Osud Jana Zahradníčka má svůj širší, politický a kulturní kontext, ba zvolil jsem si tohoto předního básníka jako určitý symbol tragédie, jež postihla celou českou kulturu v onom období mezi lety 1948 až 1989. Bez poctivé reflexe rozsáhlých škod, jaké způsobil rudý režim za padesát let své tyranie, patrně nikdy nenajdeme cestu zpátky k autentické kultuře či bude to vždy cesta velmi pochybná, uhýbající před pravdou a kolaborující s dřívější „kulturní frontou“ i nadále. V moderní společnosti hraje velkou roli přesvědčení o svobodě umělecké tvořivosti, o existenciálním apelu tvůrce, který nás volá z říše povrchního rozptýlení všednosti k prožitku krásy. Umělec otvírá srdce, učí srdečně rozumět rozmanitosti kolem nás, i proto je kultura nutně založena na spontaneitě, svobodném vanutí ducha. Tvrdé státní represe, namířené proti svobodě umělecké tvorby, jsou v dějinách západního lidstva výjimečnou událostí a lze možná říci, že vedle křesťanství a antického humanismu je víra ve svobodnou individualitu tvůrce i příjemce jedním ze zárodečných prvků moderní liberální společnosti. Komunistická ideologie se proto stejně jako ideologie nacistická rozhodla kulturu a tvořivost zadupat co nejbrutálněji do země. Ovšem v rámci doublethinku obě posthegeliánské ideologie „kulturu“ zároveň hojně podporovaly. Zkusme se podívat blíže na kontury tohoto způsobu myšlení.

Už ten sen o homogenním ideálním světě budoucnosti je odporný: pozemský ráj je definován materiálně, mocensky; duch je pouhým sluhou nezvratného dějinného procesu, ve kterém je jeden názor a jeden systém předurčen zničit všechnu pluralitu: údajné dobro vítězí! A proto bylo nutno ne tolik dbát na prostředky, jimiž se cesta uskutečňuje (když soudit budou přece dějiny, a ty jsou a priori na straně vítězů), ale na to, aby nikdo nepochyboval o tom, že právě to, co koná strana, uskutečňovatelka osudové role proměny lidského údělu v dokonalé dobro, je správné, ušlechtilé, krásné. Církve, školy, politické strany, spontánní občanský život a umění, kultura ve všech smyslech toho slova musely být zlomeny a ovládnuty. Dějiny včetně dějin umění, byly chápány jako dialektický proud, v němž všechno mířící dokonalé budoucnosti, která se uskutečňuje diktaturou strany pomocí lži, nenávisti, vražd, mučení a brutální nespravedlnosti.

Ukázkovým příkladem likvidace svobodné kultury může být vývoj po únorovém puči 1948 v Československu. Komunisté ovládli všechny prostředky, jimiž bylo možno nějak oficiálně zpřístupnit umělecká díla či kulturní informace (tiskárny, galerie, divadla, kina), a již půl roku po uchopení moci řídilo prakticky všechen kulturní život propagační oddělení KSČ. Pod kuratelou KSČ byly také oficiální umělecké svazy, v nichž strana prosazovala bezohledně své politické zájmy. Také všechna nakladatelství byla ovládnuta komunisty. V říjnu 1948 byl vytvořen seznam zakázané literatury, na základě kterého se vyřazovaly knihy z veřejných knihoven. Seznamy později stále přibývaly, celkem podle nich bylo zničeno nebo vyřazeno asi dvacet sedm milionů knih (vycházím z www.totalita.cz). Umlčeni – kromě Zahradníčka – byli kupříkladu také tyto osobnosti: František Hrubín, Vladimír Holan, Zdeněk Kalista, Václav Černý, Václav Renč, František Křelina, Josef Palivec, Jaroslav Seifert či František Langer a Karel Teige. V létě 1951 byla zahájena štvavá kampaň proti Konstantinu Bieblovi, jež vyústila v jeho sebevraždu. Život si vzal z podobných důvodů také Jiří Frejka. Veškerý veřejný prostor postupně ovládla tuhá cenzura, dirigovaná z Ministerstva vnitra (tzv. Hlavní správa tiskového dohledu).

