Jan Zahradníček, narozený 17. ledna 1905 v Mastníku u Třebíče, byl na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy žákem F. X. Šaldy a V. Tilleho, svá studia ale nedokončil. Mezi lety 1940-1948 redgoval revui Akord. Patřil do skupiny výrazně katolicky zaměřených autorů spolu s Demlem, Renčem nebo Čepem. V červnu 1951 se stal jednou z mnoha obětí rudého teroru, který se obracel proti církvím, proti inteligenci, proti socialistům (Horáková, Loewy), proti liberálům (Peroutka), proti sedlákům, živnostníkům a podnikatelům... proti všem, kdo se vymykali z barbarské vize unifikovaného světa rovnosti bez svobody pod kuratelou neomylné strany a tajné policie. Již v červenci 1952 byl odsouzen ke třinácti letům žaláře za to, že byl členem „ilegální organizace“ a za „velezradu“. O čtyři roky později mu umírají dvě dcery na otravu houbami – přežila ji jen jeho žena a syn. Na zásah J. Seiferta u prezidenta Zápotockého mu byl trest zmírněn na devět let. Z vězení (byl vězněn na Mírově, který patřil k nejtěžším žalářům v Československu) Zahradníčka propustili v roce 1960 se silně poškozeným zdravím a takřka ihned (pět měsíců – sedmého října – po návratu domů) na následky věznění umírá. Podrobnější životopisné informace vyberu z knigy Byl básníkem! Radovana Zejdy (Sursum Tišnov 2004).

Narodil se rodičům jako dvanácté dítě a pocházel z drsných venkovských poměrů, ve kterých nebylo zvykem pěstovat literaturu a vzdělanost. Jako malý (sotva dvouletý) Jan spadl z půdy, následkem čehož se mu utvořil na zádech hrb a tzv. „plicní srdce“. Původně se měl vyučit krejčím, avšak na radu traťového dozorce Čermáka mu otec umožnil studovat gymnázium. Zde začal psát své první básně, které zaujaly samotného Březinu, s nímž se Jan poté častěji setkával. Gymnázium absolvoval jako premiant. Po příchodu do Prahy procházel Zahradníček osobní krizí, spojenou s posměchem, který sklízel jeho vzhled. Často flámoval. V roce 1927 navazuje trvalá a v jeho dalším životě klíčová přátelství s lidmi z revue Tvar. Šlo o katolické literáty Bedřicha Fučíka a Jana Čepa. Významnou roli pro jeho citovou rovnováhu znamenalo přátelství s Fučíkovou snoubenkou, jež ctila jeho ducha nad všechnu jeho fyzickou deformitu. Tehdy se již sblížil také s Františkem Halasem.

V květnu 1930 vyšla Zahradníčkovi první sbírka s názvem Pokušení smrti. Mezi jeho přátele se brzy počítali také Jaroslav Seifert, Konstantin Biebl a duchovně blízký Jakub Deml. Druhá sbírka mu vyšla rok po první (Návrat), věnoval se také překladům děl Thomase Manna. Na konci září 1933 vyšla Zahradníčkova slavná sbírka Jeřáby, s níž zvítězil v soutěži nakladatelství Melantrich před porotou, složenou z F. X. Šaldy, B. Fučíka a A. Vyskočila, a získal neuvěřitelných deset tisíc korun. Pustil se do četných aktivit jako již uznávaný básník.

Na podzim 1938 zasáhla Zahradníčka jako celý národ Mnichovská dohoda čtyř velmocí. Reagoval na ni v týdeníku Obnova exaltovaným požadavkem na návrat ke starší svatováclavské tradici a tvrdým odmítnutím ideologie, na které stál Sovětský svaz, který byl v té době pro mnohé asi jedinou nadějí tváří v tvář Hitlerovi. O rok později, za Protektorátu Čechy a Morava, dostává Zahradníček blahopřání ministra školství a národní osvěty k udělení národní ceny za sbírku básní. Téma nacistické tyranie u něj ani v básních, ani v korespondenci nehraji prakticky žádnou roli. Katoličtí intelektuálové nemilovali Masarykovu republiku, měli antisemitské sklony, tíhli k řádu a autoritářství, báli se nade vše komunismu... a proto jim jistě nacistický Protektorát nepřišel jako nejhorší varianta. Je třeba říci, že tehdy nikdo nevěděl nic o genocidě Židů a o největších zvěrstvech nacistického režimu. Na druhou stranu už za druhé republiky vlivné skupiny Čechů požadovali diskriminační zákony proti Židům, liberální řád Masarykova státu byl potlačován a převracen – a že se to dělo bez srdceryvné bolesti Jana Zahradníčka a jeho přátel, je stejně příznačné jako děsivé. Teprve později se básník zapojil do ilegální činnosti, když pomáhal hledat úkryt pro rodinu Ludvíka Svobody.

