Dámy a pánové, dovolte mi, abych vám popřál vše nejlepší do nového roku 2005, zvláště pak hodně zdraví, životní pohody, štěstí a duchovní hloubky, která proměňuje marnost času v plodnost díla. Téma začíná třetí ročník své existence, v němž, jak doufám, bude každé další číslo novým, stále neodolatelnějším lákadlem pro váš esprit, bez něhož je život poněkud nudný a znepokojivě pustý. Jedním ze způsobů, jak nadít čas něčím barvitým a něčím docela nadčasovým, je vzdělávání se.

Bohužel jsme si ze školních lavic navykli spojovat tento pojem s memorováním, s neurotizujícím zkoušením u tabule, s fádním horizontem prostředností, jež se považují za normu i za pravdu. Fascinující svět intelektuálního dobrodružství bývá v našem „vzdělávacím systému“ přinejmenším od dob, kdy svobodomyslnost byla žalářována, pomíjen a místo něj zůstává dobytčí požírání a přežvýkávání podané stravy. Vzdělaný ale není ten, kdo dokáže správně zodpovědět kvízovou otázku, a nevzdělaný není naproti tomu ten, kdo si nepamatuje nějakou banalitu, již zná každé dítě. Ostatně informace, které vůbec nepoužíváme, přirozeně zapomeneme – za předpokladu ovšem, že nejsou neustále obnovovány v trpasličí řevnivosti o pravou českou prestiž „vzdělance“.

Charakteristické pro vzdělávání se je objevit svět jako problém, a to nikoli problém umělý, který vyvstává s pokusy šíleného učitele chemie, ale za práh učebny nesahá. Život ve svém cyklickém požírání, vyměšování, rozplozování, slasti, utrpení a umírání dostává nový rozměr: soustředí se na sebe sama a na vše kolem sebe, zvedá čumák od samozřejmostí ke všem těm podnětným a nikdy plně nezodpověditelným otázkám. Tím, že jsme vtaženi do hry, že hledáme a pídíme se, budeme záhy chápat kruciální smysl, jaký má intelektuální poctivost, ale spolu s ní se naučíme přímou zkušeností, že fakta nejsou nikdy nezpochybnitelná a že ten, kdo hledá, často bloudí, ztrácí, co měl, a propadá chaosu. Teprve takto zaujatý člověk může být v rámci svého zájmu dobrým odborníkem či řemeslníkem, jeho hnací síla pochází totiž z nitra opravdové vzdělanosti.

Výzkum Jaroslava Valy, který se stal tematickým jádrem osmého čísla, sleduji od jeho počátků s pocity vzrušení a radosti, je totiž ukázkovým příkladem hledání nových cest a svými výsledky podpírá smyslupnost výuky poezie na základních a středních školách, pokud se ovšem z poezie nestává snůška životopisných dat, názvů sbírek či literárněvědných klišé. Velký potenciál dětí právě v této oblasti bude dneska, kdy se jako i v minulých staletích zas a zase mluví o úpadku kultury, pro mnohé překvapivý. Je pak otázkou, co se mladým lidem nabízí ze současné poezie, co je může oslovit, resp. co je oslovuje. Stejné metody, které byly použity Jaroslavem při výzkumu recepce klasické přírodní lyriky, lze využít také pro výzkum recepce současné poezie. To by jistě stálo za pokus.

Pochopitelně série Jaroslavových pěti článků je jen upravené torzo jeho již úspěšně obhájené disertace, nelze v nich najít tedy celý kontext výzkumu. Dále bych chtěl upozornit na rozhovor, který mi poskytl Jan Sokol, na pokračování článku Jáchyma Topola nebo také na úvodní báseň Jonáše Hájka, již jsem převzal z jeho cyklu psaného na motivy fotografií Jana Šplíchala. Rád bych všem jmenovaným a vůbec všem těm, kdo se podíleli na osmém čísle Tématu, srdečně poděkoval – a kromě toho oznamuji, že příští, březnové číslo bude zaměřeno oblast, kterou lze charakterizovat názvem: polská avantgarda čili hledání protijedu.