Dlouho jsem přemýšlel nad tímto článek o Janu Zahradníčkovi, snažil jsem se získat různá jeho díla – ale jsou téměř všechna popůjčovaná a rezervovaná dopředu. Nechci psát jen po paměti, ze vzpomínek, v nichž se zrcadlím víc já a můj Zahradníček než on sám. Ale snad řízením Božím jsem se nakonec dostal k malé, nicméně velmi důležité knížce, jež velmi dobře zapadá do celého tematického zaměření čísla, vážícího se k bolševické represi proti kultuře. Bedřich Fučík v doslovu ke Čtyřem létům (Československý spisovatel Praha 1969) dělí Zahradníčkovu pozůstalost na tři části: Znamení moci, Dům strachu a Čtyři léta – druhé dvě části vznikly ve vězení. Čtyři léta byla napsána v letech 1956-1960, tedy ve věznicích Mírov a v Leopoldov a také těsně před smrtí na svobodě. Byla to doba, kdy básníkovi umřely dvě dcery, kdy tváří v tvář této tragédii musel sedět dále v tvrdém žaláři a myslet na ženu se synem, kteří zůstali sami. Napsané básně byly uchovávány složitým způsobem a jejich osudy jsou stejně pohnuté jako osud Zahradníčkův. Mnohé z nich se učili nazpaměť spoluvězni, již je posílali dalším a dalším obětem po všech věznicích a táborech. Jedna z básní, jak líčí Fučík, dorazila do Prahy až po sedmi letech od napsání, a to cestou přes vyšetřovatelnu StB v budově na Bartolomějské ulici a přes uranový lágr v Jáchymově.

Sbírka obsahuje básně různé délky, často prostě rýmované či s asonancemi, vždy výrazně melodické, soustředěné, se silnými obrazy, básně nedbající na poučky o tom, že to či ono je „básnické klišé“. Ostatně jenom osel může obvinit slavíka z psaní klišé nebo z morální kýčovitosti, sám klišař a kýčař, ale vsadit na autenticitu a jít dle svého údělu, dle své citovosti, dokáže jen málokdo. Krása nejproslulejší světové lyriky nevyrůstá ze strachu, že básník bude obviňován z toho, že cit a pohnutí, vtělené do tradičních obrazů přírody, domova a člověka, někdo obviní z kýčovitosti, neboť její tvůrci si proti všem slovním ekvilibristům jsou svým nitrem jisti. Nepíší pro Petronie, tím méně pro stíny stínů Petroniů, ale kontemplují život, potýkají se s ním, duchovně v lyrice dýchají – jejich lyrika je modem jejich existence, nikoli útěkem před existencí do ornamentů, žvástů a poezie pro foro externo. To vše by mělo být vzato v potaz zvláště při přemýšlení nad poezií Zahradníčkovou. Víra ve Čtyřech létech proniká vším, ale nezřídka jenom skrytě... stává se nebeskou součástí pozenských citů, které člověka váží ke všem nejbližším: k rodině, k domovu, ke kraji, k přírodě, k životu. Zahradníček zpívá tiše a pevně, jeho fantazie je rozmáchlá, jeho nitro však usebrané a úsporné. Neokouzluje, což dobře vystihuje nejlepší básně Halasovy, Hrubínovy a Seifertovy, ale ani nesklouzává do Březinovy či Holanovy ezoteriky, nemá ani nervozitu Demla – je naopak vyváženým a zcela unikátním spojením všech těchto osobností moderní české poezie. Podobně jako Jiří Kuběna představuje nezařaditelnou symfonickou bohatost.

