dráhy.

 

                Když sem byl maličkej, měl jsem psíčka Šarika, povídá Stojak. Pořád jsem ho učil všelijaký kousky. Ale neposlouchal, durdí se Stojak. Vlčák, jo? Vlčáka si měl, zajímá se Jerzy Zyndram a větývkou, co utrh, švihá do vzduchu. Muj Šarik byl jezevčík. Tak co se divíš, vole? To je blbost, tohleto, mrmlá Čáp. Lezem do auťáku. Je docela zima, ale svetr mám někde zahrabanej, tak dělám jakoby nic. A ve Svidníku, chlapi, navštívíme vojenský muzeum, říkáme si. A taky ukrajinskorusínský, to bude něco, libujem si. Říkám, že o Dukle je natočenej filmdokument. A tajhle Števo ho má! Je dobrej? ptá se Stojak. Je, říká Števo. Máš pivo? ptá se Jirka Zyndram. Jo, říká Števo. Jedem kolem cedule s nápisem Údolí smrti. Ptáme se Števa, co to znamená. Řekne nám to. Že to tehdá nepojmenovali nějak sovětsky, leninsky nebo stalinsky, divim se. Ne. Údolí smrti je v týhle části Slovenska. Němci zběsilou armádu nechtěli pustit dál. Ani když prošla Karpatama. Domnívali se totiž, že za Svobodovou armádou jdou hordy. Tady se rozhodli zůstat. Bránit západ proti Tatarům. Svobodově armádě se nevzdávali. Prej to nemělo smysl. Údolí smrti se to tu jmenuje. Zní to jak z Nibelungů, vole. No jo. Asi to jinak pojmenovat nešlo.

 

                Projíždíme cikánskejma vesnicema. Těma panelákovejma. To je divný, říká někdo. Že na polský straně vlastně bratři Romové vůbec nebytujou. No jo. Števo krčí ramenama. Cigoši nalezli do industriálu. Proti pustinám polských Beskyd je slovenská strana industriálem vybavená mocně. A jak někde píše Andrzej: Tania wódka, otwarte. Levný alkohol, otevřeno. Malý chlastací krámky. Všude organizovaný psí bandy. Fabriky. Některý rozpadlý, některý ne. Števo řídí skvěle. Já bych nikoho z pobratimů teďka za volantem vidět nechtěl. Jsme z pochodu pořád docela vyklepaný. To jo.

 

                Števo zastaví. Lezem ven. Ve svahu je německej vojenskej hřbitov. Kameny se jménama, datama narození, hodnost, místo a datum smrti. Jak je to všechno jiný! Pak tu má proběhnout nějaká globalizace, rozčiluju se. Mezi tim pompézním, veskrze prolhaným slovanským pohřebištěm a tímhle německým úhledným parčíkem smrti je teda dost charakteristickej rozdíl! Tady je pořádek fakt k pláči. Všechno tak přehledný. Mám chuť vypadnout. Dřív tu bylo smetiště, říká Števo. Všude ostnáč. Kozy sem lezly, když sem byl kluk, říká. Stoupáme do svahu. Nahoře je nápis, jehož poslední slovo je: smíření. Jako na potvoru ze mě padá emoce. Zírám na náhrobek pancéřovýho granátníka. Bylo mu 20. Dneska by to byl velebnej nadčlověčí kmet. Kdyby vyhráli. Já votrok zedranej. Spíš bych nebyl. Ohlídnu se po chlapech. Tihle by tu nejspíš taky nebyli. Jasný příslušníci podřadnejch národů. Promiň, říkám granátníkovi.Tohle je poslední výročí. Kdy se spolu eště můžem bavit. Počkej eště na tu příští generaci, jo? To už ti nic neudělá, no ne? Nemůžu za to, ale je to ve mně. Tak to prostě je! Omlouvám se i ostatním pobitejm brancům. Najednou. Je jich tu 3000. Chtěl bys tu bejt pohřbenej? ptá se mě Čáp. Ne. Chceš bejt radši zakopanej, nebo zpopelněnej? ptá se Čáp. Zakopanej, říkám mu, aby to věděl. Mezi hrobama teče voda. Je tam nahoře jakási kašnička. Aha. Ucpanej odtok. Má to bejt zřejmě důstojný a originální, ale vypadá to jako slovanskej bordel. Dem ven. Zvenku je na hřbitovní bráně plechová schrána. Kouknu. Smetí, vajgly, hadry, kousky něčeho hnusnýho. Myslim, že to sem lidi cpou schválně. Nejspíš místní. Nevim.

