Když jsem v jeden vánoční večer umýval nádobí, měl jsem možnost poslechnout si záznam koncertu, v němž si Daniel Landa zazpíval pár písní Karla Kryla a v přestávkách mezi nimi se poddával poněkud zvláštnímu vlastimilovnému moralizování. Nejdříve jsem to bral dosti pobaveně jako lusus naturae, ale pak mi připadlo, že je důležité se k brainwashingu, který nám Radiožurnál (záznam byl vysílán ale také na ČT 2) vnutil, vyjádřit. Demagogie šla Landovi totiž vždycky lépe než hudba, ačkoli hudebník to rozhodně není špatný.

Nejprve mne dojala jeho slova díků na adresu těch, kdo ho přijali do svého kostela i přes pověst, jakou má. Ono mít Landu v kostele a vnutit se takto masmédiím, to není špatná reklama (zvláště ne v xenofobním národě). Reklama je ovšem byznys. Smutnější je to, že si dovedu představit katolíky, kteří si dokážou plést Krista s vlastí stejně úspěšně, jako to dělá Landa, a kteří dokonce považují za nutné tuto poněkud tisovskou verzi křesťanství co nejvíce propagovat mezi podle nich upadajícím lidem. Milé je ovšem od Daniela Landy, jak dokáže ocenit nepředsudečnost svých hostitelů, on, který se stal hlasatelem těch nejhorších předsudků. Jen si vzpomeňme na texty rasistické skupiny Orlík, např. Bílou ligu lze najít zde:

http://www.daniellanda.cz/diskografie/deska/orlik-demise/1

Jistěže má každý právo na konverzi, na odmítnutí starých špatností a na novou cestu – domníval jsem se, že tohle má Landa dávno za sebou. Čekal bych, že jakožto znovuzrozený křesťan neopomine využít příležitost k explicitnímu odmítnutí rasismu a skinheadů, že bude mluvit o bratrské rovnosti všech lidí, neboť Kristus Pán umřel na kříži za bílé i za Rómy. Nic takového jsem neslyšel. Landa nepochopil ani to, že pravá vlast křesťana je v nebi a není na zemi, byť by tou zemí byla Česká kotlina. Mám vážné obavy, že svým myšlením zůstal tím, kým byl, jen se poněkud rozšířil jeho obzor o Karla Kryla, Jana Palacha, katolicismus apod., což všechno asimiluje jeho rasismus zjemnělý v nacionalismus. Lásku, základní osu celého křesťanského učení, redukuje na altruismus v rámci národa a jeho „tradic“. Univerzální církev („katolický“ znamená řecky „obecný“), která vyznává Mesiáše židovské národnosti a jejíž světci jsou skoro ze všech koutů planety, působí opravdu velmi bizarně, když z jejího chrámu do všech stran v hlavním vysílacím čase a ještě k tomu o Vánocích znějí zanícená D. Landy, která si nelze nespojit s jeho minulostí. Rád bych připomenul při té příležitosti pár vět T. G. Masaryka (Karel Čapek: Hovory s T. G. Masarykem, Československý spisovatel Praha 1990): „Opravdová láska k národu je věc velmi krásná; u slušného a čestného člověka rozumí se sama sebou; proto o ní mnoho nemluví, tak jako slušný muž nevytrubuje do světa lásku k ženě, k rodině a tak dále... Je přece rozdíl mezi vlastenectvím a vlastenčením; co se už Havlíček natrápil s tím jarmarečním vlastenčením, ale jako by ho pro mnohé nebylo bývalo!“

Zvláštním pocitem na mne zapůsobilo Landovo emocionální, skandující opakování, že Jan Palach neumřel nadarmo a že je na nás, abychom jeho poselství přijali do našeho života. Znělo to od Landy příliš vnucujícím stylem, chtěl posluchače strhnout, vnutit jim dost možná slepou vůli, nedával prostor k úvahám nad tím, co a proč Palach odkazuje každému z nás. Dá se říci, že vzít si za štít právě tuto osobnost českých dějin, je od Landy demagogické. Palach totiž byl přemýšlivý člověk, jehož krédem nebyl nacionalismus, nýbrž burcování společnosti zradivší své ideály, ideály dubčekovského proudu. Netvrdím, že se Palach s Dubčekem tak či onak shodoval, tvrdím jen, že odmítl mravní hyenismus nastupující normalizace. Landa by si ho snad mohl vzít za svědka (byť Palachovo poselství je spojené s rozhodnutím, které je přece jen kontroverzní a tragické, ať už pro ně máme sebevětší pochopení), kdyby chtěl hovořit o společnosti zdevastované komunistickým režimem a kdyby ji chtěl nasadit zrcadlo. Omezil se však místo toho na obecné moralizování a řečičky o vlasti.

Obecně lidské myšlenky Karla Kryla, o nichž jsem psal ve čtvrtém čísle Tématu (Nejtěžším zločinem je hlásati lásku), jsou v Landově myšlenkovém světě také na Prokrustově loži. Kdo zná Krylovy písně, ví, že je lze pochopit pouze jako existenciální výpovědi, které nejsou (ani v případě písně Bratříčku, zavírek vrátka a jí podobných) omezené časem nebo prostorem. Navíc Kryl patří mezi intelektuální elitu českého dvacátého století a bytostně se nehodí pro Landova zjednodušující hesla, i kdyby to byla hesla univerzální humanity. To, že se dnes Krylovy písně hrají už téměř jenom v Landově drsném, neprocítěném provedení, jež kontrastuje s emocionálním vyzněním originálu, je alarmující. Ostatně budovat uměleckou identitu na přejímání něčeho, co je tak intimně spojeno s celou osobností i osobitostí autora, jako to platí pro tvorbu Karla Kryla, působí dojmem víc než překvapivým. Kdo může soupeřit s tím, jak své písně interpretoval? Byl někdy mezi českými písničkáři autor, jenž by dával do provedení svých písní více ze sebe? Obávám se, že Landa Kryla jen zneužil a ve své potřebě ukázat, že je více než primitivní rasista, svým „krylováním“ stáhl úžasně reflexivní tvorbu na myšlenkovou úroveň fotbalových chuligánů.

Neodpustím si ještě jednu malou noticku vůči bývalým Landovým souputníkům. Je v této společnosti málo jevů, které tak bytostně nesnáším, jako skiny. Jenom úplný blbec, pro něhož naše civilizace splývá s čistou průměrností „slušných lidí“, může tyto agresivní gaunery mít za ochránce před vlivem zlých jinakých. Ostatně domnívá-li se někdo a hlásá-li, že člověk jen pro svou barvu pleti či jinakou kulturu je špatný a nepatří mezi nás bílé, přihlašuje se tím k nejhorším anticivilizačním běsům, o jejichž kultuře, morálce a intelektové síle si lze myslet samé špatné věci a nic dobrého.