Pochopitelně se nemohu věnovat celé sbírce báseň po básni, ba musím se omezit, jako obvykle, na několik málo vybraných čísel: Vezmi a jez, Hodiny, Čtyři léta, Epitaf. První z těchto básní je klasický sonet ABBA ABBA CCD EED s jedenáctislabičným veršem, který se obrací k Zahradníčkově manželce po smrti jejich dcer. Kdes vzadu je trpící manžel a otec, avšak jeho bolest tryská v ušlechtilou apostrofu, již by mohl vyřknout hlas soucitného, ovšem přímo nezainteresovaného poutníka: „Jak předloni, jak loni / těžkými plody schýlený až po zem, / jak ohýbá se zralý klas, jak hrozen, / zármutku tvému jabloňky se kloní. // Jdeš po mezi, kde podzim vřesem voní. / Spěchají prudce na větrném voze / šedivé mraky nad vsí po obloze. / Sklání se k tobě větev na jabloni.“ Domov je s člověkem – jabloň a všechno ostatní je symbolem domova, v němž lidský osud splývá s přírodním, čas se stávám hospodářovou zahradou se vší klopotou, vržeností i útěchou z plodů a z kosmické smysluplnosti. Ještě také v předposlední strofě se básník těší touto pospolitostí, ale pak tiše a mírně, se soustředěným pohledem do nitra ženy vztyčuje vertikálu a proměňuje pozemský smysl bolesti v nebeský: „Vezmi a jez teď aspoň, smutná paní. / Před svatým Janem neshýbneš se ani / k jahodě, která voní červnu z klína. // Hrozíš se chodíc v našich rodných lesích, / aby tvé dcerky vzešlé na nebesích / netruchlily, že matka zapomíná.“ Co bolí, je tedy odloučení, nikoli materiální a již navždy dokonaný zmar. Dcery žijí, jsou nebeské, a přesto mohou truchlit, kdyby onen most vzpomínky, který prozatím je jedinou cestou mezi nimi a matkou, měl být ohrožen. Tak silný je jejich vzájemný vztah, tak matčina péče skrze víru zůstává. Víra není lacinou útěchou, není přijetím představ, které nám vykreslí svět podle našich přání. Je složitým, jemným vztahem, v němž naděje převažuje nad beznadějí, protože v myšlenkách na druhého přijímá svůj kříž.

Hodiny jsou noční vězeňskou litanií, rozjímáním nad tajemstvím času, kdy básník opět – nyní však postupně, nikoli náhle – stoupá k vrcholu víry. V čtyřveršových strofách, rýmovaných ABBA, se Zahradníčkovi desíti až osmislabičným veršem podařilo s prostotou, sugestivně dát průchod různým proudům svého nitra od smyslného jinošství přes potřebu soucitu a hroznou bolest vězení až k vizi vítězícího a suverénně vládnoucího Božího Ducha. Báseň je obsáhlá, proto ji nebudu citovat celou. Dělena je na dvě části: první horizontální, pozemskou, druhá ale stoupá z přítmí a beznaděje cely vzhůru k nebi. Úvodní strofa rámuje uvězněnost celého žití: „Hodiny odbíjejí nad věznicí, / druhá a třetí, čtvrtá. / Čas jde, smrt v knize živých škrtá. / Blábolí ze sna vězni spící.“ Je zde všechno, co patří k vrženosti: ona neúprosnost času, smrt, sen spojený s blábolem, nevyslovená úzkost bdícího. Za všechny další strofy první části, jež tuto atmosféru rozvádějí stejně dokonalou poezií zas a zas, cituji tu o jinoších: „Červen a noc. Jinochům v dosah / v snách rozžal se květ žádosti. / Kdo snil, procítá s lítostí / v tu hodinu, kdy padá rosa.“ Zahradníček nejprve vtiskne čtenáře do mapy našeho domova, stačí „červen a noc“ – a rozumíme všichni, neboť v mapě našich prožitků je obé. Ta stručnost není kvůli ekvilibristice, nikdo nás tu netahá za nos, abychom snad v prázdnotě slov byli nuceni hledat básnický smysl. Nejde o slova, jsme chyceni u sebe doma... a odtud, zdola, se jemně přenášíme do rozechvělé meditace, není to chtíč, je to tremolo: rozžatý květ žádosti. Co víc – je to sen. V našem domově se červen a noc pojí s celým vějířemm různých možností, jednou z nich je roztoužený sen, čistý sen, sen, který se neobejde bez rozčarování při probuzení. Ale člověk je opět doma: cítí sice bol, jeho lítost se však snoubí s padající rosou. Je-li toto kýč, je-li toto klišé, pak básnit může už jen Čapkův mlok a Dante se Shakespearem byli nabubřelí kýčaři oproti dnešním akrobatům slova, z jejichž svědectví o životě číší ona absolutní průměrnost bez vášně, metafyziky a fantazie.

