Kromě vánočních koled, stromečku, vzájemného nadělování dárků a šíleného shonu se stálicí českého vánočního času stala sovětská filmová pohádka Mrazík (1964). Patřím mezi ty, na něž mocně zapůsobila v dětském věku, kdy jsem ji měl za možná nejlepší pohádku, již bylo lze v televizi spatřit. Dívám se na ni dodnes de facto každý rok, byť ji znám nazpaměť, a kupodivu příliš mne nenudí, dokonce nemohu říci, že by mne k ní vedly jenom sentimentální vzpomínky z dětství. Jde-li totiž o vzpomínky, živěji a hlouběji by mi je evokovaly mayovky, jejichž slavnou filmovou verzi koncem minulého roku také vysílala televize Nova – ale odolal jsem. Ono téměř každoroční sledování Mrazíka ostatně svěžest vzpomínek vymazává (naproti tomu Poklad na stříbrném jezeře atd. jsem neviděl rozhodně více než deset let), tedy člověk k té pohádce musí být přitahován něčím jiným.

Rád bych začal tím, co má podvědomě možná největší sílu, a to je vykreslení ruské krajiny, zvláště ruské zimy. Mrazík představuje vůbec skvělý vizuální zážitek: lidé, zvířata, „nadpřirozené bytosti“, ba celá příroda mají byzantskou barevnou sytost, která souzní s jejich neobyčejností a oživenou podstatou. Ačkoli znáte všechno již nazpaměť, barvy vás vtahují do příběhu znovu, neboť jenom v nich může být živý, nikoli v nějaké pojmové znalosti. Kdybych možná bydlel oblasti se silným byzantinským vlivem, dojem z Mrazíka by byl pro mne méně pohádkový, ale má celoroční vizuální zkušenost je prostě odlišná. Nejde však jenom o exotičnost: při srovnávání Mrazíka, ale také starých českých pohádek (Dařbuján a Pandrhola, Broučci, Obušku z pytle ven, Byl jednou jeden král, nemluvě o Zemanových, Trnkových a Švankmajerových dílech) s novější tvorbou je patrný ústup celkové oduševnělosti ve prospěch pouhé efektnosti. To je ovšem asi trend mnohem širší, který nezasahuje jen pohádky a jen postkomunistickou Evropu.

Mrazík je film, v němž všechno žije niternou poezií, ale ne jen nějakou neurčitou, to by ani nešlo... Vezměme si jeho zvukovou stránku. Nedávno jsem se dozvěděl, proč skladby skupiny ABBA slaví všude na světě tak ohromné úspěchy. Tím důvodem, věru nečekaným, je jejich odvozenost ze staré švédské lidové hudby. Stejně je tomu i s Mrazíkem: hudba skvěle doplňuje barvitý obraz, hodí se k němu jako vlastní sourozenec... a to obojí se hodí k příběhu, k vyjadřování a také ke způsobu myšlení všech postav filmu. Tento jednolitý celek čerpá svou jednotu z ruské lidové tradice, ze starých dob, jichž moudrost vyzdvihoval jak Dostojevskij, tak Tolstoj. Čili poselství Mrazíka je pravým opakem carismu a jeho sovětské deviace.

