obecná charakteristika Koránu
Korán (znamená čtení, recitování) je v prvé řadě knihou náboženskou. Podle islámské víry se jedná o nestvořené, věčné slovo boží, které je od počátku času v nebi a kterého se dostalo Muhammadovi ve formě zjevení. Ta přijímal v jakémsi transu, v němž vnímal či slyšel hlasy, doprovázené zvoněním. Při tom upadal do stavu podobného bezvědomí, z něhož se zakrátko probral a ihned recitoval verše. Do těchto stavů se dostával za nejrůznějších okolností, při jízdě na velbloudu, u stolu, při jídle, umývání. Zdá se, že se Muhammad dovedl do těchto stavů dostat i pomocí vlastní vůle v případech, kdy si nebyl jist, zda je zjevená část Koránu kompletní nebo od něj bylo požadováno nějaké rozhodnutí či vysvětlení.
Muhammad velmi dbal na přísné rozlišováno vlastních výroků a toho, co vyslovil na základě zjevení. Zjevování Koránu probíhalo po celou dobu jeho prorocké činnosti a bylo ukončeno jeho smrtí. Muhammad asi původně neuvažoval o písemné podobě zjevených textů. Souvisí to s tradicí Arabů uchovávat dědictví minulosti v paměti a s úctou k lidskému hlasu, který považovali za nejvyšší formu umělecké činnosti, zvláště ve vztahu k arabskému básnictví. Navíc je v společnosti kočovníků paměť a lidský hlas nejpraktičtějším způsobem předávání informací. Paměť tedy byla silně vyvinuta, a to i přesto, že Arabové užívali už od 2. tis. př. Kr. hláskové písmo původně převzaté od Féničanů (zvláště pro obchodní účely) a v prvních staletích našeho letopočtu se z aramejského písma vyvinulo nynější písmo arabské. Už za Muhammadova života však existovaly písemné záznamy jeho zjevení, v Medíně již prý sám měl písaře.
Po Muhammadově smrti však stále častěji vyvstávaly spory o jednotlivé verše, což vedlo k přesvědčení, že je třeba ustanovit oficiální kanonickou verzi Koránu. Ta vznikla na základě rozhodnutí chalífy Uthmána, který ustanovil redakční komisi, jejímiž členy byli i Muhammadovi společníci znající Korán nazpaměť. Od roku 656 tak existuje jediný závazný text Koránu.
Formálně se Korán dělí na súry, které jsou složeny z veršů. Korán obsahuje 114 súr různé délky (od 3 do 286 veršů). Počet veršů však nehovoří o skutečné délce súry, neboť starší súry mají většinou velmi krátké verše, zatímco v pozdějších súrách má verš deset až patnáct řádek textu.
V kanonické verzi byly súry uspořádány podle čistě mechanického klíče od nejdelších (s výjimkou první súry) k nejkratším. Toto řazení však neodpovídá myšlenkové a chronologické struktuře Koránu, a proto ještě nese každá súra označení doby svého vzniku – tj. zda je z mekkánského, nebo medínského období Muhammadovy činnosti. Každá súra má také název. Pro ten je použito slovo z textu pokládané za důležité či ojedinělé, které však většinou nemá přímý vztah k jejímu obsahu. Dále je třeba mít na paměti, že jednotlivé súry nejsou vyjádřením jednotlivých zjevení. Většinou je v každé súře obsaženo zjevení hned několik, a z toho plyne také jejich častá myšlenková a stylistická nestejnorodost. Je těžké odpovědět na otázku, proč Muhammad neuspořádal súry organicky, často totiž vedle sebe nacházíme pasáže velmi různorodé obsahu. Tradice o tomto problému mlčí, hovoří jen o tom, že Muhammad přikazoval zařadit jednotlivé verše do určitých súr, přičemž blíže neurčil přesné místo.
Každá súra se skládá z veršů; v původním významu slovo verš znamenalo znamení, zázračné znamení, zázrak, potvrzení. Tak je také chápal i Muhammad a jeho přívrženci, pro něž verše byly projevy božího slova, tedy znamením a zázrakem. Význam tohoto pojetí zesiluje skutečnost, že Muhammad krom zjevování Koránu žádné jiné zázraky nekonal. Kromě tohoto jsou však verše i nositeli formální struktury textu, protože obvyklým signálem konce verše je rým či asonance.
Z hlediska stylistického je pro Korán charakteristické užití rýmované prózy. Ta nemá atributy typického básnického verše: nemusí mít utříděný a pravidelný rytmický systém ani rým. Jejím hlavním znakem je asonance poslední či předposlední hlásky verše.
