„Okamžik je, když je tu muž, pravý muž, muž okamžiku. To je tajemství, které věčně zůstane skryto vší světské chytrosti, všemu, co je pouze do jisté míry. (…) A přijde-li pravý muž, ano, pak je tu okamžik. Neboť okamžik je právě to, co nezáleží na okolnostech, novost, úder věčnosti. (…) Neboť okamžik je dar nebe, šťastnému a odvážnému – řekl by pohan, ale křesťan praví, věřícímu.“ Tou jsou slova jednoho z článků časopisu Okamžik, který vycházel od května do září roku 1855 a jehož jediným autorem a vydavatelem byl Søren Kierkegaard. V letošním roce vydalo nakladatelství Kalich Okamžik v souborném vydání (poprvé u nás vyšel v roce 1911), a my tak máme možnost poznat názory S. Kierkegaarda v době těsně před jeho smrtí (zemřel v listopadu 1855).

Časopis Okamžik byl především reakcí na dobovou situaci a navazoval na spory, které Kierkegaard již dříve vedl v dánském tisku ve věci pojetí křesťanství. Přestože polemiky patřily ke Kierkegaardovu životu a přestože v nich podle vlastních slov cítil i jisté zalíbení, bylo mu „působení v okamžiku“, jak nazýval svou časopiseckou práci, cizí. Nejen v životě, ale i jako spisovatel měl rád pravý opak – témata jeho zájmu si vyžadovala spíše klid, ponoření do myšlenek, hledání správného výrazu. Pozorní čtenáři Kierkegaardových knih budou jistě souhlasit, že z jeho stylu vyzařuje hluboká soustředěnost a úporná snaha co nejlépe vyjádřit sledovanou myšlenku. Ostatně sám Kierkegaard píše: „Jsem tedy člověkem, o němž skutečně platí, že nemá nejmenší chuť působit v okamžiku – bezpochyby jsem právě z toho důvodu k tomu vyhlédnut.“

Jaký byl tedy důvod Kierkegaardova rozhodnutí „působit v okamžiku“? Uvedené citáty trochu předjímají odpověď. Kierkegaard byl zejména hluboce pobouřen a znechucen soudobou podobou oficiálního křesťanství. Navíc došel k poznání, že je pravděpodobně jediným, kdo v Dánsku mluví a píše o deformaci Kristova učení, jak je zaznamenáno v Novém zákoně. Uvědomoval si tedy svou výjimečnost vyplývající z radikality, s jakou k novozákonnímu křesťanství přistupoval. A právě tato radikalita jej vedla k nemilosrdné kritice všeho, co podle něj novozákonnímu křesťanství odporuje. Sám bezesporu vnímal svou pozici jako pozici prorockou, v níž se člověk ocitá navzdory svým přáním, záměrům či zálibám. Jinak řečeno, prorocká pozice je povinností, které by se člověk nejraději zbavil – svědomí však nepovolí.

V prvních sedmi číslech Okamžiku (z celkem deseti napsaných) Kierkegaard především nemilosrdně pranýřuje kněží, církev a neustále se snaží čtenáře přesvědčovat o tom, že soudobé křesťanství, tak jak je praktikováno, ve skutečnosti nemá s Kristovým učením vůbec nic společného. Klade do ostrého protikladu křesťanství Nového zákona s křesťanstvím „křesťanstva“. Přijetím novozákonního křesťanství podle něj člověk nutně nastupuje na cestu utrpení, bolesti, pohrdání od jiných, osamění. Soudobé křesťanství je pak pravým opakem. Už jen to, že křesťany jsou všichni, podle Kierkegaarda ukazuje, že křesťanem není vlastně nikdo. Naopak „Božská myšlenka při křesťanství byla, smím-li to tak říct, doopravdy uhodit před námi pěstí do stolu. K tomuto účelu položil „jednotlivce“ a „pokolení“, jednotlivce a množství obráceně dohromady, postavil je proti sobě, způsobil určení nesrovnalosti; neboť být křesťanem je právě, dle jeho myšlenky, určení nesrovnalosti „jedince“ s „pokolením“, s miliony, s rodinou, s otcem a matkou atd. Bůh to učinil dílem z lásky, neboť on, Bůh lásky, chtěl být milován, ale ví příliš dobře, co je to láska, než aby chtěl mít co dělat s oním klackovstvím, být milován v šiku nebo celými národy, které se komandují eins, zwei, drei ke kostelní parádě.“ Novozákonní křesťanství je podle něj niterní záležitostí každého jednotlivce, něčím, co je hluboce osobní a co jen málokdo dokáže snést (o tom budeme mluvit ještě dále). Z této perspektivy pak nedělní bohoslužba není ničím jiným než děláním si bláznů z Boha. Podle Kierkegaarda se totiž naprosto vylučuje, aby člověk žil celý týden „normální“, pohodlný život a v neděli se přihlásil ke Kristu účastí na veřejné bohoslužbě. Ta je pro něj především velkým podvodem, který s křesťanstvím Nového zákona nemá nic společného.