 

                Pak Števo zastaví až u odbočky do Údolí smrti. Na kamenným kvádru jsou dva tanky. Sovětskej najíždí na německej. Nalezem na to. Vykládáme si historky, jak nás v dětství vodili do kasáren. Jirka vykládá, jak se svez v transporťáku. Nějakej politruk si tam uskříp prsty, hahaha! Jen Stojak je dole. Divně čučí. On byl na vojně! Bigoš. Marná je mu víra, že pěchota je královna zbraní, když si tak krásně lezem po tancích. Zastavujou další auta. Další lidi lezou na tanky. Přemejšlim, jestli by šlo udělat pelech na čelním pancíři. Pro osobu malý postavy. Potřebuju to vědět do knížky. Usuzuju, že jo. Vlezu dovnitř. Tiše si tam sedim v šeru. Čichám kov. Volaj na mě, ale nevylejzám. Nakonec, dneska mám narozeniny. Čáp řve, ať mu podám nábojnici, kterou vidí průzorem. Sou ale přivařený. Jedinej Petráček byl tankista. Omylem jednou vyřídil muniční sklad. Slyšim Števa. Vykládá, že nějaký ožralí chalani si usmysleli, že v tanku přespěj. V noci je silný ruce tahaly pryč. Viděli lidi v tankistickejch uniformách. Tváře lidí byly seškvařený, ruce plný spálenin. Utekli. A kdo sem občas nosí v kalíšku vodku, kousek špeku, tabák? Vylezu. S Jirkou Zyndramem se bavíme, kterej tank je hezčí. Určitě sovětskej. Teplá zelená barva. Oválnej tvar sovětskýho tanku upomíná na břicho matky, je to biologickej tvar. Sovětskej tank je zvíře, německej jen stroj.

 

