Josef Čapek kdysi vystihl velice trefně povahu nacistické a komunistické likvidace kultury těmito slovy (Psáno do mraků, Fr. Borový Praha 1947): „Ideová výchova směřující zásadně k tomu, aby se nestoudně loupeživá brutalita stala národní morálkou, musí nutně přisluhovati si fikcemi, u nichž každá hranice s ničemností a lží je smazána.“ Možná je to přehnané, možná ale i jen ta normalizační lidová moudrost „kdo nekrade, okrádá rodinu“ je v mnoha svých důsledcích de facto „loupeživá brutalita“. Je to totiž zásada, jež ospravedlňuje zločin spáchaný ve jménu většího materiálního blahobytu vlastního hnízdečka. Fikce, které ji podporovaly a jež setřely Čapkem zmíněné hranice, spočívaly v nahrazení veřejného prostoru, v němž se setkávají lidé s rozmanitostí vlastnictví, názorů a interakcí, „socialismem“, ve kterém si stát uzurpoval jak prakticky všechno vlastnictví, tak zároveň ideový diktát. Ideová výchova, do nás zasetá, se nepozná podle snadnosti, s níž dokážeme přijmout fakt, že existuje legitimní pluralita, ale mnohem spíše podle toho, jak si takové plurality opravdu vážíme.

Kultura samozřejmě nespočívá v samoúčelném generování různých pluralit, ba asi není určena ani mírou ochoty naslouchat menšinám a utlačovaným, což je nezávisle na tom jistě velmi ušlechtilé. Svobodu jako živnou půdu kultury nestačí definovat negativně jako tak či onak svobodu od něčeho, podstatnější je její intencionální zaměření. Perzekvovaný filozof Jan Patočka měl svobodu díky své intenci, vnitřní svobodu ovšem. Odtud také jeho kulturnost – či naopak: jeho svoboda tryskla z jeho kulturnosti. Je to totéž. Člověk může být pomatený, směšný a špinavý venkovský šlechtic bez peněz, jako byl don Quijote, ale svobodu a kulturu si zachovává (na rozdíl třeba od blazeovaného relativisty, který se tolerancí a úctou k jinému názoru přímo zaklíná).

Vlastnictví v nejširším smyslu (čili i názor, idea, intence, cokoli vlastního) je podle mnoha liberálních a konzervativních myslitelů úhelným kamenem lidské společnosti – a to ke vzteku těch, kdo si pod pojmem „vlastnit“ nedokáží představit nic jiného než „kořistit“. Ale nikoli tam, kde nám nejde o nic vlastního, nýbrž teprve v opačných situacích se ukazuje, jak moc chceme cenit a respektovat druhého s jeho vlastním. Respekt (a ne lhostejnost) k onomu „vlastnímu“, ba vlastně už to „vlastní“ samo činí kulturu kulturou a svobodu svobodou. Vně držené, poctivě získané jmění… to je pouze nejnepatrnějším projevem „vlastního“, čili oné quijotovské aktivity, neboť asi každá poctivá lidská aktivita je vystižena v donu Quijotovi. Kultura roste nikoli jako vzor prvoplánové lidské ctnosti a chápavosti, ale právě že často proti nim. Je plodem potýkání a stýkání, v němž se za generace vyvinulo společenské intuitivní ocenění onoho „vlastního“.

Zde je náš problém. Nikoli v počtu psaných a vydávaných knih, ve výši dotací nebo ve věčné dekadenci „mladé generace“. Péče o „vlastní“, jež je v samém středu své poctivosti de facto Patočkovou péčí o duši, předpokládá některé komunisty silně podryté maximy – a já se je pokusím nyní nějak vhodně zformulovat.