Rýmovanou prózu v předislámské době hojně používali věštci k magickým účelům, u arabských básníků se velké vážnosti netěšila. Ale pro Muhammadovy záměry se hodila znamenitě. Spojovala v sobě dvojí tradici užívání jazyka – próza se používala jen řídce, pro zachování kmenové paměti o válečných a jiných událostech a pro formulaci krátkých výstižných přísloví; poezie, jež byla mnohem vyvinutější než próza, se zase vyhýbala náboženským a didaktickým tématům.
Muhammad tedy neměl žádný stylistický precedens pro vyjádření svých myšlenek. Proto uvolnil a rozvinul rýmovanou prózu, čímž překonal nedostatečnost nevyvinuté prózy za použití básnických prostředků. Vytvořil tak styl, který se výborně hodil jak pro vyjádření náboženských prožitků a eschatologie, tak i teologických a právnických úvah.
Každá súra, kromě deváté, má v záhlaví tzv. basmalu, vstupní verš: “Ve jménu Boha milosrdného, slitovného.” Tato věta původně sloužila jako dělítko mezi jednotlivými súrami (což vysvětluje její absenci právě u deváté súry, která byla pravděpodobně součástí súry osmé a až později od ní oddělena).
Basmala je jakousi branou, kterou ke každé súře vstupujeme. V několik málo slovech je shrnuta podstatná část obsahu celého Koránu. Tak se vstupní verš už nejeví jen jako neustále se opakující fráze, ale jako prostředek k jednoduchému uchopení základních myšlenek islámu, k přípravě mysli na četbu následujících textů.
Súry nejstaršího (tzv. prvního mekkánského) období patří k nejpoetičtějším. Jsou většinou nepříliš dlouhé, s krátkým a úderným veršem, nabity energií vyjadřující se pomocí výkřiků, hrozeb, přísah, napomenutí, řečnických otázek. Básník se zabývá především tématem přítomnosti Boha jako stvořitele a jako toho, kdo vede člověka ke spáse a uštědřuje mu různá dobrodiní; časté jsou úvahy eschatologické kroužící kolem důsledků plynoucích z existence soudného dne a faktu zmrtvýchvstání; objevují se podrobná líčení Ráje a Pekla; hojné jsou reakce na chování nepřátel. Celý text je jakousi mozaikou, z níž můžeme vyčíst zárodečnou podobu nově vznikajícího náboženství.
Za jednu z nejstarších súr bývá považována hned první súra Koránu, která je nazvána Otvíratelka knihy. Liší se značně od ostatních částí Koránu v tom, že neobsahuje ani napomínání, ani právnická či dogmatická tvrzení. Je součástí každé muslimské modlitby a měla by být denně odříkávána sedmnáctkrát. Bývá jí přisuzována zázračná moc.
Otvíratelka knihy začíná basmalou, která je pouze u této súry započítána do pořadí veršů (u ostatních súr tvoří basmala pouze záhlaví), kterých je dohromady sedm. Druhý verš chválí Boha (aniž by se k němu ale obracel, je to spíš výzva typu "chvalme"), Pána lidstva veškerého, třetí verš opět určuje Boha jako milosrdného a slitovného, konečně čtvrtý jako vládce dne soudného. Tón verše je odevzdaný, široký, má slavnostní, kolektivní ráz a dalo by se říci, že se kolébá na vlnách důvěry a společenství s absolutní bytostí (ne zas až tolik s osobním Bohem). Bůh je Pán všech lidí, tj. muslimové nejsou jen jednou z bezvýznamných lidských skupin, je milosrdný a slitovný právě k nim – proto odkaz na den soudný nezní skličujícím dojmem, ale dojmem naděje a důvěry. V pátém verši se společenství obrací k Bohu a ujišťuje ho (a tak i sebe) o tom, že ho uctívá, proto ho taky žádá o pomoc. O jakou pomoc? O vedení: "veď nás stezkou přímou / stezkou těch, jež zahrnuls milostí Svou". Bůh vede po stezce přímé, nemusí uhýbat, kličkovat, hrát nejasnou hru. Tato stezka je stezka těch, které zahrnul milostí, zní v tom vyvolené společenství odevzdané s důvěrou Bohu. A toto společenství se vymezuje v posledním verši proti těm druhým, kteří nejsou vedeni Bohem po přímé stezce, ale na které je on rozhněván nebo kteří bloudí (svou vlastní vinou? či je Bůh z nějakého důvodu ignoruje?)
