Ani se to jinak nedá nazvat. Člověk je předurčen určitému kontextu a o jiných slyší nebo je vidí zkresleně v televizi. Podávám zde neucelený pohled na Brazílii se zaměřením na velká města. Příkladem bude Sao Paulo. Člověk se ocitne v jiném prostředí, už ne jako turista, ale jako ten, kdo musí přežít a naučit se socializovat. Začne pronikat do místní reality přizpůsobováním se jejím vlivům, zvykáním si na určité vzorce vystupování a jednání. Člověk však pomalu poznává a začíná být schopen vidět věci kolem sebe hlouběji, začíná srovnávat poznané kultury.

Ještě před příletem zpraven o kriminalitě, přijel jsem se „sulamericanofóbií“, která mě provázela na každém kroku mimo práh celý další měsíc. Každý člověk se pro mě stával potenciálním vrahem. Chodil jsem poznávat město a přemýšlel o možnostech, jak snížit riziko konfliktu se zločinem. Nenápadné oblečení, bez batohu, vyhýbat se pokud možno prázdným uličkám, především v noci, u sebe malý obnos peněz, s xeroxovou kopií dokladů. Po asi měsíci má vůle poněkud ochabla. Prázdná pláž široká padesát metrů, neosvětlená. Pět adolescentů se objevilo na kolech a chtěli cigaretu. Pistole, dva nás obírají. Vrátí mi zpět peněženku bez kreditky a peněz. A jsou pryč. Namísto zábavy telefonáty do bankovního ústavu, kde se ozývá záznamník a vyzývá k trpělivosti. Jednotky běží a nic. Nic. No to jsou služby. I toto je ale v konečné fázi pro člověka nazaplatitelnou zkušeností.

To bylo poprvé. Podruhé, opojeni pohodou Buenos Aires, jsme zase přišli o videokameru. Sice již odjinud, ale proto „sulamericanofóbie“. Člověku chvíli trvá, než se mu toto stane tak běžným jako domorodcům. Brazilec je připraven, že se mu takové situace mohou kdykoli stát a staví se k nim pasivně. Prostě vše vydá jako na charitu a neztěžuje si. Každému se to již určitě jednou stalo. Nikdy jsem něco takového neviděl, aniž bych nebyl obětí sám, ale v Brazílii je kriminalita na denním pořádku. Prostě stane se to… jinak nic. Oni nemohou za to, že jsou chudí a já za to také nemohu. Na druhou stranu mě udivila jejich solidarita. Lidé jsou loajální vůči své sociální skupině. Nikdo neokrade pouličního prodavače, který si jen tak někam na půl hodinky odskočí a nechá celý stánek bez dozoru. Ti bohatší nekradou, protože nemají důvod, a ti chudí jsou na tom všichni stejně, neokradou přece bližního. Oberou nemilosrdně movitého člověka. A mají na ně čich.

byrokracie

Raději než komplikovat novou kreditku od nás, jsem si zřídil účet v brazilské bance. Není to tak snadné. I přesto, že máte povolení k pobytu a platný pas s razítkem, potřebujete dokument, vlastně jen číslo, pod kterým si vás vedou v katastru osob na ministerstvu vnitra. Povinný poplatek za zřízení, kvůli kterému stojíte tři hodiny ve frontě v bance a se kterým musíte jít na pobočku ministerstva vnitra a vystát si tam další tři hodiny, kde vám řeknou, že ke zřízení potřebují dokument se jmény vašich rodičů, jsou norma. Pokud toto nevíte, pěkně se vám to zase prodlouží dalšími dvěma hodinami na federální policii, kde dostanete formulář, vyplníte jména rodičů, oni vám ho potvrdí a jdete opět na vnitro. Tam konečně CPF. Slouží k tomu, abyste si vůbec byli schopni převést elektřinu na sebe, nebo telefon. Ani mobil si bez něj nekoupíte. Kamkoliv voláte, v prvé řadě se vás ptají na CPF. Nejste jméno, ale číslo.