Kierkegaard hlavně nenávidí lež, faleš a pokrytectví. Jenže soudobé křesťanství je podle něj právě plné lži a falše a vinu na tom nesou zejména kněží. Ti si totiž z křesťanství v rámci státní církve udělali pohodlnou živnost, k jejímuž udržení a zabezpečení potřebují davy křesťanů. Křesťanství tak podle Kierkegaarda není ničím jiným než úřednickou mašinérií bez skutečného vztahu ke Kristovu učení. Navrhuje přitom velmi jednoduchý test, jenž by odhalil, zda je v Dánsku skutečně jeden a půl milionu křesťanů, kteří potřebují tisíc kněží s rodinami živenými státem. Píše: „ať stát učiní všecko hlásání křesťanství soukromou praxí.“ Jistě myšlenka stále aktuální i dnes nejen u nás.

Kierkegaard je ve své obžalobě soudobého křesťanství nemilosrdný, prudký, dalo by se říct až podrážděný. Nejedná se však o nekontrolovaný afekt. Je si dobře vědom, že způsob jeho mluvy by mohl být v normální situaci označen za nepatřičný. Jenže on se v normální situaci nenalézá. Naopak, stav křesťanství je podle něj vážný a vyžaduje vážné úsilí. V šestém čísle Okamžiku přirovnává svou situaci a své postavení k roli, jakou hraje při požáru domu velitel hasičů. Velitel hasičů obyčejně vystupuje jako příjemný, vzdělaný, vlídný a skromný muž, prostě dobrák. V případě požáru se z něj však stává hrubián, který odhání všechny zvědavce, čumily či rádoby pomocníky, protože jeho úkolem je uhasit požár, což je vážná věc vyžadující si vážné úsilí. Lidé jsou ale jeho chováním často pobouřeni, shledávají je naprosto neslušným a žádají, aby se s nimi jednalo uctivě. Jenže ve vážné situaci podle Kierkegaarda slušné dobráctví naprosto nestačí, protože vážnost zavádí zcela jiný zákon: buď – anebo. Buď mohu něco udělat a musím to brát vážně i s tím, že budu muset být prudký a hrubý, nebo nemohu, a pak je lépe odejít. Analogie se stavem křesťanství a Kierkegaardovou rolí, jak ji sám vnímá, je myslím zcela zřejmá.

Charakteristickým rysem prvních sedmi čísel Okamžiku je časté opakování témat, kritik, a dokonce i souvětí či vět. Kierkegaard působí jako tlakový hrnec, v němž to nesmírně vře. Přetlak je tak silný, že prostě není možné říct některé věci pouze jednou.

