S Václavem Černým jsem se poprvé „setkal“ asi před deseti lety při čtení jeho překladu výboru z Montaigneových Esejů, aspoň pokud mne vzpomínky neklamou. Jisté je, že na základní škole za dob komunistů se o něm mlčelo... a na gymnáziu v rozevlátém polistopadovém období v hodinách literatury možná bylo zmíněno bez bližšího určení jeho jméno. Říkám si, že kdybych se s jeho knihami a myšlenkami setkal dříve, určitě by na mne měl hlubší vliv, asi jako Jan Patočka, kterého čtu od svých šestnácti. V moderních českých dějinách je málo osobností, které by byly v takovém měřítku světové a univerzální, jimž by tolik šlo o společné hodnoty lidstva a nikoli jen o zoufale malé hřiště českého ducha. Na naší kultuře mi vždy velmi vadilo a vadí, že se nejrozmanitějšími způsoby snaží spokojit nějak sama se sebou, ale tím ztrácí srovnání i ambici být kulturou vůbec, ne jen kulturou českou. Učíme se na školách jako osobnosti o kdejakém patlalovi, nicméně Dona Quijota či Antigonu navždy mineme.     

 

                Václav Černý, na kterém mi imponuje i vyhraněnost, urputnost jeho ducha, jež se chrání Šaldovy hysterie a zároveň kontrastuje s ultraprůměrným kýváním na všechny strany, se narodil 26. března 1905. Vystudoval na Univerzitě Karlově romanistiku a později tamtéž působil jako docent a na Masarykově univerzitě jako profesor románských literatur. Účastnil se protinacistického odboje a byl nacisty vězněn. Po roce 1945 působil jako profesor komparativní a obecné literatury na pražské univerzitě. Účastnil se také politiky, neboť byl vždy nebojácným stoupencem demokracie. I proto byl v roce 1953 zatčen, obžalován a potom propuštěn. Mohl působit na ČSAV, ale na univerzitu se vrátil až v průběhu Pražského jara. Na začátku normalizace byl pochopitelně trnem v oku utuženému režimu. Byl vystaven kampani sdělovacích prostředků a roku 1970 se jej normalizátorům podařilo vyštvat. Podobně jako Jan Patočka (mezi těmito muži ovšem mnoho sympatií nebylo, každý byl z jiného těsta) se po vypovězení z oficiální kultury (v letech 1970-1987 byl v důchodu) přemístil do samizdatu. A když Patočka umíral při výslechu na StB jakožto mluvčí Charty 77, Černý stál na stejně straně proti těm samým tyranům a primitivům.

 

                Publikoval v řadě českých i zahraničních časopisů a napsal spoustu knih o české i světové literatuře, z nichž je patrná úžasná šíře i velkorysost jeho ducha. V roce 1929 vyšly Ideové kořeny současného umění, v nichž se věnoval bergsonismu, brzy po válce zase sborník statí Boje a směry socialistické kultury, ve kterých polemizoval s marxisty. Přinášel do Česka úvahy nad existencialismem (První a Druhý sešit o existencialismu), ale též úvahy o evropské literatuře středověké a barokní. Napsal u nás neobvyklé studie o osobnostech světové kultury Verhaerenovi, Rilkovi, Claudelovi či Dostojevském. Věnoval se i výrazným českým autorům, tak např. K. Čapkovi, J. Seifertovi, B. Němcové, B. Hrabalovi a T. G. Masarykovi. Zajímavé je také jeho svědectví o dobách, ve kterých žil, jež sepsal do třídilných Pamětí.

 

                Když si pročítám knihy Václava Černého, který umřel v mých jedenácti letech (2. července 1987), zdá se mi občas příliš staromódní, patetický a upjatý, nicméně fascinuje mne jeho rozhled i odvaha mít osobní integritu. Je to muž, jenž spolu s Patočkou udělal pro to, aby se náš český intelektuální prostor rozšířil a prokvasil za posledních padesát let nejvíce. Jistě, každý velkých duch, i Erasmus nebo Montaigne, roste, žije, píše a myslí v kontextu své doby, čili tím je omezen, nicméně působí stále. A právě v tom je jeho důstojnost. V dnešním Česku, které ještě hnije ve splaškách normalizace, působení Černého není zřetelně vidět. Místo něj se na scéničce impotentní české „kultury“ promenáduje kdekdo jako kulturní činitel. Brzy bude ale přibývat lidí, kteří po setkání s Černým a Patočkou budou čekat od kultury mnohem více, neboť se pro ně světový kontext (geografický i časový) stane naprostou samozřejmostí.