                Lesama vjíždíme do Števovy vsi. Jmenuje se Prikrá. Bydlí tu jen pár lidí. Akorát zastihnem chlápka, má v kufru auťáku pojízdnou prodejnu. Nechává pro nás kufr otevřenej. Vítaj nás, Števův táta, máma, Madla a dvě jejich holky. Tak 2 roky a 7. Naloďujem se ke Števům přes drátěný vrátka. Táta má v uších vatu, chci se ho zeptat na tinitus, ale žene nás ke stodole se omyť. To Čáp ho požádal. Přidáme se k tý žádosti. Nevnesem do spořádaný domácnosti svuj polskej gnoj. Za stodoly visí dehtovej přehoz, za nim je kus vany, lavor nebo co. Hadice. První se svlíká Čáp. Drolí ze sebe bahno. Jirka Zyndram fotí nahýho Čápa. Zadek a tak. Umytej Čáp odpadne, du já. Zas mě ten Zyndram fotí. Táta de k němu a říká, ať toho nechá. Smejváme a dřeme ze sebe šmelcovnictví. Jirka vyhazuje tenisky a bere si z báglu nový. Kdo je čistej, hovoří se ženama, dětma, dědečkem i Števem. Mluvíme normálně česky, proč ne. Madla mluví taky česky. Její děti sou československý. Na dveřích baráku je kvítí uvitý v podobě čísla 60. Stará mama měla taky narozeniny, hned se zdravíme. Sme Števem a Madlou uvedený do místnosti. Uprostřed stůl, okolo postele. Dětský hračky. O dětech nám Čáp zakázal mluvit už ve vlaku. Ty dvě Števí se nás zatím bojej. Parta ujů z Prahy dupe a hlučí. Zkázníme se až za stolem. Omdlíváme totiž hlady. Jaj, boha. Polívka. Pak mísa halušek. Táta přised, až když si přidávám potřetí. Mísa je velká jak umyvadlo. Neubejvá z ní. Pořád si berem v tý ztichlý síni. Tata, mama. Števo, Madla, dvě děti. My čtyři. Pod obrazem Krista nebo Marie, to sem zapomněl, co tam maj. Celý je to takový starozákonní. Pak Števo vstane, odkašle si. Říká, že je dobrý, že jsme zdrávi došli. Otevře lahev tokaje. Všem trochu naleje. Konečně. Jirka Zyndram povídá, že troška pití někdy opravdu neuškodí. Jen tak na chuť. Števo vykládá, kde je v Bardějově dobrej tokajskej krám. Hmmm. Stará mama teď nosí nějaký pišingry. To zas Stojak je, zdá se, na sladký. Čáp s vytřeštěnejma očima mlčí. Hejbe jen trochu nohama pod stolem. Děti se nás přestávaj bát. Malá mi donese krtka. Mluvim na ni slovensky, všichni se mi smějou. Vůbec neslyšim, co říkaj. Když se najíš, krev ti vyžene zkurvenej tinitus až pod vrchol lebky. Jirka se ptá Števa: Máš pivo? Jo, řekne Števo. Stojak teď spí. Táta nás pozoruje. Stará mama s Madlou odejdou. Menší holka si mi sedne na klín. Asi myslí, že jsem dobrý člověk. Blbnem s krtkem. Zyndram a Števo si vykládaj o brněnský divadelní scéně. Ten náš Jenda Kos, to je ale chlapík. Všechno zná. Táta jde ke Števovi a řekne mu, že děti sou unavený. Madla a stará mama je ženou pryč. Števo a Madla říkaj mámě babko a tátovi dědko. To my nemůžem. Táta vezme zpod postele klacek a zatahuje záclony. To je moj stroj na záclony, říká mi a ukazuje klacek. Myslim, že špatně slyší a že na mně poznal, že já teďka neslyšim skoro vůbec. Vykládám mu, že v Svobodově armádě byl jistej Leo Brukner, židovskej bojovník, kterej taky neslyšel. Když byli průzkumníci v obklíčení a o hladu, poslali ho pro pytel mouky. Pytel byl pod silnou palbou. Poslali ho v noci. Vrátil se s pytlem i s masem, který vyřezal z moukovýho koně. Vůbec palbu neslyšel. Hahaha! Marčenko taky neslyšel. Pro neslyšící má velký porozumění i Solženicyn, viz Jeden den Ivana Denisoviče. Ne jako ti kreténi, mý kamarádi. Když se ptám Števa, jak dlouhej je jeden díl filmu o Dukle, slyšim 150 minut a leknu se, tak na mě hnedka jeden přes druhýho volaj 50! a pošklebujou se. No nic.

 