Od osmého čísla se charakter Okamžiku mění. Ustupuje přímá polemika a kritika soudobého stavu a objevují se duchovnější témata. Je to už spíše Kierkegaard, jak jej známe z jeho knih, ale díky menšímu prostoru je mnohem přímější a snad i čtivější. Obrací se na čtenáře a interpretuje základní myšlenky novozákonního s radikalitou sobě vlastní. Mluví o věčnosti, Boží spravedlnosti, věčném trestu, marnosti „spokojeného“ života... Nakonec dochází k závěru, že dnešní lidé nejsou křesťany nejen kvůli deformaci křesťanství v rámci církve, ale i proto, že „druh lidí, jaký nyní žije, nesnesl by něco tak silného, jako je křesťanství Nového zákona (zemřeli by z toho nebo se zbláznili), jako děti nesnesou silné nápoje, pročež se jim dostává limonáda – úřední křesťanství je limonáda pro bytosti, které se nyní nazývají lidmi, a je to nejsilnější, co snesou; a říkají tomu ve své řeči křesťanství, jako děti říkají své limonádě víno.“ Kierkegaardovy interpretace křesťanství bezpochyby patří k tomu nejlepšímu, co bylo o křesťanství napsáno. Zvláště pro věřícího člověka působí jako neustálý osten, který, je-li brán vážně, se nedá obejít, zlomit, ztupit... Myslím, že právě v tom spočívá Kierkegaardova hloubka. Na druhou stranu je otázka, zda např. jeho zobecnění týkající se toho, zda v současnosti lidé jsou nebo nejsou Kristovo učení snést a přijmout, není trochu v rozporu právě s novozákonním křesťanstvím. Jako by občas radikalita Kierkegaardova pojetí tak trochu zatlačovala do pozadí ten vůbec nejdůležitější bod celého křesťanského náboženství – lásku, která přesahuje jakékoliv lidské představy, názory, postoje, zobecnění. Samozřejmě, že láska nestojí v protikladu k radikalitě či kritice. Ale jsou oblasti, kde právě láska jako mystérium nabádá k určité obezřetnosti. V případě Kierkegaardova zobecnění o bytostné neschopnosti současných lidí přijmout novozákonní křesťanství, jako by se spíše ozývala víra v zlatý věk minulosti.

Na Kierkegaardovi je však až mrazivě fascinující jeho nemilosrdný vztah k sobě samému. Jestliže mluví o tom, že dnešní lidé nejsou schopni přijmout křesťanství, mluví na prvním místě o sobě: „„Nenazývám se křesťanem, neříkám o sobě, že jsem křesťan.“ To musím stále opakovat, to si musí snažit zapamatovat každý, kdo chce pochopit mou zvláštní úlohu.“ Kierkegaard na rozdíl od svých současníků ví, že křesťanem není, stejně jako Sokrates, k němuž se hlásí, na rozdíl od sofistů věděl, že nic neví. Jinak řečeno, on nekřesťan se snaží odhalit křesťanům, že ve skutečnosti křesťany nejsou. To činí jeho pozici kritika nesmírně silnou. Ale z hlediska člověka, který pronikl do křesťanství tak hluboko a který věří v Kristovo poselství, je to jistě pozice nesmírně trýznivá.

Na závěr si neodpustím malou poznámku. Na stránkách Tématu ale i třeba Britských listů či Respektu se občas diskutuje o (ne)prospěšnosti a (ne)účelnosti dotovat kulturu ze strany státu. Nechci zde opakovat stanoviska obou stran. Ale nedá mi to neocitovat názor Kierkegaardův, který použil jen jako příklad analogie s církví a křesťanstvím: „Kdyby stát chtěl zabránit veškeré pravé poezii, potřeboval by jenom – a poezie přece není něco tak nesrovnatelného s tímto světem jako křesťanství – potřeboval by jenom zřídit tisíc úřednických míst pro královské básníky – úředníky. Brzy by země byla zaplavena špatnou poezií a pravá poezie by se stala téměř nemožností. Těch málo, kteří by opravdu měli povolání být básníky, by se právě v kritickém okamžiku odvrátili od námahy, jakou je na vlastní nebezpečí něčeho se odvážit, a zamířili by rovnou do pohodlí – do královského úřadu. Ale právě ona námaha je tou podmínkou, aby z jejich básnického povolání něco bylo. Většina by viděla v tom, že jsou básníky, pouze živnost, obživu, kterou si zajistí tím, že vydrží trapné učení ke zkouškám.“