V bulletinu Obce spisovatelů (číslo 35, ročník IX) najde pozorný čtenář (na samém konci věstníku) pár stran přehledu dotací, jež poskytlo Ministerstvo kultury různým literárním periodikám na rok 2005. Zde uvádím jejich přehled podle výše (v závorce jsou procenta, která každé periodikum získalo z celkové částky, určené literárním periodikám):

Host – 1 300 000 Kč (přes 20%)

Tvar – 1 300 000 Kč (přes 20%)

Revolver Revue – 700 000 Kč (asi 11%)

Literární noviny – 600 000 Kč (přes 9%)

Analogon – 400 000 Kč (přes 6%)

Souvislosti – 380 000 Kč (asi 6%)

Revue Babylon – 300 000 Kč

Prostor – 250 000 Kč

Aluze – 220 000 Kč

Labyrint Revue – 220 000 Kč

Ladění – 150 000 Kč

Dobrá adresa – 130 000 Kč

BOX pro slovo, obraz... – 70 000 Kč (asi 1,1%)

Intelektuál – 50 000 Kč (necelých 0,8 %)

Zpravodaj SBČ a Zprávy SBČ – 50 000 Kč (necelých 0,8%)

Protimluv – 40 000 Kč (přes 0,6%)

Psí víno – 40 000 Kč (přes 0,6%)

Plzeňský literární život – 30 000 Kč (necelých 0,5%)

Reví Mítink – 30 000 Kč (necelých 0,5%)

Život – 30 000 Kč (necelých 0,5%)

Dokořán – 25 000 Kč (asi 0,4%)

Bulletin Společnosti O. Březiny – 20 000 Kč (asi 0,3%)

Česko-lužický věstník – 20 000 Kč (asi 0,3%)

Celkem je to 6 355 000 Kč. Je to hodně nebo málo? Na takovou otázku bude nutně existovat mnoho různých odpovědí podle úhlu pohledu. Z hlediska objemu státního rozpočtu je to naprosto zanedbatelná suma. Pro univerzitu nebo okresní nemocnici to může být jiř dosti citelná část rozpočtu, pro většé rodinu taková částka znamená možnost zakoupit velmi dobré bydlení na celý život. Je pravda, že stát mrhá daleko většími sumami, to však neznamená, že by měl komukoli, kdo ho požádá o zdánlivě zanedbatelnou sumu, vyhovět. Říká se, že kultuře je třeba dát aspoň 1% ze státního rozpočtu, kultura je prý potřebná, je dobré a nutné ji dotovat. Komu ale dáme a komu ne? Dáme všem, kdo se prohlásí za nositele kultury? Nebo dáme jen těm, které doporučí nějaký přemoudřelý páprda, jenž bývá považován za autoritu jednak pro svou výjimečnou schopnost pěkně se zažrat v „kulturních“ kruzích na celá desetiletí, jednak prostě ze zvyku? Má opravdu stát komisemi zasloužilých dědečků a důstojných otců prosívat to obrovské množství kulturních aktivit a některým poskytovat své subvence, totiž těm, které hystericky řvou, že bez státních peněz by pošly? Podívejme se na výsledky, jde-li o literární časopisy.

Z třiadvaceti dotovaných (a mnohem víc nedotovaných) periodik berou pouhé čtyři dohromady asi 40 % všech dotací. Naopak deset periodik dostane každé méně než jen jedno procento ze sumy 6 355 000. Možná by se dalo pochopit, kdyby stát investoval více do těch periodik, která se věnují rozvoji kultury regionů a minorit, jenže nejtučněji dotované tituly mají s regiony a minoritami málo společného.