1. Má smysl hledat pravdu a vlastní pravdivost je cestou, která k ní vede. Nejde samozřejmě o to, tuto maximu vyznávat jako literu dogmatu! Marnost může hledání zranit natolik, že se kol rozkřičí srdcervoucím zoufalstvím, jež se vzdává… jenže rve-li mu zoufalstvím srdce, je stále na cestě. Pravda jako transcedence nemůže být nikdy předmětem vlastnění, probouzí a tvoří však to vlastní každého člověka, pokud přijme její výzvu, díky němuž se probouzí ze slepoty imanence. Podle komunistů je ale každá transcedence „opium lidu“ a pravdu vlastní dělnická třída a její orgán: strana.

2. Člověk má důstojnost, v níž je sám před sebou zavázán k pravdivosti. Je-li tento jeho existenciální pól porušen, činí sám ze sebe absurdní figurku marného hemžení. Ona „zavázanost“ je odpovědností za „vlastní“, přihlášení se k „vlastnímu“, k sobě. Již zde je ale popřena veškerá „dokonalost“, vize člověka, který sám sebe „vyvlastnil“, a proto se zfalšoval k obrazu svému. Pravdivost je neoddělitelná od pokory a pokání.

3. Hodnota každého Ty (vůči Já) spočívá v jeho intenci. Neexistují žádná vnější měřítka zhodnocení člověka. Co je vnější (a to je popření komunistického materialismu stejně jako náboženského zákonictví nebo hegelovského světového ducha, jímž lze poměřit vše skrze cestu spekulace), není vlastní. Ale také všechno vnitřní je vnější, pokud zde nepanuje pravdivost, díky které (čili skrze intenci) se vnitřní i vnější může proměnit v něco, co je „vlastní vlastnímu“ – v realizaci „duše“.

4. Identita člověka je ve vlastní, nevypočitatelné pouti k vlastnímu. Komunistické vidění světa je pouze zdánlivě dynamické – vše je vyřešené, dané, předurčené. Člověk jako součást dějinného procesu má pouze partikulární identitu prostředku k cíli, který je opět jenom zdánlivě cílem jeho. Dějiny podle komunistů spějí k dokonalé společnosti, aniž by se koho ptaly, zda ji chce, zda v takové společnosti bude možný autentický život. Naopak pouť, jak ji symbolizuje příběh Abrahámův, Mojžíšův, Jozuův či také Sókratův, je nadějeplná, osobní odevzdanost nevypočitatelné mapě existence, pro kterou je cíl spíše tušeným mystériem než prokalkulovanou a masovou dokonalostí.

5. Smrt je mystérium v mystériu světa. Banální jasnost komunistického materialismu je asi jeho nejstupidnější vlastností. I proto je v něm smrt líčena především jako služba životu a život vnímán jako Leviatan, složený z mas, jenž přetrvává a banalizuje osobní konec i bolest. To, co je člověku vlastní, je však mystérium, díky tomu může sám sebe mít za jedinečnost, pro niž je smrt neopakovatelnou, klíčovou událostí života. Tak se i veškerenstvo (svět) stává čímsi nebanálním, mystériem, v němž je událost lidského života neredukovatelná na něco vykonstruovaného spekulací či „samozřejmého“, tím méně na něco představitelně a pochopitelně dokonalého.

6. Naděje ve triumf pravdy a lásky nesmí být zaměněna za naději ve vítězství nás samých či našich představ. Proto je jakákoli opravdová eschatologie vystavení se radikální jinakosti, ze které vlastní roste navzdory vší samozřejmé logice (heideggerovsky řečeno) okolní „příručnosti“. K pravdě a lásce jde člověk sám za sebe, za vlastním, odněkud někam, překonává radikální změnu (překračuje Jordán).

Všechny tyto maximy (přinejmenším) západní kultury, které se historicky vyskytují v nejrůznějších ideových kombinacích a postojích, komunismus v silném smyslu ničí (stejně jako nacismus). Bez jejich postupné obnovy svobodným osvojováním si „vlastního“ nemůže naše kultura procitnout ze svého spánku. Komunismus je ve své ideové podstatě úhlavní nepřítel každé (přinejmenším) západní kultury – a ti, kdo zůstali kulturními, byť i byli komunisty, nikdy komunismus nepřijali za svůj.