Bydlím na konci města a ohromně rád chodím skoro každé ráno do lesa, který je pár kroků za potůčkem, protékajícím naší zahradou.

Rovněž dnes ráno jsem vyrazil asi ve čtvrt na čtyři, byla kolem krásná tma, na severu zajížděl za obzor do nebeské garáže Velký vůz a nebe se chvělo hvězdami. Na knoflíku baterku a v ruce malou jak břitva ostrou sekyrku pomalounku jdu.

Asi po dvou, třech kilometrech chůze vidím před sebou v dálce podivné světlo. Žeby víly, hejkal, anebo skřítci... těšil jsem se. Zázrak se bohužel nekonal. Stálo tam auto s tlumenými světly, ze kterého se za chvilku vyškrábal pantáta s puškou a dalekohledem a s mocně svítící baterkou. Když byl asi deset kroků ode mne, povídám hlasitě Dobrý den. V tom momentu světlo strašně zazmatkovalo, pantáta se zřejmě trochu vylekal... ale dosti rychle se vzpamatoval a aniž by opětoval můj zdvořilý pozdrav, vyštěkl na mne: co tu děláte, co tu chcete! Nic tu nedělám, nic nechci, povídám, jen se tak procházím lesem. Tady se ale nemáte co procházet, povídá pantáta: co kdybych vás zatřelil? Proč byste mě střílel, povídám, vždyť jsem vám neublížil. Jo, ale mohl bych se splést, povídá pantáta. Proboha, povídám, splést – a s kým?Jestli máte nějakého nepřítele, který vám třeba nasadil parohy nebo nějak jinak ublížil, tak vidíte, že já to nejsem. Mohl bych si vás splést s divočákem nebo se srncem, povídá pantáta. Ježíšmarja, tak to je jiná, povídám, už párkrát jsem četl v novinách, že jeden nimrod postřelil druhého, domnívaje se, že je to prase... a dávám se na kvapný ústup, neboť pantáta má dalekosvítící baterku a kulovnici s dalekohledem.

No a jak se tak pomalounku už uklidněn vracím po nádherné lesní cestičce domů, začalo svítat a mně se v srdci rozezněly velebné tóny Svítání ze suity Peer Gynt od Edwarda H. Griega. Bylo mi tak blaze ve stavu dobroty a odpouštění, že jsem si uvědomil, že ten pantáta tak docela neblábolil, že měl vlastně kus pravdy. Ono to totiž opravdu není někdy tak jednoduché, rozpoznat člověka od prasete. A nejen v černém lese.