Podle tradice (a také podle badatelů) je nejstarším textem v Koránu prvních pět veršů súry 96 (asi z roku 610 - 613), kterou se pokusíme podrobněji přiblížit celou. Její další verše jsou už z pozdější doby, kdy se Muhammad setkal s odporem ze strany soukmenovců.
Tón je jiný než u Otvíratelky knih. Zůstává široký a otevřený, je ale vznešenější, přikazuje a chrání, má důvěrnější charakter osobní zkušenosti. První dva verše znějí takto: "Přednášej ve jménu Pána svého, který stvořil, / člověka z kapky přilnavé stvořil!" Básník jako by se na konci prvního verše zalknul vzrušením. Nejsou to však jeho slova nám, ale Boží slova jemu. Tradice vypravuje, že právě prvních pět veršů súry 96 řekla Muhammadovi jednou v jeskyni obrovská postava (buď Boha či archanděla Gabriela, v tom je různé mínění) a tím vlastně iniciovala jeho náboženskou činnost. Mluví Pán, který stvořil vše, ale stvořil právě i člověka, člověka z kapky spermatu. Je v tom obsaženo: tebe jsem stvořil a tobě říkám: přednášej! Další tři verše opět obsahují výzvu k přednášení. Prorok má přednášet, protože Pán je nadmíru štědrý - a zase je tu přeryv. Bůh je absolutně štědrý, je dárce všeho, co máme dobrého, ale v této konkrétní situaci dárce zjevené pravdy. Je totiž ten, "jenž naučil člověka perem, / naučil člověka, co ještě neznal". Verš přidržuje čtenáře u onoho "naučil člověka", tj. nech se naučit, uvědom si, že se máš (ještě co) učit.
Následující trojverší (které je již mladšího původu) je varováním. Již první dvě slova této části "Však pozor," působí jako zdvižený prst, důrazný apel, který odkazuje na vzpurnost člověka, vyplývající z pocitu soběstačnosti, tj. nezávislosti na lidech a Bohu. Druhý verš je však zakončen tvrzením, že člověk se za soběstačného "pokládá". Tím dává básník nepřímo najevo, že takový lidský postoj je omylem. Závěrečný verš potvrzuje a zpředmětňuje dojem z verše druhého, když poukazuje na skutečnost že: "k Pánu tvému (vše) svůj návrat má!". Obraz návratu ve spojením s mírným tónem verše navozuje spíše atmosféru přátelského přijetí než hrozby. Charakter tohoto trojverší se od první části súry velmi liší. Především už nejde o výzvu jen k Muhammadovi samotnému, ale výzva je určena všem lidem obecně. Je to napomenutí, upozornění na možnost zásadního omylu v přístupu k životu, kterému by se měl člověk vyvarovat.
Závěrečná část súry je reakcí na nepřátelský postoj Muhammadových odpůrců. První polovina této části se skládá z otázek, v nichž se básník dožaduje čtenářova úsudku o chování jednoho z nepřátel, který mu brání v modlitbě a obviňuje jej ze lži. Verše mají charakter řečnických otázek, jež implikují ráznou odpověď. Muhammad si sám odpovídá, přičemž hrozí silou své moci, odvozené ze spojení z nebeskými silami. Varuje, že zatvrzelé nepřátele chytí za kštici (ta byla ve staré Arábii symbolem svobody), a expresivně tak vyjadřuje prudkost a nekompromisnost svého postoje k nepřátelům. Není to již varovaní, je to prudký hněv, který má vyvolat pocit strachu. I následující verše pokračující v stejném duchu jakoby měly paralyzovat nepřátele, ukázat jim marnost jakéhokoliv odporu či protivenství, protože na Muhammadově straně podle jeho vlastních slov bude stát i stráž pekelná. Tyto verše jsou vášnivými projevy vůdce (náboženského i politického). Je to hřímání proti nepřátelům, které má zároveň posílit (sebe)vědomí Muhammadových stoupenců. Závěrečný verš uklidňuje vybuzenou atmosféru odkazem na poddání se Bohu, což však v kontextu předcházejících veršů znamená i oddání se Muhammadovi samému.
Celá súra, přestože se skládá z různých částí, v sobě má jednotící prvek, jenž spočívá v gradaci. Na začátku je intimní dialog Muhammada s Bohem (nebo andělem); následuje mírné napomenutí; závěr je výrazem prudké nekompromisnosti, přičemž poslední verš se vrací zpět k osobnímu dialogu s Bohem. Básník tak svými verši dává čtenáři zakoušet různé podoby svého náboženství.