                Promítačka je na stole. Žádný zkurvený globalizovaný video. Otrjady pochodujou normálně po celý stěně. Mluvěj na nás, ti, co tu byli. Je to dobrý. Rekonstrukce příhod barevně, dokument černobíle. Čáp na jedný straně stolu, já na druhý. Stojak a Zyndram ležej v manželský posteli pod promítací stěnou. Števo hlídá stroj. Je od něj ohromný, že v cholodilniku uložil nepřeberný množství vynikajícího ledovýho piva Šariš. Je to teď moje oblíbený pivo. Škoda, že zas abstinuju. Ba ne. Po některejch pasážích filmu některý z nás mručej: Geniální! a ostatní mručej zas jindy. Režisér: Petr Hvižď. Čáp si chce pořídit taky takovou promítačku. Fajn! Seženem různý filmy. Ty z 50. let od tý ženský, Eliška se menuje. Mám její fotku vytrženou z novin v peněžence, ale sem línej to hledat. Števo pouští druhej díl. Sme rozrušený. Chvílema sme, myslim, šťastný, že tu sme. Chvílema si kvůli tomu připadáme jako strašný hovada. Po promítaní Števovi děkujem. Zaberu si nejlepší postel. Čáp prohlásí, že dál pude asi sám. De na půdu. Spim bez příhod až do rána. Ráno se nemůžu dostat ze spacáku. Čáp už zas přilez. Jirka mi pomůže se zipem u spacáku. Taky má model Hannah. Po snídani nás táta vede ke kolně. Ukazuje kusy oceli zaseklý do dřeva. Rusové nás pobombardovali, no. Pak nás táta vede ke kostelíku. Ne k ranní pobožnosti, už nás vobhlíd, jen tak. Dřevěná cerkev uprostřed cintorína. Otvírá paní kostelníčka. Uleví se mi, že jí nerozuměli ani ostatní. Uvnitř legiony archandělů. Hlavní je tu archanděl Michael. Ikony ve čtyřech řadách. Carský dveře! Tohle je pro naše pražský voči hodně východ. Bible okovaná kvůli válkám. Praští mě anglickej nápis na zlatem se lesknoucím obraze. V tomhle kraji sou nápisy akorát slovensky, maďarsky, německy. Dedicated to my brothers Rutheniens. Zdrhali do Ameriky, jak Hordubal. Z bídnejch údolíček, vtisklí mezi Rusy a Němce. Venku mi Števův táta říká, že v 50. letech byl až v Maďarsku. Nebylo to lehký, ale byl. Maj tam příbuzný. A zas slyšim o maďarskejch jezdcích, jaký měli mrňavý koníky. Ví o nich od dědy svýho dědy. Teď jdem kolem zřícenýho baráčku. Števův táta na něj mávne a povídá: Tihle se nedohodli. Některý baráčky týhle vsi jsou rozvalený. Rody se tu různě svářej, prej. Každej má pět sedum dětí, a to je pak lehký se pohádat. Kejvem! Z okna zachovalý stavby na nás houkne jinej starej pán: Odkud jste? Z Prahy. No, tam máte ty mrakodrapy, říká. A co děláte tady? Deme po stopách Svobodovy armády, karpatskodukelská operace a tak, říkaj mu snaživý žáci z našeho oddílu. Povim vám vo tom, kluci! ztiší pán hlas. Němci byli lidi jako my. Támhle, ukáže pod Stojakovy nohy, postavili polní kuchyň a dali každýmu. Jedli to samý co my. Ale Ukrajinci v německejch uniformách, to byla zvěř. Klidně sebrali slepici, nešlo se dovolat. A tajdle toho, ukáže na Števova tátu, kterej se jen tak culí, Rusáci pobombardovali! Víme, jo, víme! překřikujem se. Dem dál. Števův táta říká, že pražský mrakodrapy dobře zná, seděl totiž na Pankráci. Některý z nás říkaj, kde to omrkli zas oni. Vyměňujem si zkušenosti. To se může hodit. Se Zyndramem jdem napřed. Sme zabraný do rozhovoru, přejdem baráček Števů. Dem po potoce dál. Jirka vykládá, že teda neví, co v tý Praze. Nakouk u Judity do ledničky a tam, vole! vepřová hlava. Koukne pod polštář, dyž Judita spí, a tam vole! dva řízky ve fólii. A to sou voba s Juditou vegetariáni. Tak si myslim, chlápek nějakej v tom asi bude. Inu, řeknu a odplivnu po proudu. Ech, řekne Jirka, uplivne. Vracíme se.

 

                Ze dvorku nás Števo hodil do Svidníku. Bolševickej hotel, postavenej pro delegace. Uzamčenej mrakodrap, opravdová dominanta, chátrá. Novej je ve Svidníku akorát kostel po východním způsobu. Využil jsem chvilky, kdy šli ostatní dovnitř, a schramst svuj nezranitelnej salám. Přišel střízlivej chlap a líbal kostelní vývěsku. Ve vývěsce je báseň Tarase Ševčenka a fotky ikon. O kus dál cigošský ulice. Drsný krčmy. Kluci žebráčci dorážej. Jak už to tak bývá, některý jejich ségry jsou nádherný. Procházej se ghettem sem a tam, pyšný jak horský pumy. Kdepak, ve Svidníku jsme už do žádnýho muzea nešli. Pili jsme borovičku. Jsou tam všude ty cingrlátkový putyky jménem Las Vegas. Café California. A tak. Globalizace jak prase. Cvrkot pozorujou odrolený sochy rudoarmějců. Vrchní v jedný putyce balila Stojaka. Když při jídle čet, brala mu noviny. Slibovala, že mu nafackuje. Byl docela hrdej. Pak jsme pili taky na náměstí. Pak v busu ze Svidníka do Popradu. Kolem nesmírnýho hradu Spiš, tý legendární kosti v hrdle tureckých armád. Kolem Levoči s cikánama spícíma v kolmým vedru. Tam všude se podíváme, těšíme se.