Začněme od Literárních novin. Kdo je v posledních letech pročítal, bude asi docela překvapen tím, že už s literaturou mají málo společného. Mohly by se mnohem spíš jmenovat Antiglobalizační noviny nebo Ekologistický hlasatel. V rámci rovnocenné soutěže politických názorů by měly naprosto stejnou dotaci, jakou dostávají Literárky, dostat i všechny plátky, jež vydávají různé jiné politické think tanky. Navíc to málo, co se v Literárkách objeví o umění a kultuře, mívá často mizernou úroveň, jaká je obvyklá v současné oficiální kultuře. Bohužel se podle mne z této níže nezvedly ani nový časopis A2, pokud mohu soudit podle prvních čísel. Je mu však tuze ke cti, že nežije ze státních peněz. Věřím, že tajemný sponzor ho buď časem pustí k vodě, nebo prosadí výrazné zvýšení jeho kvality. Naopak státním dědulům je všechno jedno... ti už dávno uvykli a ohluchli. Sypou zrní žvástům, a tím ničí kulturu.

Revolver Revue se z jakési setrvačnosti táhne dál, nicméně je obtížné najít nějaký argument, proč by měla existovat dále. Je, přiznávám, jiná než kulturní fronta Tvaru a Hosta, má odlesk života, jímž kdysi žila... ale to je asi vše. I jí chybí nové, výrazné osobnosti, i tu se kývání hlavou a bezbarvé plkání ujímá stále víc. Kdyby se mne nějaký mladík zeptal, zda má číst Revolver Revue, zda tudy podle mne vede cesta dál, zda může vyjít z četby Revolver Revue významně obohacen, řekl bych mu, že nikoli. Možná tak čtení pro chvíle nudy.

Mé nejsilnější výhrady patří ovšem Tvaru. Čítával jsem ho v dobách svého mládí a některá zažloutlá čísla mám ještě z oněch dob schovaná (náhodou jsem vytáhl ze zaprášené hromady, schované pod stolem, Tvar 16 z roku 1994, kdy mi bylo osmnáct let – titulní straně vévodí článek P. Janouška Román proti románu). Nikdy se mi nestalo, že bych si aspoň něco v Tvaru nepřečetl, že bych se nad něčím, co se v něm psalo, nebyl nucen zamyslet, i proto jsem ho četl rád a těšil jsem se, kdy se opět objeví ve schránce. Postupně ale bylo stále těžší v dalších a dalších číslech hledat něco, co by se apoň dalo číst bez divného pocitu prázdnoty, jež má za účel pouze intelektuální exhibici. Myšlenky z Tvaru postupně naprosto vymizely a dodnes se tam nevrátily. Občas si ho v knihovně vezmu do ruky a při listování zkouším ten či onen článek rozečíst... ale nikdy mi to nejde. Číst Sumu teologie od sv. Tomáše je oproti tomu učiněná lahůdku, neboť za dosti obtížným, tuhým a suchým scholastickým filozofováním je přece jen zřetelná úvaha, již je třeba promyslet. Někdy si říkám, proč se ti lidé, co píšou do Tvaru, nestydí... vždyť o sobě vydávají silně dehonestující svědectví (za státní milion a tři sta tisíc!). Jediný účel a smysl existence Tvaru tak může spočívat už jen v tom, že bude sloužit jako odstrašující příklad zbytečné pseudokultury příštím generacím.

Host na tom není o mnoho lépe. Je sice patrně nejkvalitnějším a nejprestižnějším literárním periodikem v ČR, lze v něm najít eseje Milana Kundery, rozhovory s různými dosti zajímavými lidmi a nechybí zde těsný vztah ke světové literatuře. Kvalita jednotlivých čísel je ale velice různá, často prolistuji Hosta, aniž bych se mohl aspoň trochu chytit nějakého textu a osvěžit jím svou mysl.

Ti všichni autoři, editoři a redaktoři se musí nějak živit, byť vcelku nemají co říci... a tak tahají z paty kdeco, tváří se jako že dělají kulturu a fungují v branži pěkně dál. Pak se z nich stanou ctění členové komisí, kteří budou nové generaci takových vskutku nezávislých intelektuálů udělovat dotace dle svého uzdání. Už dnes ale celé tohle pitvorné vehikulum stojí mimo oblast zájmu veřejnosti, i té vzdělané. Leckdo, komu na kultuře nesejde, si může říci: dejme jim těch pár mizerných milionů, ať se pěkně potichu dál peleší na tom svém hnojišti. Možná je v tom velký kus pravdy. Proč by měly být dotované literární časopisy ke čtení?