Martin Putna je jednou u mála osobností naší současné literatury a literární diskuse, jejichž myšlenky sleduji již dlouho a stále se zájmem. Nedávno jsem na Britských listech četl jeho článek o potížích, které mu dělá vedení Filozofické fakulty UK. Vyhověl mé nabídce, učinit rozhovor pro Téma, čehož si velice cením. Rozhovor se vám, myslím, bude líbit.
Narozen 1968 v Písku, vystudoval filologii a posléze teologii, pracoval a zatím ještě pracuje na Filosofické fakultě, mezitím redaktorem Katolického týdeníku a revue Souvislosti, občas moderátorem v rozhlase a v televizi, a tak.
Myslíte, že k napsání nebo ke čtení kvalitního literárního díla potřebujeme literární vědu? K čemu ji vlastně potřebujeme, proč jí věnovat pozornost?
K napsání určitě ne. Ke čtení může být užitečná, a to tím více, čím více je od nás literární dílo dobou svého vzniku a svou formou vzdálené: Literární věda je k tomu, aby pomáhala porozumět souvislostem, které by nám jinak mohly unikat.
Souhlasil byste s názorem, že to „vědecké“ v literární „vědě“ je spíše karikatura vědy a to opravdu cenné v ní je spíše duchaplná esejistika?
Naprosto. Krizovost, dosebeuzavřenost současné literární vědy mě trápí už dávno. Ale většina literárních vědců to nechce slyšet. Otázka „k čemu to je“ je na některých literárněvědných seminářích přímo či nepřímo zapovězena. Na druhou stranu, pouhá esejistika může být pouhým tlacháním, pokud není opřena o důkladnou znalost literárněhistorických faktů.
A jak je tomu s komparatistikou? Může pomoci (spojuji-li si správně tento typ myšlení s dílem Václava Černého) vrátit do českých diskusí o kultuře perspektivu dějin Evropy a étosu její kultury?
Mohla by. Právě proto nebývá příliš vítanou členkou akademického provozu.
Jak hodnotíte současnou českou kulturu a jak odhadujete ze své pozice spisovatele a zároveň badatele její budoucí podobu?
Současná česká kultura je stejně zoufalá jako současná kultura světová: Na jedné straně pyšně exkluzivní díla pro (nominální či skutečnou) elitu, na druhé kýč pro masy, a jen málokterým se daří prorážet bariéru mezi jedním a druhým. V budoucnost nevěřím, věřím jen v minulost. A v Boha Otce všemohoucího, Stvořitele nebe a země, a tak dále, jak je v to v nicejském krédu.
V tom krédu je ale i něco o budoucnosti… to jen na okraj. Myslíte, že Šalda měl na českou tradici přemýšlení o literatuře dobrý vliv? Mně přijde příliš hysterický a neurčitý… a když jsem si přečetl jeho báseň Niké Samothrácká, ztratil jsem poslední zbytek důvěry v Šaldovu soudnost.
Šalda jistě napsal mnoho slabých textů – čteme-li jeho dílo v celku, hezky chronologicky po svazcích, uvědomíme si to mnohokrát. Ale tomu riziku se nevyhne nikdo, kdo píše mnoho, a z úžlabin těch slabších textů se o to více tyčí velikost těch silných. A pokud jde o Šaldovo básnění, platí, co řekl Jiří Kuběna: Šalda nebyl velký básník, ale některé jeho básně jsou velké, viz Selského svatého Václava nebo jeho pozdní Chvály.
A Váš názor na Václava Černého, od jehož narození uplynulo letos sto let? Není Černý příliš moralistický?
Ani Šaldu, ani Černého nelze brát jako vzory závazné, jako kanonické autory, kteří by měli být pouze s úctou citováni a komentováni. Oba mají pro nás smysl spíš jako inspirátoři, jako autoři velkého osobnostního gesta a autentického patosu. To platí i pro Černého moralismus: Netřeba souhlasit se všemi jeho moralistními soudy, ale téma etiky není a nesmí být v umění mrtvé: O to jde.
Šalda a Černý psali tak, že mohli zaujmout jakéhokoli vzdělance své doby, dnes se ale zdá, že se z intelektuálních článků o kultuře (třeba v Tvaru nebo v Hostu apod.) stává samoúčelná věc, která nemá šanci a ani zájem oslovit širší okruh vzdělanců… Cítíte to podobně, nebo nikoli?
Ano.
Vzniká dobré umění a myšlení o umění spíše tam, kde jsou umělci subvencováni rozhodnutími úředníků z ministerstva, nebo tam, kde se ucházejí o zájem lidí, čili i o jejich dobrovolně vydané peníze?
Tam není žádná příčinná souvislost, ani tak, ani tak. Klausova řeč „umělec má být chudý“ je typický populistický blábol. Duch vane, kudy chce, napříč dotacím stejně jako nastejně s nimi. Vergilius by mohl být označen za režimního umělce, za propagandistu císaře Augusta – a stejně je jeho dílo geniální.
Jistě, ale jej Augustus platil z peněz, jimiž sám mohl libovolně disponovat… Jak vidíte roli uměleckého tvůrce v postmoderní společnosti? Má jí co nabídnout?
Pokud je tím „co“ myšleno téma, pak témata, která lidi zajímají a umění inspirují, zůstávají stále stejná – láska, smrt, nenávist, věrnost, zrada atd., v libovolných reáliích. Problém je v tom JAK. Umění dvacátého století vyhodilo do koše starou mimetickou formu – a pak se hrozně divilo, že přestalo lidi mimo specialistů a snobů zajímat. Tak teď to má.