 

                V Popradu u nádraží je tma. Je tam akorát Nonstop s borovičkou a pivem. Jediná hospoda venku právě zavírá. Najdem strašidelnej hotel, kde se ubytujem. Odsunem se do krčmy na náměstí. Trávník u kostela je vystříhanej jak někde v Německu. Loučíme se s Čápem. Musí do Prahy. Vyráží na kole do Burgundska do kláštera. Nestihl udělat rozhovor se Stasiukem, tak zapnul magneťák aspoň v týhle poslední krčmě. Blesky mu to smažou, ten pásek, doufám. Důstojně jsme se s Čápem rozloučili. Na popradským nádraží mě konečně čapli žandári. Pokuta! Ráno jsme vyrazili do Tatier. Olbřímí skalní štíty. Ve Smokovci kafe v hotýlku. Všude omlácená socialistická výstavba. Čašnička nad námi zcela zřejmě ohrnovala nos. Povídáme jí, že sme od Pražskejch kanalizací a máme tu dovolenku po dvacetiletý službě, tak bacha! Zabralo to, aby ne. Některý z nás už maj díry v ksichtě. Vydali jsem se na Sliezský dom. Vylezli na Gerlach. Pak kamenitejma polema ke kráteru nad Popradský pleso. Obrovský hory. Další kamenitý pole. Když padla mlha zleva i zprava, některý z nás už toho měli dost. Jaj, boha! Kráterem dolu. Šli jsme celý den. Zjistil jsem, že zakopávám. Stojakovi otekly ruce. Mě brněly tak, že jsem myslel, že to je infarkt. Ale jen jsem si moc utáh tkaničky bundy. Zyndram se zas pořád drbal. Bylo hrozný jít za nim. Popradský pleso. Slezem ke kiosku. Šéf hned volá: Haló, támhleten Čech odnáší pivo! Vysvětlilo se to. Nekradem, jen žartujem. Přised k nám. Jeho táta byl minometník z oněch 2 divizí, který se k slovenskýmu povstání nepřidaly. Němci je stejně pozavírali do koncentráků. To jeho táta zbuntoval ostatní chalany, že zdrhli. Do Bavorska, k český hranici. Bombardování. Schovali se pod vlakem. Chalani byli krz bomby naštvaný. Málem toho tátu ukamenovali. Kamenama, co sou v pražcích. Pak nám kioskář ukázal cestu ven z Tatier.

 

                Další večer na nádraží Poprad. Zas Nonstop. Do Prahy prázdným počongem úplně samojediní v kupé. Ujo, který nám prodával mrňavý kořalky, vysvětlil, jak se zabezpečit proti gangům, co vykrádaj spící kupé. Zabezpečení ale nefunguje, říkal. Stojak spal. Stáli jsme s Jirkou u okna. Ale už se nechtěl bavit. Pořád vysílal SMS a čet ty došlý. Postupně jsme zalezli do kóje. Spali jsme, noc na nás nemohla. V Praze na Hlavním u stánku s rohlíkama si říkáme: Ahoj! Tak ahoj! Do smrti dobrý, povídá Zyndram. Jde do redakce. My se Stojakem počekáme vlak. Přes Veselí do Jindřichova Hradce. Na hlavní jindřichohradecký avenue potkáme svý ženy a děti. To bylo hrozný! říká Míša. Vlítly nám do auta dva roje sršňů! říká Bára. Prolítly vokýnkama! Naše děti vokolo nás teď tancujou, pištěj a volaj: Sršní roje! Sršní roje! Vlítly do aut. A ven! Nikomu se nic nestalo. Kejvem. Berem to jako zázrak.

 

                To všechno teprv bude. Teď se s Jirkou vracíme do dvorka. Rozloučit se se Števovou rodinou. Čáp má děkovnou řeč. Je rozpačitej. Všichni sme trochu rozpačitý. Stojak se dívá do autovýho zrcátka. Já taky. Házíme batohy do kufru. Jdu k potoku. To je tak dva kroky. Je tam všude houští. Bodláky, ostružinový keře. Koukám na tu rychlou vodu. Rychle se vracim. Kopřiva se slovensky řekne žiglava nebo popernica. To je dobrý vědět. To se může hodit.