Nyní bych se chtěl pokusit o komplexní a zároveň nutně stručnou interpretaci celé slavné pohádky. Leitmotivem příběhu je mravní kvalita osoby, a to je v rozporu s učením o klíčovém charakteru třídního boje či sociální emancipace. Mrazík představuje velmi důsledně křesťanskou konzervativní pozici, která apeluje na jednotlivce a na jeho mravní vývoj. Tím, kdo prodělává konverzi, je lehkomyslný a nafoukaný mladík Ivan. Je, ostatně jako i všechny postavy filmu, skvěle zahrán – pohádka vyžaduje více typ než jednotlivce, ale typ vesnických Rusů (i to je příznačné a tradiční, že Mrazík je pohádka ryze venkovská, že se blyští tím duchem, který cítíme z Turgeněvových Lovcových zápisků nebo z Gogolových Mrtvých duší, duchem nerušeného, staletí trvajícího života ruských sedláků) není snadné zvládnout, je třeba k němu tíhnout, souznít s ním. Již úvodní scéna filmu, kdy se Ivan loučí se svou matkou, je skvělá, má přímo symbolické vyznění, obsahuje univerzální staletou zkušenost – a její režie těžko bude výsledkem osobitého nápadu režiséra. Každý pohyb, každé slovo a tón řeči, každá grimasa jsou spíš výsledkem lidové divadelní tradice, odpozorovaným ze života. To ovšemže platí o každé scéně Mrazíka. Člověk věří, že právě tak si generace Rusů představovali bytosti ze svých pohádek. Scénárista, režisér, herci a všichni ostatní, kdo film vytvářeli, jsou jenom a právě zprostředkovateli.

Ivanovým protipólem je Nastěnka, kráska z nefungující rodiny. Její otec si vzal za ženu kurážnou a dominantní babku s rozmazlovanou dcerou Marfušou. Vylíčení celé rodiny je opět mistrovské. Ušlápnutý dědek nedokáže zabránit nevybíravému ponižování své dcery, která ovšem může sloužit za vzor pravoslavného ideálu snášení utrpení s hlubokou pokorou a láskou v srdci. Nastěnka není ani v nejmenším ukřivděná, ač se jí křivdí víc než dost. Kdyby se proletariát měl chovat jako ona, žádná revoluce by nikdy nebyla. Protikladem Nastěnky a jejího otce, z nějž vyzařuje dobrota a soucit, je macecha s Marfušou, přičemž ani v nejmenším nejsou ztělesněním zla, jak ho chápeme my na Západě. Jsou hloupé, povrchní, materialistické, nemají dobré srdce, nýbrž srdce takové nějaké obyčejné. Chtělo by se říci, že Marfuša a spolu její matka jsou ztělesněním konzumní společnosti, jak je drtivá většina z nás její součástí dnes a denně. Dost možná bychom byli stejně krutí vůči někomu tak andělskému, jako je Nastěnka, kdybychom však někoho takového vůbec kdy potkali. Nenávist obou žen k ní je založena na závisti, ona je totiž ztělesněním tradičního venkovského ideálu ruské ženy. Když přijde ženich namluvit si Marfušu, ukazují se Nastěnčiny přednosti v plné míře, a proto Nastěnka musí jít z domu. Její nevlastní sestra by vedle ní byla neprovdatelná. Když ušlápnutý dědek veze svou vlastní dceru do lesa napospas vlkům a smrti mrazem, žasneme nad jeho poslušností, ale také soucitíme s jeho vnitřním bojem. Toto napětí mezi pohoršeným úžasem a soucitem by nebylo možné, kdyby se nakonec nerozhodl vzepřít a kdyby se neobrátil s dcerou na cestu zpátky. Ona ale ze sání sesedne nehledíc na sebe, nýbrž myslíc na to, že macecha tatínka utýrá, pokud nesplní její rozkaz.

Vraťme se však k Ivanovi. Ten se potká s kouzelným dědečkem, který si s ním chce zahrát na honěnou a za případné vítězství mu nabízí luk se šípy. Ačkoli Ivan prohraje, jeho soupeř mu dává slíbenou odměnu, jako by vyhrál. Pyšný mladík odmítne poděkovat, uvažuje podobně jako mnozí z nás: to je dárcův problém, že mi něco dával, teď to mám a dárce je mi zcela lhostejný. Když jsem byl malý, byl jsem učen, že prosím a děkuji jsou kouzelná slůvka, jež je třeba používat vždy, kdykoli je to možné. Proč tomu tradiční lidová moudrost tak chce? Smyslem těchto slov, nejsou-li jen formalitou, je vytváření a udržování lidského vztahu tam, kde je z podstaty věci velice ohrožen, tedy v oblasti široce pojatého zisku. Je-li vztah nad zisk, což vyjadřují ona slova, může lidské a kulturní vítězit nad pustou džunglí slepého boje. Ivan svým postojem zásadně porušil niternou hodnotu osobního vztahu, navíc byl neuctivý vůči staršímu člověku, čímž neuposlechl nabádání své matky. Tradiční vekovská úcta vůči stáří a k radám mateřským je všeobecně známa a má v daném prostředí důležitou sociální funkci. Je ovšem stále patrnější, že Mrazík je opravdu konzervativní pohádka, na niž by mohl být hrdý i pravoslavný fanatik Dostojevskij.

