Jedním z teoretických východisek našich úvah jsou stanoviska kostnické recepční školy, vzniklé v 60. letech 20. století v Německu, která zaměřila svou pozornost na čtenáře, v jehož mysli dílo nabývá tvar. Hlavními představiteli tohoto literárněteoretického směru jsou Iser a Jauss. V nejobecnější rovině se naše zkoumání recepce lyrické poezie dotýká některých otázek literární komunikace, která je svou podstatou součástí teorie informace a společenské komunikace. Jde o spojení mezi vysílačem a přijímačem, které má v tomto případě podobu textu literárního díla. Základní schéma můžeme vyjádřit jednoduchým schématem: autor – dílo – příjemce. Podle Mika (F. Miko a A. Popovič: Tvorba a recepcia, Tatran Bratislava 1978) čerpá literatura smysl a oprávnění své existence ze svého společenského bytí a fungování. Smysl její existence není samoúčelný, literatura plní funkci produktu i prostředku komunikace.

Zvláštností literární komunikace je přitom estetická povaha jazykového vyjádření, aktivní interakce mezi poskytovatelem informace a jejím příjemcem, stejně jako jejich úzká spjatost s různými literárními a mimoliterárními (zejména společenskými) kontexty tvorby a příjmu díla. Naše pozornost je mj. zaměřena na to, jak probíhá literární komunikace ve školách při vyučování literatury, se zvláštním přihlédnutím k funkci učitele plnícího mnohdy funkci zprostředkovatele mezi autorem literárního díla a žáky jako jeho příjemci.

Jak už bylo naznačeno výše, v procesu literární komunikace vystupují jako základní faktory tři následující nezbytné prvky: vysílač (autor) – dílo (literární text) – přijímač (čtenář). Jednotlivé prvky je možno zkoumat izolovaně, ve vzájemné propojenosti dvou z nich či v celistvém pohledu. Pouze v posledním případě lze podle R. Lesňáka (Literárne dielo a čitateľ, Slovenský spisovateľ Bratislava 1982) hovořit o komplexním výzkumu literární komunikace. Výzkum literární komunikace jako celku by měl v ideálním případě obsáhnout celý proces fungování literatury ve všech jeho podstatných článcích, což by znamenalo sledovat ho od procesu zrodu díla, přes text jako výsledek tvorby, až po příjem díla a jeho působení na různé příjemce a na celou společnost. Poznatky takového sledování jsou potom zpětnou informací i podnětem pro samotného autora a literaturu vůbec.

Lesňák (ib.) se zmiňuje o potřebě funkčního zkoumání literární komunikace a z důvodu lepšího pochopení působení literatury na čtenáře doplňuje tradiční tři prvky komunikačního řetězce: 1. V rámci prvního článku komunikačního řetězce nehovoří pouze o autorovi díla, ale i o tvorbě jako funkční činnosti autora.2. Ve druhém článku nechápe jako předmět komunikace jen „dílo“, přestože ono je nositelem komunikační funkce, nemůže ji samo realizovat. Činnost, kterou se dílo dostává od autora ke čtenáři, nazývá šířením literatury. 3. Ve třetím článku nevidí pouze osobu příjemce, ale i recepci, tj. jeho činnost, včetně různých činitelů, kteří ji ovlivňují.

Pro empirický výzkum literární komunikace jsou důležitější než vlastní činitelé tohoto procesu (autor – dílo – čtenář) spíše jim náležející činnosti (tvorba – šíření – recepce). Platí to i pro náš výzkumný záměr, který se soustředí zejména na poslední část tohoto řetězce.

literární recepce – vymezení pojmů

Termín literární recepce se užívá pro řadu rozdílných jevů souvisejících se čtenářstvím. Pro objasnění jeho významu použijeme terminologické vymezení podle Lesňáka (ib.).

recepce v nejširším slova smyslu

V tomto pojetí je recepce chápána jako přijímání určitého celku národní nebo regionální literatury v mezinárodním nebo historickém kontextu. Obdobou takového chápání literatury v domácím (národním) rámci je celkové přijímání literární produkce v určitém historickém období vlastním národním společenstvím. Toto chápání recepce není dále předmětem našeho zájmu.

recepce v užším smyslu (čtenářská recepce literárního díla)

Jedná se o aktivní vztah individuálních příjemců a společenských skupin čtenářů ke konkrétním literárním dílům realizovaný jejich čtením. V obecnější podobě se může týkat i vztahu k národní literatuře či k literatuře vůbec. Věcným základem takového pojetí recepce je tedy čtenářský příjem jednotlivých literárních děl jednotlivými konkrétními osobami. To však nebrání v zobecňování získaných poznatků, jejich kategorizaci, systematizaci do souborů obecněji platných zjištění. Recepcí literárního díla se završuje proces literární komunikace a naplňuje se smysl autorské tvorby, poslání díla i cíl šíření literatury.

