Před útlou knihou nesoucí dlouhý název Friedrich Nietzsche a Cosima Wagnerová – škola podmanění (H&H Jinočany 1997) cukne intelektuál jako před morem, přespříliš se obávaje dalšího skandálního drbu ze soukromí dějinné celebrity. Udělá však chybu – pod spiskem totiž není podepsán nikdo menší než Joachim Köhler, filozof a přední znalec Nietzsche, Wagnera a mýty opředeného bavorského Bayreuthu, ve kterém byl poprvé zažehnut plamen německosti, jenž později spálil Evropu.

A Köhler nic netají. Německý čtenář nejspíš jen zamžiká a škytne už při úvodní scéně situované do času po smrti Wagnera i Nietzsche, do Wagnerovy vily proměněné vdovou v mauzoleum skladatele... Důstojné a chladné matroně totiž nepřichází složit hold nikdo menší než zachránce Německa – Adolf Hitler, jehož Mein Kampf byl v Bayreuthu pozorně sledován už ve fázi korekturních obtahů. Stejně jej nejspíš zaskočí zmínka o důstojně trpasličích rysech Wagnera, vyhlazených mistrovskou rukou sochaře, jeho zvědavost probudí také odkaz na mýtus o Dionýsovi a Ariadně – Köhler není jen pečlivým biografem, je především výborným spisovatelem. Už na prvních stránkách potkáváme i Friedricha Nietzsche na konci jeho cesty; oproti mýtu, líčícímu filozofa vybíhajícího ze své pracovny a objímajícího na ulici smrtelně zraněného koně těsně před tím, než upadá do bezvědomí, vypráví Köhler příběh pravdivý – blouznící a křepčící syfilitik je ze svého bytu 8. ledna 1889 odvezen přítelem, profesorem Franzem Oberbeckem, do psychiatrické léčebny, aby se už nikdy nevrátil mezi lidi.

„Přivedla mě sem má žena, Cosima Wagnerová,“ poznamenal si v blázinci Nietzsche na kus papíru.

Joachim Köhler si nepotřebuje vymýšlet, píše-li mýtus o Dionýsovi (za kterého se blouznící Nietzsche považoval), Ariadně (Cosimě Wagnerové), Labyrinthu bayreuthské vily a Mínotaurovi Wagnerovi. Ví, že skutečnost vždy překonává všechny fantazie. Ví, jak snadno lze v mysteriích zabloudit, a role průvodce se zhošťuje na výbornou. Cílem mysterií přece je, aby adept pochopil pravdy tak triviální, že mu doposud unikaly. Pravdu podává Köhler po kapkách, ale jsou to třaskavé kapky. Opatrnosti nemůže být nazbyt, útočí-li se na samotného Wagnera a chce-li se představit Friedricha Nietzsche takového, jakým byl.

Filozof – známý veřejnosti převážně ze dvou fotografií – s furiantským výrazem a hustým knírem, nebo jako zhroucený syfilitik ve stádiu progresivní paralýzy, přichází do Bayreuthu jako neohrabaný a naivní mladík, krátkozraký až k samé hranici slepoty, churavý a nejistý idealista, vášnivý podprůměrný klavírista a stydlivka. Zpočátku nemůže překousnout ani to, že Wagner má dítě s manželkou svého přítele, ale brzy si zvyká, a Wagnerovi se zlíbí učinit z něj svého univerzálního podržtašku a hlásnou troubu.

Köhler, pro kterého je Nietzsche především autorem Zarathustry, a který se nebojí zdůraznit, že Vůle k moci je slátanina bludů, jejímž skutečným autorem je filozofova bezostyšná sestra, například tvrdí, že kniha David Strauss – vyznavač a spisovatel vznikla přímo na objednávku Wagnera, čímž ji poněkud snižuje. Poskytuje-li Köhler vůbec někde prostor k polemice, je to v otázce hodnocení této Nečasové úvahy. Je možné, že iniciátorem tažení proti lehce podkasanému magistrovi, filistrům a povrchní měšťácké vzdělanosti byl skutečně Wagner, je však zjevné, že v tomto byli zajedno. Takové voltairiánství na samotnou objednávku spáchat nelze, musí jít od srdce. Toto jedno z nejzajímavějších děl Nietzsche, ve kterém filozof odhalil zcela jinou tvář, tvář realisty, skeptika, jedovatého polemika a sžíravého kritika veškerenstva stále zůstává na okraji zájmu veřejnosti, neznámé i nejednomu z Nietzschových pravidelných čtenářů. A přece pokud kdy Nietzsche prokázal lidstvu „neskonalé dobrodiní“, bylo to sepsáním tohoto útoku na blbost samu.