Ivan se stihne, ještě před jejím vyhnáním z domova, sebestředně „zamilovat“ do Nastěnky, ale právě při setkání s ní je potrestán starým čarodějem, který změní jeho krásnou hlavu (kterou se Ivan neustále kochá pohledy do zrcadla) v hlavu medvědí. Ivan svaluje vinu na Nastěnku, proklíná ji a utíká. Když se dozví o důvodu svého znetvoření a o tom, že si může pomoci jedině dobrým skutkem, snaží se křečovitě, kvůli vlastnímu prospěchu, pomáhat lidem v okolí, ale pochopitelně se mu tak nedaří zbavit se medvědí hlavy. Zde je klíčová výpověď celého příběhu: skutečná mravní proměna člověka nemůže být motivována jeho egoismem. Teprve v okamžiku, kdy Ivan rezignuje na svůj vlastní prospěch, kdy přestává věřit, že by se mohl někdy vrátit zpět ke své původní kráse, je osvobozen k opravdovém soucitu – a když jej projeví, když se v jeho srdci ozve vcítění do druhého člověka a když se rozhodne ke skutku pomoci, je odčarován.

Pohádka ovšemže dopadá dobře. Nastěnka je v lese zachráněna Mrazíkem, ten ji vezme k sobě a obdaruje právě proto, že ona po něm nich nechce a je odhodlána snášet svůj těžký úděl až k samotné smrti podchlazením. Marfuša později naopak odchází od Mrazíka jen s ostudnou nepořízenou. Šťastné shledání obrozeného Ivana, v němž se rozvine pravá láska, a Nastěnky je komplikováno babou Jagou, jejíž postava podněcuje nádherně komické scény se vším bohatstvím lidové fantazie. Mrazík je vůbec veselá a vtipná pohádka, v níž je úloha zla i jeho síla zesměšněna. Všechno končí svatebním veslým hodokvasem ve staroruském duchu.

Je to skoro zázrak, že se podobná pohádka mohla bez překážek stát tolik populární v dobách tvrdé vlády socialistického umění. Její duch a hodnoty jsou, jak by řekl komunista, nemálo reakční. Marně bychom v Mrazíkovi hledali nějaké sympatické zpodobnění lidu, ten je totiž představován vesničany, kteří se dokáží pouze nesympaticky vysmívat a podivovat, je to prostě taková skupina omezenců. Nastěnka, již pohádka nabízí divákům jako nejlepší vzor, je podobná světici, nikoli proletářce. Krvavá revoluce, reálpolitika, diktatura proletariátu, StB, koncentráky, všeobecná lež a vymývání mozků... to vše nebylo ale popularitou Mrazíka nijak ohroženo, neboť komunisté dokázali přesvědčit svět i občany o tom, že jakýkoli dobrý ideál, ať už se objevil kdykoli v historii a kdekoli na světě, je vlastně ideál komunistický. Stejně Němci kdysi věřili, že Hitler je něžný muž, ochránce pravých hodnot a zakladatel říše všeho dobra. Jeho okázale dobrotivé chování k dětem je skvělý příklad toho, co všechno umožňuje na lži postavená společnost (jak ji skvěle vylíčil Orwell). Během let jsem však pochopil aspoň to, že Mrazík se mi líbí právě proto, že zastává postoje, jež jsou ostře protikladné postojům komunistickým.