Samotná čtenářská recepce literárního díla vyžaduje ještě podrobnější vymezení. Lesňák (ib.) rozlišuje tři pojetí tohoto pojmu: a) Podle širšího chápání označuje čtenářská recepce přijímání literárního díla publikem a jeho fungování mezi různými čtenářskými skupinami. Recepce je pojímána jako konkrétní a komplexní proces, ve kterém hrají důležitou úlohu takové faktory jako jsou čtenářské zájmy, kulturní potřeby, vzdělání, prostředí, tradice, konvence, vkus aj. Obzvláště empirický výzkum recepce musí mít na zřeteli všechny podobné souvislosti, protože mohou podstatně modifikovat skutečnost recepce. b) Podle druhého, užšího vymezení je recepce procesem samotného příjmu díla, jeho čtením, vnímáním – tj. jeho percepcí. Jde zejména o psychickou a fyzickou aktivitu čtenářského subjektu v průběhu přijímání a osvojování díla. c) Za recepci v nejužším slova smyslu označuje Lesňák výsledný produkt procesu příjmu, tj. subjektivní účinek díla na příjemce ve sféře poznávací, emocionální i estetické (v tomto smyslu je termín recepce používán v naší práci). Tato skutečnost bývá označována termínem konkretizace literárního díla (resp. jeho čtenářská konkretizace). Nejedná se však o označení jednoznačné, existuje řada jiných definic. Miko (ib.) tyto jevy nerozlišuje a pod pojmem recepce chápe kromě vnímání (percepce) díla i jeho účinek na čtenáře (čtenářskou konkretizaci).

Sledování čtenářské konkretizace nejen jako součásti procesu recepce, ale i jako specifického výsledku (efektu) tohoto procesu je velmi důležité při empirickém zkoumání recepce. Celý průběh procesu recepce je možno sledovat pouze v experimentálních podmínkách (podle Lesňáka, ib.): „V běžných čtenářských podmínkách a v širším okruhu diferencovaných jednotlivců anebo čtenářských skupin je možné obsah recepce empiricky zjišťovat pouze na základě jejího výsledku ve vědomí čtenáře, jeho zpětné charakteristiky vlastních reflexí, zážitků, dojmů, hodnocení. Zevšeobecněním takových poznatků můžeme alespoň částečně objektivizovat empirická zjištění o subjektivních zvláštnostech vnímání díla.“

obecné otázky recepce literárního díla

Za subjekt recepce bývá považován čtenář, za objekt recepce literární dílo. Méně jasné je, jak vytvořit ze subjektu a objektu recepce i z jejich funkčního vztahu objekt empirického zkoumání.

Pro značnou část literární vědy je jediným předmětem zájmu literatura, konkrétní literární díla, přes ně zkoumá i jejich kontexty. Analytický pohled na literární vědu podává E. Petrů (Úvod do studia literatury, Rubico Olomouc 2000), jenž uvádí čtyři její různá pojetí, tj. čtyři různé možnosti výkladu literatury. Podle prvního pojetí, se kterým autor polemizuje, není možné vědecké zkoumání literárního díla a literárního procesu, mj. proto, že umělecké dílo je příliš složitý a mnohovýznamový organismus. Petrů konstatuje, že když je možno zkoumat složité biologické systémy, je možné totéž provádět i u literatury, neboť u ní nalezneme nutný předpoklad tohoto bádání, a tím je systém (každý prvek literatury má systémovou vazbu alespoň k jednomu dalšímu prvku). Dle druhého pojetí literární věda sice neexistuje, ale má možnost existovat, bude-li adekvátně zaměřena, tj. bude-li vědou nikoli o obsahu, ale o podmínkách obsahu (tj. o formách). Třetí výklad spojuje literární vědu s jinou vědní disciplínou, jejíž vědeckost není zpochybňována. Teprve čtvrtý výklad nezpochybňuje vědeckost literární vědy, avšak pole jejího zkoumání vymezuje různě (ib.). Jedním z nich může být i sledování čtenářské recepce.

Jak uvádí D. May (Moderní anglická literární kritika, in: Západní literární věda a estetika, 1968), v 19. století se pozornost literárních vědců a kritiků soustředila zejména na sledování vztahu mezi autorem (a jeho světem) na jedné straně a dílem na straně druhé. Podle Maye „se přitom všem někdy zapomnělo na to, že báseň jsou prostě též slova na papíře, a především se opomíjela otázka, jakou hodnotu má báseň pro čtenáře.“ Na tomto principu je postaven náš výzkum, zmiňovaný v praktické části disertace. May dále konstatuje, že tzv. nová kritika ve Spojených státech a Anglii opustila psychologické a sociologické studie o původu literatury jakožto otázky dílčí a namísto toho se zabývá tím, jakou hodnotu mají slova na stránkách díla a čím nás upoutávají. Středem pozornosti se podle autora stává vztah literárního textu ke čtenáři. Zdůraznění recipienta by však nemělo znamenat odsunutí literárního díla do pozadí; jde o to respektovat funkční vztah mezi oběma faktory komunikačního řetězce.