Dva kohouti však na jednom smetisku nemohou dlouho žít a Nietzsche – sám v duchu toužící po roli duchovního vůdce nejen Německa, ale spíš celého lidstva – se začíná bouřit. Teprve zde se adept procházející Köhlerovým labyrintem má příležitost seznámit s cílem své cesty – a tím je poznání pravé tváře mýtu Richarda Wagnera. Cosima Wagnerová a její manžel nejsou jen mocní, slavní a bohatí – byli především malicherní, zákeřní a mstiví, nemilosrdní pronásledovatelé všech skutečných i domnělých nepřátel Wagnerova kultu a krutě trestající odpadlíky. Za maskou Olympanů se skrývala nekonečná ješitnost roztrušující kolem sebe nejpokleslejší drby, sdělující do ouška pikantní podrobnosti o každém, kdo se odvážil chodit po Bavorsku a neuctívat Mistra Wagnera.

Zatímco Nietzsche má přes všechnu svou megalomanii a výstřelky Köhlerovy sympatie, Wagnera a jeho manželku nenávidí. S gustem tedy odhaluje podrobnosti pomsty skladatelova domu nad zavrženým filozofem. Poté, co vyzvěděl několik podrobností o Nietzschově oční chorobě, informuje Wagner diskrétně jeho lékaře a Cosima stejně diskrétně celou vyšší společnost.

„Už dlouho v sobě chovám, k posouzení N-ova stavu, vzpomínky na stejné a podobné zkušenosti, jež jsem učinil s mladými muži velkého duchovního nadání.“ Bližším pozorováním Nietzscheho mu prý „všemi rysy svého temperamentu i svými charakteristickými návyky“ byla nápadná jeho podobnost s uvedenými muži. „Ale u těch,“ tolik Wagner, „jsem viděl, jak jdou za podobných symptomů ke dnu a až příliš určitě jsem se dozvěděl, že šlo o následky onanie.“ Aby Wagner své „diagnóze“ dodal hodnověrnosti, informoval lékaře o jeho neřestných předchůdcích. Jeden z nich, to prozradil neznámému Eisnerovi s překvapující otevřeností, byl „jistý básník, před několika lety zesnulý v Lipsku,“ který, „v N-ově věku zcela oslepl.“

Rodina Wagnerů stejným způsobem nejenže zdiskreditovala Nietzsche, ale pokoušela se vydírat i krále Ludvíka Bavorského, z jehož přízně byla živa... To vše konstatuje Joachim Köhler se stejně netajeným požitkem, s jakým upozorňuje na okázalý katolicismus Wagnera, jenž neváhal svádět nedospělé dcery svých přátel přímo pod jejich vlastními střechami. Nietzschovo syfilitické blouznění autorovi umožňuje uzavřít celou knihu do parafráze mýtu o Dionýsovi a Ariadně, ale není to samoúčelné. Právě zdůrazňováním příměru bayreuthské vily k Mínotaurově Labyrinthu dosahuje toho, že čtenář stále ostřeji vnímá portrét pěkně vykutálené rodinky a nešťastného, celoživotně nemocného muže, jehož génius navždy spíše bloudil.

Pohled na Friedricha Nietzsche jako neohrabaného a vlastně úplně nemožného donkichota filozofa jen zlidšťuje a činí čtenáři sympatickým; „důstojně trpasličí rysy“ Richarda Wagnera jsou naopak víc, než lze snést. Není se co divit, že Joachim Köhler opatřil svou knihu, jež má v českém vydání sotva 160 stran, sedmi stránkami bibliografických pramenů a poznámek.

Tuto knihu si lze v současnosti porůznu koupit za deset korun ve výprodeji.