Nebudu se pokoušet o interpretaci Dostojevského postoje ke křesťanství, ani o hledání jeho skutečného postoje k němu. Také nebudu jeho názory dovádět do důsledků. Zastavím se jen na třech bodech, ve kterých zkusím uvést do vzájemné historické souvislosti několik míst z jeho knih.

pravoslavné, katolické a protestantské křesťanství

Pokorný, tolerantní, klidný a vždy přistupující ke smíření kníže Myškin se v jedné části knihy Idiot nečekaně rozvášní k prudkému výboji proti katolické církvi, když se dozví, že jeho přítel a ochránce Pavlivščev k ní v zahraničí přestoupil. Jakoby mimoděk vyřčená věta způsobí ostrou Myškinovu kritiku, kde označí katolictví za víru ne-křesťanskou, horší než bezvěrství, které hlásá Antikrista s touhou po světské moci, a za pokračování římského impéria. Přičemž nakonec se ptá, jak by potom od nich nemělo vzejít bezvěrství.

V Deníku spisovatele najdeme pasáže obsahující tvrzení velmi podobná těm, které tak zaujatě hlásá Myškin. Pravoslavné křesťanství je zde charakterizováno jako: pokorné, neagresivní a tiché; oproti katolickému, které je: agresivní, chmurné, nepřátelské atd. Dostojevskij se zde zastává knížete Myškina v názoru, že katolická církev za vidinu světské moci zaprodala Krista, a tak donutila lidstvo, aby se od něj odvrátilo. Katolická církev je zde tedy ten, kdo zavinil rozšíření materialismu a atheismu v západní Evropě.

Ale ani církve s reformačním programem nehodnotil kladně. Jsou podle něho čistě negativní (což nám nepřijde příliš přehnané, pohlédneme-li na nejznámější reformátory) a jejich bytí je založeno pouze v boji proti katolické církvi, bez něhož by zanikly. A právě reformací prý Evropa kontinuálně přechází k atheismu.

Shrneme-li to, lid je katolickou církví donucen k reformaci a právě v jejím průběhu ztrácí postupně Krista, až dojde k různým druhům ateistické reformace, kde je Kristus ztracen úplně a zachovány jsou pouze některé křesťanské prvky (nejčastěji eschatologické očekávání; např. někteří protestanti věřili, že je třeba apokalypsy, aby došlo ke změně poměrů, marxisté vlastně onu apokalypsu přesunuli na svět a umístili do dějin… po ní má následovat slíbené boží království, ale už bez Krista).

Kristus

Výše zmíněné Dostojevského útoky rozhodně nejsou zaměřeny proti víře v (pravého) Krista, která podle něj byla zachována pouze v pravoslavné víře prostého ruského lidu a právě zde by ho Evropa mohla znovu jednou objevit (což byl názor knížete Myškina, pro něhož je Kristus hvězda zářící z východu, tedy z pravoslavného Ruska, pro zbytek světa). Dostojevskij jde v Deníku spisovatele ještě dále a ono zachování Krista pro zbytek lidstva vidí jako hlavní poslání ruského národa. Kristus je pojat jako nejvyšší etická hodnota a norma. Kristus ruského lidu by mohl být napříště sjednocujícím prvkem Evropy (která se zmítá v boji ideálů) se zachováním individuality jednotlivých států. Skutečným socialismem ruského lidu není programový materialismus, ale víra v Krista, který je ruským lidem (a ruským mnichem) zachováván pro budoucnost.

Zdá se také, že hledání nadčlověka, kterým strávil tolik času Nietzsche, je správné chápat jako určitou odpověď na otázku, již pokládá v knize Bratři Karamazovi (Nietzsche četbou Dostojevského strávil nemálo času): „I ti, kdo se odřekli křesťanství a bouří se proti němu, i ti náležejí svou podstatou tvářnosti Kristově, neboť až dosud ani jejich filosofování, ani horoucnost jejich srdcí nebyly schopny vytvořit jiný, vyšší ideál člověka a jeho vznešenost než tu, kterou nám kdysi dal Kristus. Všechny pokusy o to vedly ke zrůdnosti (SNKLU Praha, 1965).“ Je tedy otázkou, zda Nietzsche (a po něm mnozí další) nepodlehl pokušení na ni odpovědět hledáním ideálu nadčlověka, podle kterého by se dalo žít bez ztráty vznešenosti nekončící u zrůdnosti.

velký inkvizitor

V knize Bratří Karamazovi Ivan Karamazov vypráví svému bratru Aljošovi legendu, která se jmenuje Velký inkvizitor: Kristus znovu sestupuje na svět, aby se ukázal „trpícímu, hnusně hříšnému, ale dětinsky Ho milujícímu lidstvu“. Koná zázraky, uzdravuje nemocné, ale v tom přichází kardinál inkvizitor a dává Ho zatknout. V noci vstupuje do Jeho cely a vede dlouhou, vyčítavou řeč.

N. A. Berďajev říká (Velký inkvizitor, Velehrad 2000): „všude, kde je péče o lid zdánlivá starost o jejich štěstí a spokojenost spojena s pohrdáním člověkem, s nevírou v jeho vyšší původ a předurčení, tam vládne duch Velkého inkvizitora. Tam, kde se upřednostňuje štěstí před svobodou, kde se časné klade nad věčnost, kde se láska k člověku bouří proti lásce k Bohu, tam všude je přítomen Velký inkvizitor. Tam, kde nás ujišťují, že člověk ke svému štěstí nepotřebuje pravdu, že se můžeme zaopatřit, aniž bychom znali smysl života, tam všude je přítomen.“

V kontextu předchozího vyvstává otázka, zda Velkým inkvizitorem Dostojevskij nemyslel Evropu (nebo alespoň tu její část), která je podle něj od určité doby zaměstnána tím, že různým způsobem zakrývá Krista a vyměňuje Ho za různé náhražky, které nakonec vedou k cestě do otroctví a k pohrdání sebou a svým bližním. Pokouší se lidem vštípit převrácený obraz člověka, skrze který jimi manipuluje. A teď nemám na mysli jen různé totalitarismy. Neslyšíme z úst výrobců masového konsumu, že lidé jsou v podstatě konzumující hlupáci, kterým ke štěstí stačí denně nová dávka konzumního zboží. Že vlastně nejsou jiní a že v braku, který vysílá televize a prodávají novinové stánky, dostávají to, co je jejich? Podstatou všech Velkých inkvizitorů je lidem vštípit něco, čím ve skutečnosti nejsou, aby tímto znetvořeným obrazem vládla. Jako protiklad Dostojevskij nabízí obraz Krista, uchovávaný idealizovaným prostým ruským lidem.