Kdyby mi někdo dal možnost volby pouze mezi nacionalismem a ztrátou veškerého pocitu vlastenectví, volil bych nejspíše to druhé. Můj citový vztah je upjat ke konkrétním těm či oněm věcem, ať už jsou vlastenecké, nebo nikoli. Názvy mnohých italských, německých, francouzských, anglických, španělských, amerických... měst ve mně rezonují mnohem silněji než Česko, neboť jsem v nich díky světové literatuře prožil spoustu fascinujících událostí. Je mi jistě velmi drahý český jazyk, dále rozmanité dědictví mých předků i krajina, zvláště ta, ve které žiji. Dovedu češství procítit v Komenského Kšaftu či v Palackého Dějinách, ale stejně i polství v Mickiewiczově Panu Tadeášovi nebo italství v kancónách milého Petrarky. Avšak kromě českých koled, za jejichž ctitele jsem se v Tématu už tuším přihlásil, je mému srdci ze všech „našich“ věcí asi nejbližší Česká mše vánoční Jakuba Jana Ryby. Považuji ji za krásný plod svobodného ducha, jenž čerpá z toho nejušlechtilejšího, co se spontánně projevovalo kol v okrsku zkušenosti obyčejných lidí a co si jistě ve svých soukromých životech ceníme nad vše dodnes. Je to prostá radost, zbožná vděčnost a úcta, je to vespolná vzájemnost, je to také dychtivá důvěra v s milujícím lidským srdcem harmonující smysl kosmu. Čili jsou to všechno věci obecně lidské. Právě proto jsem hrdý na to, že stará čeština je Rybovým básnickým i hudebním mistrovstvím dokázala tak úžasně vyzpívat.

Jakub Jan Ryba se narodil v roce 1765 v Přešticích. Byl v mnoha směrech velice nadaný a toužil po vzdělání. Hltal hudbu světových skladatelů, chtěl studovat filozofii, již ve svých sedmnácti zkomponoval čtyřiadvacet kvartet, kvinteto, čtyři koncerty, dvanáct sonát pro klavír, operetu, osm kasací, Te Deum, Veni Sancte, mši atd. Celkově za svůj život složil víc než čtrnáct set kladeb. Na přání svých rodičů se ale vrátil z Prahy a v únoru 1788 nastoupil na místo učitele v Rožmitálu pod Třemšínem. Jenže zde narazil na nepřátelského Kašpara Zachara, faráře, který mu ztrpčoval život. Pro Rybu bylo ovšem hlavním zdrojem životního zklamání patrně to, že nemohl plně rozvíjet svůj talent a žil upoután v malém prostředí bez perspektivy úniku. Založil rodinu, psal si deník, sílu čerpal ve studiu antických autorů, rád se toulal přírodou. Když se Zachar počal se svým nepřátelstvím odmlčovat, objevil se brzy jiný nepřítel, totiž ředitel hospodářského úřadu Prokop Pokorný, žárlící na Rybovu vzdělanost. Po staromilném faráři tak přišel na řadu tupý měšťák devatenáctého století. Génia vyčerpávala i hmotná starost o rodinu, a tak i přesto, že se jej státní úřady proti Pokornému zastávaly, časem ztratil víru v budoucnost: na začátku dubna, s novým jarem, 1815 si vzal po příkladu filozofa Seneky život.

Jakuba Jana už dlouho hluboce obdivuji: za jasnost a univerzálnost jeho ducha, za tvůrčí potenci, za lásku k antice a k přírodě, nejvíce ale za vytrvalost tváří v tvář v nepřejícné malosti, v níž nemohl najít žádného spřízněného ducha. Byl zároveň buditelem vzdělanosti a krásy, napsal např. knihu Počáteční a všeobecné základy k umění hudebnímu a vytvářel český hudební slovník, neboť čeština neměla tehdy hudební názvosloví. Jeho nádherná duše proniká jeho hudbou, přímo se v ní zrcadlí.

Možná se o něm tak málo učí a mluví, protože nešel do krámu komunistům, on totiž byl na prvním místě člověk, samostatná hrdá bytost, jež milovala krásu pro krásu a pravdu pro pravdu, až na druhém místě byl Čech spřízněný s „lidovým živlem“. Jistě, máme o něm film, kupujeme si Českou mši vánoční, ale jeho étos a poselství zůstávají kdesi vzadu za změtí národovecké a komunistické kulturní defraudace pořádně promíšené s naší českou malostí. Ty bys o pompu ale stejně nestál, Jakube Jene, spokojenější jsi jistě s mým pohnutým obdivem, jímž Tě už víc než deset let ve svém srdci zahrnuji. Nedivil bych se, kdyby Bůh, až se s ním setkám tváří v tvář v nebi, Tvou Mši označil za zcela nejkrásnější hudební skladbu všech dob a všech kontinentů.