Nenaplněnost, náhoda a marnost horizontály se umocňuje v druhé části, kde se staví v kontrast s lhostejností moci (moci chladné jak celá zákonitost ryze pozemského okrsku) věc člověka: „Hodinu srdce, které sténá / natahováno na skřipec / událostí, kde lidská věc, / lidská bolest nic neznamená.“ Jenže čas má pohledem víry směr: k poslednímu, soudnému dni. Tou cestou se ubírá mysl básníka a v poslední strofě se plně rozeznívá odpovědí na staré, mučivé tajemství zla: „Tu hodinu Ducha, jenž kde chce vane, / než peruť a vítr oheň spíše, / pozorný k stéblu kácíš říše – / slyším tě, slyším, uragane.“ Čili je to naopak, než tvrdili jeho trýznitelé, pro které zde v pozemském blátě končí a začíná všechno, pro které i ta nejďábelštější lež, i ten nejhorší cynismus zůstávají chladnému, mrtvému kosmu smysluprázdné hmoty lhostejné. Tak je víra tím světlem, v němž nikoli jenom nám, vrženým, smrtelným, hříšným a bezmocným lidem, může záležet na tom, aby vítězící zlo (třeba v Osvětimi) došlo svého konce a svět své nápravy. Pozorný k stéblu kácíš říše...

Čtyři léta jsou ještě rozsáhlejší básní než Hodiny. Jsou napsána už po návratu domů a představují tísnivou kontemplaci smrti dcer. Verše jsou dlouhé a patetické, nepravidelné... Zahradníček v nich urputně krouží kolem rány, která se návratem domů patrně rozjitřila. Vše je smíšeno s rezignací na budoucnost, se světlem víry a s obrazy domova, jimiž teď proniká smrt. Je všudypřítomná a stává se středobodem úvah: „...Smrt pořád má málo, i naše dva snopečky / zmizely beze stopy v její stodole, jež prázdnotou zívla jen... / Smrt pořád sbírá mezi dětmi i skřivánky, na světle, / ve tmě, / její cesta vede jen z prachu do prachu a viděl jsem, / bylo jich tolik...“ Vrcholem básně je trýznivé vědomí porušenosti světa, který je bez eschatologické perspektivy pouze nesnesitelnou absurditou: „Hned bych se přidal k rouhačům štěkajícím na Boha / jak psi na měsíc / kdyby smrt nebyla nic jiného než převalení se z hlíny / do hlíny. / Pak právem mohl bych Bohu vyčítat, proč je vzal, / ty dvě a všechna ta děťátka, jež zašla za panování / Herodova, jež pořád trvá.“ Nebyl-li Kristus vzkříšen, je víra hloupá iluze – v podobném smyslu hovoří jeden novozákonní list, připisovaný sv. Pavlovi. Tohle křesťanství staví po bok Camusově poctivosti. Možná je „rozumné“ zachovat skepsi nebo i jen „věřit pro jistotu“, jenže pak to není autentické vystavení se Kirkegaardovu buď, anebo... Zahradníček nehledá „pozitivní myšlení“, klid v nějaké té autosugesci, nehodlá si sám vymýt mozek, jak to bývá zvláště dnes často v módě. Křesťan je napojen na svět, nestačí mu osobní přesvědčení, jde mu nesmírně o to, jak to skutečně bylo, je a bude. Ne ve smyslu toho, co rozum odhadne za pravděpodobné, ale vydává se naději, v jejímž světle je porušenost světa zvláště citelná a o to více je taková naděje nepravděpodobná, neuvěřitelná... jenže bez ní ztrácí láska radikálně smysl. To proto Zahradníček píše: „Ale smrt to je skok, tygří skok víry přes propast nejistoty / a rozkladu, / skok tolikrát opakovaný až vzpíná se jak most / blankytem nanebevzetí, a ratolesti a studánky / v procesích dole táhnou pahorkatinou tesklivou.“ I domov teprve teď získává zas svůj smysl, své sepětí s člověkem, od něhož ho oddělila všudypřítomná smrt.