Čtete literární časopisy, jako
je Tvar, Host, Aluze apod.?
Obvykle je stihnu prolistovat v kavárně Krásný ztráty. Není to z neúcty, ale je ještě příliš mnoho dobrých starých románů, které jsem nečetl.
Souhlasím. Teď trochu odbočím ke změnám, které aktuálně probíhají na FF UK. Často si kladu otázku, zda naše univerzity jsou opravdu působištěm vědců, vzdělanců, charakterově a myslitelsky příkladných lidí… někdy mi spíše připomínají okresní podnik z dob před perestrojkou. Stává se Vám to také?
Ovšemže. Dnes už nejde o to, kdo byl nebo nebyl před rokem 1989 v KSČ – dnes jde o komunistickou mentalitu: Tu špitnout slovíčko na vhodných místech, tu lehce pohrozit zákoníkem práce, tu někoho přitlačit tak či onak ke zdi – a hlavně mlčet, mlčet, držet hubu a krok! Je trapné, jak se někteří univerzitní profesoři a docenti chvějí o svá místa a své nicotné platy, jak jsou ochotni se sami ponižovat a/nebo proti jiným intrikovat. Vzdělání a tituly nezaručují charakter. Někdy mám pocit, že takového profesora Sticha – jednoho z těch profesorů v silném, pravém slova smyslu - si Pán Bůh odvolal k sobě tak brzy proto, aby se na ten současný hnus na FF nemusel dívat.
Je potřeba reformovat české
vysoké školství? A pokud ano, potom jakým způsobem?
Kdybych věděl jak, asi bych se o to někde aktivně pokoušel.
Co by si měl vlastně každý absolvent univerzity ze svého studia odnášet do života především? Mám na mysli především postoje a intence…
Úctu před minulostí, na jejíchž ramenou stojíme jako trpajzlíci – což už je obrat kteréhosi středověkého učence, a dnes platí tolikanásob.
Jak poznat kvalitního
vědce-vysokoškolského pedagoga?
Jedině z delší osobní zkušenosti s ním. „Scientometrie“, měření „citačních indexů“ atd., je podvod.
Nyní si opět dovolím přesunout pozornost jinam. Toto číslo Tématu je věnováno postavě Jana Zahradníčka. Mohl byste říci, co znamená pro Vás?
Autora velmi proměnlivého, procházejícího čtyřmi či pěti velmi různými etapami, z nichž některé se nám mohou jevit více, některé méně živé. Pro mne je nejživější Zahradníček druhé etapy, té „letní“, opojené, přírodní, hlavně Zahradníček Jeřábů a Žíznivého léta. O přírodě píše kdekdo – ale Zahradníčkovo léto je současně léto duchovní, a to ne zbožnými obraty, ale duchovností smyslového prožitku. A i tam, kde se může Zahradníček jevit jako příliš programový, nercili plakátový: I tam zůstává autorem mimořádného jazykového talentu, mimořádné síly výrazu.
Je Zahradníčkův katolicismus podle Vás v něčem aktuální, současný… nebo je příliš pod vlivem doby katolického radikalismu a možná i šovinismu?
Katolicismus je kulturně inspirativní jen tehdy, když je radikální. Urputná gesta katolických literátů typu Floriana, Durycha či Zahradníčka nesmíme brát doslovně, je to rafinovaná stylizace s jasným cílem provokovat. Katolicismus naší doby je samozřejmě už zcela jiný – ale i v něm lze být a je třeba být radikální: ale jinak.
Zahradníček je pro mne v tomto Tématu zároveň symbolem kultury zničené a zmučené komunistickým režimem… domníváte se podobně jako já, že si stále ještě velmi málo uvědomujeme destruktivní vliv komunismu na naši národní kulturu?
Velká část starších lidí si to uvědomovat nechce, protože by museli reflektovat svůj vlastní podíl na tom – a většinu mladých to nezajímá. Naopak, mnohé z nich – a to ne nutně, ba vůbec ne ty hloupé – chytá už zase fantas levicových fantazií, takové to „ale Marx to myslel dobře“, co, bohužel, tak často slýchám od mladých intelektuálů v západní Evropě. A to mě děsí víc než starogrebeníčkovský komunismus. Být proti Americe je už zase módní – kdežto Rusko se jeví jako normální, ba jako zajímavé a přitažlivé. Ne že bych až tolik miloval Ameriku, ale stojí-li evropský člověk před nemilou volbou, s kým půjde, s kým spojí svou budoucnost – pak lepší volbu než Ameriku (a horší volbu než Rusko) nemáme. Protože dál už je jen Arábie a Čína. Čím více se bude žvanit o „jiném, lepším marxismu“, čím více se bude vést „pokrokových“ řečí proti Americe a proti kapitalismu, tím křehčí bude ta větev, na které my všichni v Evropě sedíme.
Jedna z kulturních a duchovních událostí, jež bolševický režim banalizoval a zatlačoval do pozadí, jsou Vánoce – a také Advent… Co pro Vás tato dvě období roku znamenají?
Emoční vrchol roku. Téměř tělesné prožití kontrastu temnoty a světla. Spojení s předky, s mrtvými, se vzdálenými. Ověření vazeb s těmi blízkými.
Na závěr položím obligátní
otázku: jak se Vám líbí časopis Téma?
Jak říkám svým studentům vždy v prvním ročníku: Nikdy nepřečtete všechno, co byste přečíst měli. Ani všechno, co byste přečíst chtěli.
Děkuji za rozhovor a přeji
požehnané vánoční svátky.