Podobně to proběhne v bance, i s převodem peněz, kterým prodělali v rýmařovské bance asi poprvé premiérum, a je to. Navzdory celému tomu jsem dostal kreditku, se kterou se nikdy nedalo zaplatit bez kódu na rozdíl od evropských karet, ze kterých penízky tečou děravým sítem zabezpečení. Jak jednoduše se dá zneužít vaše kreditní karta, zvlášť, když vás v zahraničí možná nepožádají ani o podpis!

kontrasty

Jsou ve všem a všudypřítomné. Auta vedle bryček s osli a koňmi. Kravaty vedle bídy. V oblasti, kde jsem bydlel, se vyskytoval např. igelitový zjev. Člověk oblékající se do igelitových pytlů od odpadu. Přímo v centru na náměstí, kudy projde denně tisíce lidí, si někteří chudší prodavači ručně dělaných přívěsků postaví stany a bydlí tam valnou část roku. Přes den jen vylezou ven, rozhodí plachtu, úhledně a rituálně rozestaví zboží. Celý den tam sedí, klábosí a vyrábí další. Jinými projevy bídy jsou lidé-mezci. Zapřahají se do ohromných povozů, kde mají celé své živobytí. Jezdí a sbírají vše, za co dostanou drobné v recyklárnách. Odvážejí přímo i odpad. Denně nachodí desítky kilometrů pro pár drobných na jídlo. Je smutné vidět tak například celou rodinu s malými dětmi, jejichž domovem je jen jejich vozík.

Chudinské čtvrtě, favely, se rozprostírají na periferiích, ale i v blízkosti středu města. Sem člověk zřídka zavítá. Mezi nimi porůznu rozmístěné ostrovy peněz od obytných oblastí, přes finanční po zábavní zelené souostroví přírody. Favelizace v populačním smyslu zde má stoletou tradici. Chudinské čtvrti a lidé z nich se stali běžnou součástí brazilského života. Podívejme se třeba na São Paulo. Nezaměstnanost je asi 20 procent. Z těch desíti milionů žije tak 3 a možná i více ve favelách. Pronajímat si byt je vcelku drahá záležitost, lidé na to nemají a jdou do favel, kde si bez povolení staví obydlí a tvoří celé obrovské komunity. Vláda s tím nic nemůže udělat, protože favel je mnoho. Lidé si zvyknou a zapatičtějí. Mají k tomu přístup „to je osud“. Jsou povětšinou hrdí na svůj původ a nebojují proti tomu, i kdyby chtěli, protože společnost jim to prostě neumožní.

Ukázkou grandiozity a kontrastu v Brazílii je jeden ostrůvek v divočině – Brasília. Vládní město, vybudované v šedesátých letech Juscelino Kubitschkem a opěvované mýtem o pronikání, poznávání a propojení Brazílie, jehož realizace zadlužila zemi na nekonečno. Ale i přesto jsou Brazilci hrdí na takovéto činy. Když velká země, tak musí být všechno ve velkém.

Kontrasty v barvě pleti. Co zde najdeme jako zdroj dnešní populace, jsou především indiáni, černoši a běloši. Tři čtvrtiny populace má krev všech zmíněných ras. Z hlediska dvacátého století jsou důležití také asiaté i etnické menšiny jako Indové nebo Arabi. Již od osmnáctého století vládne v Brazílii politika, která aktivně prosazuje rasové mísení ve stylu melting pot. Kvůli barvě pleti se dnes nikdo nestaví nějak ortodoxně, nikdo si totiž není jist, do jaké míry je sám rasově nebo etnicky čistý. Sami brazilci by se rozdělili na 120 různých odstínů barvi pleti. Pro nás stále ještě bohužel věc řídká, ale tam jsou naprosto běžné barevné páry.

V Brazílii je vysoká nezaměstnanost. Mnohdy mě udivila jejich vynalézavost v možnostech povolání. Každý dům v Sao Paule, a to i v chudších oblastech, má non-stop hlídače, vrátníka, informátora o návštěvách v jedné osobě u vchodu. Taková malá recepce. V každém autobuse hromadné dopravy existuje vyjma řidiče vybírač jízdného. Efektivní způsob, jak vymítit černou jízdu a jak zaměstnat desetitisíce lidí. Možností práce je mnoho, pracují i děti. O půlnoci potkáte v baru osmileté děti prodávat například žvýkačky. Lidé prodávají, kde se dá. Na křižovatce na červenou vběhnou do vozovky a nabízejí své zboží řidičům. Podobně nastupují do autobusů a vynucují si pozornost. Brazilci jsou prostě aktivní a vynalézaví lidé.

Na takovou realitu se nedá zapomenout. Bují a formuje nás a naše myšlení. Nedá se tady zachytit celá a toto jsou jen fragmenty toho, jak se dnes dívám na Brazílii. Je to pulsující vesmír na Zemi. Jako velký organismus, který má silný pud sebezáchovy. Brazílie znamená radost z momentálního okamžiku. Žít a snažit se. Má svou cestu a vám se zalíbí, nebo ne.