V Kulturní Revue, příloze Lidových novin, vyšel na konci října (29.10.) zajímavý text loňského laureáta Státní ceny za literaturu Pavla Brycze: Státní cena mi změnila život. Dá se říci, že jde o dojemný chvalozpěv na komisi, která ubohému literátovi svým rozhodnutím otevřela zcela nové možnosti: zajel si do Mexika, našel si práci (gymnaziálního učitele), dělá konečně to, co ho baví... ba je rád, že jeho syn na něj nyní může být hrdý, neboť jeho táta není jen obyčejný dospělák. Člověk si řekne, že Brycz musel být pořádně zamindrákovaný, když má potřebu o svém „znovuzrození“, které zažívá i mnoho obyčejných dospěláků, kterým se v jejich obyčejné profesi (v níž neexistují státní ceny) začne mimořádně dařit, psát do novin. Podivuhodná je Bryczova skromnost. Komise má téměř božskou podobu, všechna ta změna literátova života je její zásluhou. Nejde o úspěch Brycze, který si svým úsilím a talentem mezi stovkami beznadějných grafomanů vybojoval nejvyšší ocenění, naopak jde o úspěch komise, jež si vybrala Brycze, který jí teď veřejně s dojetím děkuje za nový život. Obávám se, že jinak Bryczův článek není možné vyložit.

Kdyby Brycz našel mecenáše, jenž by mu dal peníze na živobytí ze své kapsy, mohl by mít aspoň trochu pocit hrdosti, neboť tak by se ukázalo, že pro někoho měla jeho tvorba skutečně velkou cenu. Poněkud jinak je tomu, když dává establishment a z kapsy anonymních daňových poplatníků. Z ceny se pak snadno stává božská milost, k níž vedou neprobadatelné cestičky „prozřetelnosti“. Bryczův článek ukazuje, jak velkou hodnotu pro literáta může cena, udělená komisí, mít. Dalo by se to téměř i srovnat s přínosem, který má pro malinké africké analfabety výstavba základní školy z darů filantropických organizací. Je možné, že by naši ubozí literáti s vidinou tak zásadního zvratu svých životů Dei gratia netrávili bezesné noci, ponořeni v mučivých úvahách o tom, jak se dostat ke Státní ceně? Lidé už dávno jejich knihy stejně nečtou, čili uživit se standardně (tak jak se živila spousta jejich předchůdců) jim nejde – zůstává jen naděje v milost a modlitba.

Dobře, asi je hloupé, aby si umělec vážil svého díla podle svého svědomí, zcela bez ohledu na to, zda ho doba chválí, nebo nikoli. Snad je třeba pochopit i to, že umělec před svým potomkem nedokáže být hrdý na své obyčejné dobré vlastnosti, které jsou v životě zcela nejdůležitější a díky nimž na prvním místě mohou děti ctít rodiče. Přijměme také to, že pro vzdělaného (předpokládám, že Brycz má absolvovanou vysokou školu) a zřejmě i kreativního umělce není snadné získat místo gymnaziálního učitele. K tomu všemu prostě potřebuje mít Státní cenu v kapse. Je však velice obtížné pochopit, zač si člověk má takového umělce cenit. Asi za to, že dostal Státní cenu.

Zdá se, že každý rok se takto produkuje jeden spokojený laureát, který sub auspiciis establishmentu vchází na český Parnas. Můžeme být na takto nazdobené české písemnictví opravdu hrdí? Rád bych naznačil trochu jinou cestu, která by mohla přinést, řekl bych, o dost utěšenější realitu. Vycházím ze dvou základních předpokladů: spisovatel chce být čten a chce být hrdý na své dílo. Nevím, zda má smysl v někom za státní peníze podporovat přesvědčení, že je spisovatelem, byť mu právě to dvojí není vlastní. Dával bych tedy každému člověku, který ještě nedovršil 25 let a který donese vlastní rozsáhlé (to lze pro tyto účely ošetřit počtem znaků) literární dílo, jež dokáže písemně obhájit před kritikou establishmentu a o němž řekne smysluplně, proč by právě ono mělo být čteno jinými lidmi, stipendium v takové výši, aby asi jeden rok mohl věnovat jen literární činnosti a literárnímu sebevzdělávání. Později by ale už od státu nemohl očekávat prakticky nic víc než kterýkoli jiný občan.

Autoři, kteří nebudou mít opravdový talent a vnitřní puzení, poslání prosadit se, by postupem života odpadli či se přidali k psaní čtivých knih pro každý den apod.. Uživili by se, otloukli by se, našli by svou vlastní cestu i důstojnost jako „obyčejní lidé“, na čemž není nic potupného. Ti, kdo by naopak byli opravdu prvotřídní literáti, by získali důležitý čas v době, kdy bývá člověk na vrcholu své nápadité aktivity. Budou moci v existenčním bezpečí zkoušet psát nové a nové výtvory, srovnávat se a vyspívat. Zapustí kořeny, ze kterých poté vyrostou jako nezávislé, hrdé osobnosti, které především své vlastní aktivitě budou vděčit za to, jak se bude jejich literární kariéra dále odvíjet. Jednou za deset let se objeví dva tři takoví lidé, jichž knihy si bude kupovat široká škála četbymilovných a vzdělaných lidí tohoto národa. Místo pochlebování komisím se nebudou obávat psát do novin své vyhraněné, kontroverzní názory, jimiž vyvolají veřejnou debatu a duševní aktivitu čtenářstva. Nepochybně by také vyřadili impotentní kritiky dnešních časů, kteří se navzájem poplácávají po zádech v tichém sdíleném zájmu nějak tu kulturní frontu kamarádíčků udržet.

Kultura a kulturnost národa jsou velmi důležité věci. Ne snad proto, abychom se na čajovém dýchánku rozplývali nad tím, jak kolem nás bují to, co označujeme za kulturu. Stejně jako život, je i kultura otevřený a dynamický proces, ve kterém arbitra nemohou hrát komise, nýbrž jedině ten proces sám. Pokud podlehneme vlivu komisí, může se pomalu kultura, a to nejspíš ta, která bude sevřená komisemi nejvíce, vytratit z veřejného života, ba i z osobních životů většiny lidí. O umělcích se pak budeme dozvídat nikoli z jejich děl, nýbrž z děkovných novinových článků, určených nejrůznějším komisím. A velice pochybuji o tom, že by právě ty mohly někoho přimět k tomu zalistovat knihou autorovou. Já aspoň jsem před otevřením LN o Bryczovi nevěděl nic, nyní o něm vím to, že o něm nic vědět nechci.

Psáno pro Téma a pro Britské listy.