Po uvolnění šedesátých let, které vyvrcholilo Pražským jarem, došlo pod hlavněmi sovětských tanků k instalaci husákovského režimu, jehož epocha vešla do dějin pod názvem normalizace. Bylo zřejmé, že jakýkoli prostor svobody přemýšlení ohrožuje samu podstatu komunistického režimu, a proto byla veškerá právě se rodící pluralita kulturní, světonázorová a politická smetena tyranií jednolité šedi, udavačství, lži, strachu a podpultovního sociálního „blahobytu“. Mnoho lidí přišlo o svou práci, zvláště když nějak stáli na straně celonárodně milovaného rozpuku svobody za Pražského jara a odmítli-li považovat okupaci vlasti za „bratrskou pomoc“. Projevilo se to velmi drsně i v kultuře. Tak z Československé televize se po masivních čistkách stal nejvýznamnější prostředek masové indoktrinace a propagandy. Její vysílání získalo cyklickou podobu „liturgického roku“, který spěl od Vítězného února přes MDŽ, prvomájové průvody, oslavy osvobození země Rudou armádou, Den znárodnění až ke svému vrcholu v oslavách VŘSR a k Měsíci československo-sovětského přátelství. Často byly vysílány záznamy z různých akcí KSČ, SSM, KSSS a jiných „bratrských“ organizací. Dodnes si dobře pamatuji, jak jsme povinně ve škamnech sledovali Brežněvův a Černěnkův pohřeb, jež oba byly naprosto šedé a nudné události. Rozpuk československé kinematografie z let šedesátých byl potlačen. Forman emigroval a Chytilová, Jasný či Menzel spíše jen živořili na okraji zájmu. V televizi bylo možno narazit především na filmy tak či onak propagandistické, často sovětské nebo jinak „spřátelené“ provenience. Zvlášť mi utkvěly sovětské válečné filmy, ve kterých jsme byli vychováváni k lásce, obdivu a vděčnosti vůči Rusům a SSSR, naopak k nenávisti vůči Němcům, kteří byli symbolem „fašismu“, čili také kapitalismu (kapitalismus a fašismus, vlastně cokoli, co neladilo s komunistickou ideologii, byly pro režim totéž – člověk musel mít pocit, že každá jiná volba než ta, kterou představuje KSČ, vede přímo nebo minimálně nepřímo k „fašismu“).

Normalizace se pochopitelně projevila také v literatuře. Škvorecký, Kundera a jiní emigrovali, dalším (např. Klímovi, Mňačkovi, Kantůrkové) bylo zakázáno publikovat, mnozí představitelé undergroundu byli pronásledovaní a věznění (za všechny uvedu Jirouse). Hrabal, Páral, Neff, Kožík apod. vycházeli pouze v omezených nákladech. Mnozí autoři vydávali svá díla pod jménem jiného autora, neboť pod svým vlastním jménem by neměla šanci vyjít. Tak lze hovořit také o divadle, hudbě, výtvarných uměních… a o celé společnosti.

Jak už bylo řečeno, socialistické zřízení si při tom všem velice potrpělo na pověst osvícené, kulturní společnosti, která výrazně převyšuje kulturně degenerovaný Západ (úplně stejně chápal Führer Třetí říši). Komunisté vykazovali výjimečnou schopnost duckspeaku, ve kterém byly psány předmluvy a komentáře k různým uměleckým dílům minulosti tak, aby se takřka kdokoli z klasiků mohl jevit jako jejich předchůdce, který by v soudobé společnosti po překonání některých osobních omylů stál pevně na straně sovětského bloku. Jestliže daného autora nebylo možno takto zfalšovat, protože jeho mimokomunistický postoj byl přespříliš zjevný, byl více či méně potlačen. Jistěže záleželo i na velikosti motivace k překrucování, tak např. Komenský jako obecně známá a od národního obrození ceněná osobnost české kultury byl vyzvednut na piedestal a interpretován jako předchůdce „pokrokové“ socialistké výchovy. Jeho pevné zakořenění v reformovaném křesťanství, jeho vroucí zbožnost a celkové míjení jeho pohledu na svět s pohledem komunistickým, to všechno bylo zapomenuto. V rámci rudé propagandy se „pravda“ operativně měnila, jak to geniálně popsal již Orwell ve svém románu 1984. Příkladem může být postoj režimu k André Gidovi, který byl nejprve překládán a spíše chválen – když se však odvrátil od komunismu a kritizoval SSSR, byly jeho knihy vytlačeny z veřejného prostoru. Dá se ale hovořit i o určitých pevných, neměnných konstantách kulturní politiky KSČ, tak např. naprosté zamlčení osobnosti T. G. Masaryka, jenž představoval velmi vlivnou ideovou, historickou i politickou alternativu k „socialismu“, naopak opěvování Husa a Žižky v tradici obrozeneckého nacionalismu a „lidovosti“, konečně také poměrně otevřená nenávist ke všemu katolickému (= reakční, klerofašistické, vychytrale balamutivé).

Spoušť, které se KSČ dopouštěla na poli kultury, má svou logiku: duch je pro tuto ideologii jen prostředkem k realizaci neodvratného spění matérie za ideálním světem plných žaludků, jejž je možno dosáhnout jen cynicky a bez všech skrupulí. Allen Ginsberg, který se přijel podívat do Prahy v uvolněných šedesátých letech a který patřil k radikální levici, jež si o socialistickém táboru myslela leccos lepšího než o táboru západním, popsal vystřízlivění, jaké prožil v Praze, těmito výstižnými slovy, jimiž uzavřu tento článek (Karma červená, bílá a modrá, Mladá fronta Praha 2001): „Začal jsem pociťovat, že komunismus je všude velkou brzdou. Všechna ta historie se železnou oponou je pravdivá. Co mohli všichni ti básníci, jako Fedějev, dělat než přežít anebo spáchat sebevraždu? Všude se šeptá, J. (nebo T.?) se vždy podvědomě rozhlíží kolem v restauraci, kdo sedí poblíže a zda naslouchá nebo nenaslouchá.“