Podobný postoj zaujímá k dané problematice i Lesňák (ib.), podle něhož je při zkoumání recepce třeba respektovat reálnou skutečnost a vycházet z příjemce, neboť ten je na rozdíl od díla aktivním faktorem, a to ve všech třech kontextech procesu příjmu: v recepci, percepci a konkretizaci. Je to skutečná osoba s konkrétními psychickými i fyzickými vlastnostmi a čtenářským chováním, nestačí jej proto obecně definovat pouze jako účastníka literární komunikace a subjekt literárního vzdělání. Podobné abstraktní chápání čtenáře nenapomáhá řešení otázek recepce, naopak je spíše ještě více zamlžuje.

Pro teoretický výzkum literatury a literární komunikace je nutná hloubková analýza struktury díla i jeho kontextů. Avšak empirický výzkum literární komunikace má zjišťovat, analyzovat a interpretovat skutečnost faktického příjmu, tj. recepci konkrétních děl konkrétními čtenáři. Nejdůležitější poznatky o výsledcích čtenářské recepce získáváme od respondentů až po ukončení četby. Cílem literatury je vyvolat ve čtenáři určité citové, postojové, poznávací a jiné impulsy, které pak mohou mít vliv na jeho další prožívání, chování či myšlení. Empirický výzkum literární recepce by měl právě sledovat tento aspekt literární komunikace a kritériem úrovně recepce by měla být efektivnost působení literárního díla na čtenáře. Podstatou efektivního působení díla na čtenáře tedy není bezvýhradný souhlas s autorovým myšlením či s formou jeho zpracování, ale skutečnost, že dílo vede čtenáře k dialogu a aktivizuje jeho myšlení a postoje.

proces čtení

Otázkou čtenářského procesu (Lesevorgang) se podrobně zabývá W. Iser (Apelová struktura textů, in: Čtenář jako výzva. Výbor z prací kostnické recepční estetiky, Host Brno 2001). Odmítá tezi, že text uměleckého literárního díla má jeden konkrétní význam nezávislý na jeho jakýchkoli subjektivních aktualizací. Konstatuje, že takový zdánlivě nezávislý význam není možná nic jiného než určitá konkrétní realizace textu, která je však s textem identifikována. Dále si klade otázku, jak je možné, když je význam textu skryt v něm samotném, že „texty hrají s interprety takovou hru na schovávanou a proč se už jednou nalezené významy mění, přestože písmena, slova a věty zůstávají stejné“. Není tehdy interpretace textu jeho pouhou jednou z možných aktualizací? „Je-li tomu tak, potom to znamená, že významy literárních textů jsou generovány vůbec až v procesu čtení. Jsou produktem interakce textu a čtenáře, a nikoli v textu skrytými veličinami, jejichž vypátrání je vyhrazenou pouze interpretaci. Generuje-li význam textu čtenář, je zřejmé, že tento se zjevuje v příslušné individuální podobě.“

Text však podle Isera musí čtenáři poskytovat prostor pro možné aktualizace, a ty jsou umožněny tzv. principem nedourčenosti, který tak tvoří základní východisko jeho účinku. To znamená, že čtenář musí mít možnost spoluvytvářet význam literárního textu, tzn. stanovit nevyslovené vztahy mezi jednotlivými aspekty díla. Důkazem toho je skutečnost, že při druhé četbě literárního díla je čtenář vnímá jistým způsobem odlišně – je totiž vybaven nesrovnatelně větší informovaností, známé události nabývají nových rozměrů, je možno je sledovat z nových hledisek apod. Nic z toho však není přímo v textu, neboť ten zůstává neměnný. Je-li podíl prázdných míst v textu malý, hrozí nebezpečí, že se čtenář bude při četbě nudit.

Z Iserovy myšlenky vychází i P. Liba (Čitateľ a literárny proces, Tatran Bratislava 1987), podle kterého se čtenář „zúplňuje“ jen v konfrontaci světa postojů – autorova a jeho. Autor dále upozorňuje na pojem recepčního času: jsou díla, která autor nasměroval a naprogramoval na tzv. dlouhý čas příjmu, i díla s krátkým časem příjmu. Recepční čas však nemusí být pouze záležitostí autorské strategie, ale i záležitostí připravenosti, vhodnosti publika, společenského klimatu atd., tedy záležitostí recepčního prostředí..

Liba rovněž objasňuje termín „estetický zážitek“. Ten není výsledkem pouhé emocionální působivosti díla; není možno ho redukovat jen na emocionální záchvěvy čtenářské psychiky. Emocionální reakce čtenáře nemůžeme potom generalizovat a považovat je za jediné nebo univerzální. Z toho plyne závěr rozlišovat emocionální zážitek jako psychologickou kategorii od zážitku estetického jako kategorie komunikační. Estetické emoce se rodí v procesu příjmu uměleckého díla, neexistují dopředu ani v osobnosti čtenáře, ani nejsou objektivně přítomny ve struktuře díla. Estetický zážitek je výsledkem aktivní reakce na text a na celek díla, je projevem chování čtenáře a může mít podobu alternativy. V některých případech se nicméně nemusí dostavit.