Nezřídka se říká, že věřící mají snadnější umírání, protože přijímají krásné iluze a těší se do nebe. Možná je to leckdy pravda. Je-li však pro někoho (jako patrně pro Epikúra či Marka Aurelia) stejně uspokojující vize rozplynutí se v nekonečné hmotě, také tomu se dobře umírá. V obojím případě jde o totéž: o subjekt a jeho psychologickou rovnováhu. Avšak zcela jiná je otázka smysluplnosti života a kosmu tváří v tvář druhým: jejich utrpení, křivdám – jen velmi těžko se nachází odpověď na marnost těm, kdo se dívají očima lásky. Po tisíce let, co je člověk na světě, poslední slovo zní stejně: mlčení. Bude tomu jinak? Žít s nadějí, že bude, čili mít neustále otevřené oči k utrpení a bolesti, stále slyšet ticho a doufat, že bude přerušeno tou přislíbenou tuba mirum... to je těžký a trýznivý úděl víry.

Zahradníčkův Epitaf je stejně tak podaná ruka smrti jako smíření se životem. Skládá se z pěti čtyřveršových strof pravidelně rýmovaných ABAB (verš je převážně třináctislabičný, vážný). Důrazný rytmus v důležitých pasážích vítězí nad melodií, třeba hned v první strofě: „Živote můj. Jediný. Tento. A ne jiný. / Nezdáš se. Jsi. A trváš prchaje. / Skutečný. Můj. Jsi kost a krev, z níž pijí stíny. / Bolíš. Klikatě klopotná tvá cesta je.“ Život není soubor událostí, který byl, naopak ve světle víry je jedinečnou, neopakovatelnou identitou člověka. Teprve tak je život reálný, transcedující množinu našich prožitků. Vědomí není bizarní přívažek mozku, fyzická, bolestná a porušená existence je naopak tajemstvím rodící se identity. A můj jistěže neznamená vlastnictví, ale odpovědnost, přihlášení se k sobě samému jako k realitě, která se nevyčerpává tím, co si myslím, ale slyší volání k pravdě, které přijímá. Nyní je spolubytí víc než jen chaos pomíjivých vztahů, proměnlivých vzpomínek a promiskuitních nálad: „Vpravo a vlevo v těsné motanici / životů jiných, vršících se k hvězdám až. / Cizí dech uslyšíš jak vítr ve pšenici / z dálky tak strašně blízké, že až závrať máš. // Však nikdy nepřekročíš. Pořád sám a zvláště. / Láskou se nezadrhla s jinou tvoje nit. / Zřetelně rozeznáš ji, vtkanou ve vzor pláště / života šiřejšího nad vzduch, nad blankyt.“ Život je i pospolitost, blízkost člověka a člověka, domov, cosi lidského v tom chaosu a zmaru světa. Ale právě proto je důležité být u sebe, ne se rozplynout, ale přinášet svůj díl dobra, být zodpovědný za své činy: „Jen chybný krok a cizí stébla drtí. / Za všechno odpovídáš. Všechno k nohám tvým / se sbíhá z nižších šířek života a smrti / jak poledníky bílým tichem polárním.“ To je úchvatný obraz odpovědnosti, jak ji vidí víra – člověk se nevymlouvá, ale přijímá svou singularitu, sebe sama jako svébytný, s ničím nesmíšený pól, který v předivu souvislostí „za všechno odpovídá“. To, co Zahradníček hledá v této perspektivě, je odpuštění. Přijetí odpovědnosti, sebereflexe a pokání, to v intenci víry ústí do smíření. On sám se opět obrací ke svým dcerám, s nimiž se, jak věřil, po smrti setká. Před tou dalekou cestou do věčnosti cítí, že ho přijmou, že mu odpustí... a jen on a ony vědí, co...

Vy životy z života mého vypučelé.

Vy oči z očí mých, jež dohlédnete dál.

Polibek usmíření cítím na svém čele –

Můj život byl a bude, aniž se jen zdál.