Havranek, I za hroby se platí: Šátek přes hlavu, / násadu na nos. / Vráskový krém a červené čočky, / na ramena kočky. / Obočí vytrhat – / dokonale – / vlasy mi zbělely, / už před půl stoletím. / Černé prostěradlo, / do něj se zahalím, / černá zem, / tu mi nejspíš nedá nikdo. / Protože i za hroby / musí stará mrtvola zaplatit.

František Jirový, Princezno zbloudilá…: Až mi zas jednou bude zima / vzpomenu si na tvý teplý ruce / vzpomenu si, jak jsem šeptal prima / a těšil se na další vánoce. // Až mi zas jednou bude jaro / načnu víno a zapálím svíčky / a jestli ten litr bude málo / zajdu si pro další do ledničky. // Až mi zas jednou bude léto / nakreslím tvý opálený tělo. / Vzpomenu si na lásku náctiletou / a utřu si zpocený tělo. // Princezno zbloudilá / kam ses mi ztratila / najednou nebylas a / zbyl jen drak. / Za lesem, za řekou / a to je moc daleko / jsem opět na měkko / už je to tak.

Nad teoretickou možností snížit pravděpodobnost toho, že oblíbený prohledávač nabídne nekvalitní a prostoduché, se zamýšlel už před lety Ivan M. Havel (Co s brakem v síti?, Vesmír 8, 1999) a naopak grafomanství se s nadhledem typicky originálním vysmál Stanislav Komenda (Liber catenatus): „Grafomanství je porucha osobnostního profilu, vcelku neškodná, nepodléhající povinnému hlášení ani soupisu, mírnější formy nebývají medikamentózně léčeny. (…) Postižení jedinci nebývají agresivní; výjimkou je napadení kritikou, kdy odporují silou až nečekaně tvrdošíjnou.“ .

Vnucuje se otázka: což není dobře, že existují servery-sběrny braku? První výše citovaný básnický výtvor jsme přečetli na www.pismak.cz, druhý na 1alo.misto.cz. Oba projekty se zaštiťují přívlastkem „amatérský“ a zakládají si na takzvané nezávislosti. Písmák (takto „stránky amatérského literárního umění“) se v květnu holedbal 17749 autory, v 1. Amatérském Literárním Občasníku („magazínu věnovaném především amatérské poezii, povídkám a literatuře vůbec“) jsme napočítali autorů 38. Odbýt vše pouze lakonickou poznámkou by bylo nepřiměřené úsilí vynaloženému na samu existenci a kvantitativní, podotýkáme kvantitativní, rozvoj stránek (oba literární servery jsou na českém Internetu z nejstarších a jako talentovaní organizátoři se uplatnili Oldřich Neuberger a Tomáš Vávra). Připomeňme, že v obtýdeníku Tvar 15/2000 jsme nadnesli jeden ze stěžejních problémů literárních, tak zvaně amatérských projektů: „… v duševním prostoru první elektronicky gramotné generace nevymře literatura od úmrť, a vedle silných individualit (King, Crichton, Clarková, Mosley, Hurleyová, McCourt, Zapletal, Waszková, Wilhelm Przeczek) ji kyberprostoru uvykají entuziasté zdatní technicky, editorsky však neerudovaní. Je příznačným protikladem rané elektronické literární tvorby: tvůrci znalí kumštu slovesné tvořivosti jsou povětšinou nezpůsobilí pohybovat se v kyberprostoru, a naproti tomu technicky adaptabilním literárním benjamínkům se nedostává kvalifikace literární, a to namnoze ani té nejzákladnější, teoreticky soustavou škol garantované.“ Zejména na projektu Písmák lze demonstrovat, že na to, aby došlo ke kvalitativním změnám, bylo pět uplynulých let málo. Proč? – vtírá se, vždyť za pět let se dá vykonat velmi mnoho. S časovým odstupem, a tedy nadhledem, nemožno nemít dojem, že problémem je především „program“ samotných pořadatelů projektu. (Písmáka si všímáme z jednoduchého důvodu: sám se považuje za „nyní největší český literární server“, založený v březnu 1997 Oldřichem Neubergerem a během roku 2003 odkoupený Veronikou Hornerovou.) Pořadatelé Písmáka – jak se dočítáme – se rozhodli „najít silného partnera, který by nám pomohl zachovat to, co na Písmáku máme, a sice nezávislost a to nejen v literatuře“. Tato formulace zřejmě říká – „chceme někoho, kdo dá peníze, ale nebude nám do toho mluvit“. A Veronika Hornerová skutečně může sdělit surfařům, že generálním partnerem, „který se rozhodl počínaje dnem 1. 4. 2005 do značné míry finančně podporovat náš projekt, respektovat naše zvyklosti a nezávislost, je Literární akademie“. Přejme strůjcům Písmáka, aby jim partnerství právě Literární akademie pomohlo pochopit, že na periferii internetového literárního života nezakotvil jejich projekt kvůli nedostatku peněz, ale kvůli nepřiměřenému lpění na pofidérní pseudonezávislosti. Kvalifikovaného redaktora (redaktorů) je mu víc než třeba.

V naději, že lepší zkušenost nás čeká v Literárním doupěti na ld.johanesville.net, vstoupili jsme do projektu. A ejhle! Adam Zasadil, Podzimní měsíce: „Vidím očima dvě řeky stékající po hoře, / každá z jiné strany tvoří svůj život. / Vidím oči lesknoucí se od vody, přidávají sůl do té směsice. / Vidím vodu stékat po kameni. / Vidím dvě ženy a dvě děti, / plují na kmeni. / Zahřívají se svými hřbety každý s každým, aby nezmrzli. / Vidím ryby, plují proti proudu pářit se. // Voda teče v klidu dál, nikým nerušená nabírá na síle. // Vidím vodníka, lovícího duše. / Vidím Aničku a její líce. / Vidím sebe. / Vidím domov, / jak plave, je jako vor. // Můj domov plave mi. Však základy – ty zůstanou. / Prosím, nechte ji v klidu proplout.“

Zkušený nakladatelský redaktor Vladimír Pistorius napsal do Ankety z jedné kapsy v almanachu ADIEU 2000: „… autor ve většině případů potřebuje „druhé, objektivní oči“… Literatura není demokratická a stejná práva vyžadují pouze druhořadí autoři. Směs nezredigovaných textů bez jakéhokoliv výběru bude zajímat jen jejich autory…“

K pochopení toho, že literatura je něco docela jiného, než se nám v určitém vývojovém stadiu zdálo, vede krkolomná, strastiplná cesta. Chvála všem, kdo jdou a kdo dojdou.