Moje milá

na nic jsou básně na nic Den s ustřelenou hlavou těžce dopadá k zemi na mne Bojím se jsem strašně sláb ale naštěstí přichází bolehlavý neklid noci Mlčím si do dlaní světlou hrou ulice na bříšcích prstů pustotami lidí ve skládkách svých myšlenek Už není co kam odhazovat Už dozněl předzpěv pro choroláskymyslné Moje milá na nic jsou básně na nic Nejvíc je slov tisíckrát opakovaných a pak slov nevyřčených Znám jedno slovo které nelze vůbec vyslovit Tvoje jméno Je gramatickou zvláštností neboť se v něm neustále proměňuje čas minulý v čas budoucí takže v tetelivém nepokojném okamžiku přítomnosti stávají se vzpomínky ihned přáními Ach vím nelze si stále něco přát jenže svislice snů jsou jako nízké větve stále na dosah Říkala jsi že ti nerozumím Ach odpusť mi můj nerozum Zdá se mi že čas přichází do úplňku neboť hle stříbří se plochy našeho poznání a pod úzkým černým lemem na okraji zbývá už jen málo tajemství Nemohu nesmím promluvit je trestuhodné ticho a zhranolkovatěle lkají světélka za ještě nezemřelé Kdepak jsi štěstí Moje milá na nic jsou básně na nic