Čas okupace trávil mj. i jako šťastně zamilovaný muž a v polovině října 1945 se se svou vyvolenou, Marií Bradáčovou, oženil. Hned po osvobození začali prokomunističtí autoři na stránkách tisku štvát proti katolickým literátům za jejich postoje v časech druhé republiky. V únoru 1948 se moci v Syndikátu českých spisovatelů chopil akční výbor v čele s K. Novým, J. Drdou, V. Nezvalem, M. Pujmanovou aj., kteří měli podporu ÚV KSČ. Dne 26. února byli ze Syndikátu vyloučeni mj. B. Fučík, V. Černý, Z. Rotrekl a Zahradníček. Byly zrušeny všechny protikomunisticky zaměřené časopisy. Vyloučení autoři nesměli ovšemže nikde publikovat. O dv roky později se Zahradníčkoi narodila první dcera.

14. června 1952 byl básník poprvé zatčen, a to příslušníky StB. Byl vyslýchán a čas trávil v různých věznicích, až skončil ve Znojmě, kde se musel naučit své výpovědi pro dávno připravovaný monstrproces. Setkal se zde s mnoha žalářovanými ideovými souputníky. Přes tuto duševní a duchovní pomoc na tom určitě nebyl dobře. Takto si ho pamatuje z oné doby Zdeněk Kalista: „Působil dojmem chvějícího se listu, který každou chvíli nějaký závan větru může snést se stromu na zem. I drsní dozorci, kteří nás každého doprovázeli, byli zuboženým vzezřením básníka dotčeni a přistrčili mu židli.“ Proces byl neveřejný, k účasti byli pozváni „mladí spisovatelé“ a „pracující veřejnost“. Obvinění byli podle žalobců součástí mezinárodní klerofašistické skupiny, jež se za pomocí „Zelené internacionály“ (jakési světové organizace agrárníků) snažila svrhnout poúnorový pučistický režim. Přes urgentní a opakované žádosti V. Nezvala k ministrovi vnitra Noskovi, aby byl Zahradníček osvobozen, soud proběhl podle své předem připravené režie.

Věznění probíhalo nemilosrdným způsobem, jako by opravdu byl opovrženíhodný zločinec. Skončil v nejhorších věznicích té doby. Měl ovšem některé „požitky“ – mohl psát domů, mohl dostávat dopisy z domova (samozřejmě procházely rukama věznitelů a nesměl si texty, které mu přišly, nechávat natrvalo). Mezi spoluvězni nacházel mnoho stejně věřících lidí. Solidarita a společenství mezi těmito lidmi je dodnes proslulá. Učívali se Zahradníčkova díla nazpaměť, byli jimi posilováni, přenášeli je z vězení do vězení. Mu samotnému pomáhal jeho vnitřní svět, neustálá připomínka domova, kterou hledal všude. Tak píše v červnu 1956 ženě z Mírova: „...poslouchám, jak se venku probouzejí ptáci a kohouti volají za vsí, a myslím na Tebe a na naše děti, které jsme přivedli na tento krásný svět. Pravda, dívám se na lesy jenom z okna, ale nedovedeš si představit a nikdo, kdo nemá naše zkušenosti, nemůže pochopit, co to znamená vidět zase pole a lesy a jak se potoky kroutí pod olšemi a stromy...“ V září téhož roku umírají na nešťastnou otravu houbami jeho dvě dcery. Byl propuštěn na pohřeb a během přáteli zařízené hospitalizace v nemocnici mohl podat svědectví o tom, jak řil ve vězení: „Bitý jsem nikdy nebyl, ale co jsem jednu dobu zkusil, to byl hlad. O tom bych chtěl jednou něco říct. Bylo to ve věznici znojemské. Dostávali jsme tak malé porce jídla, že se nám útroby svíjely bolestí. Byl se mnou na cele jeden mladík, který to snášel ještě hůř než já, i prosil jsem jednoho dozorce, aby aspoň jemu dal trochu víc jídla. Dozorce se napřímil a prohlásil s jakýmsi slavnostním patosem: Já – já – se najím dost. Býval jsem někdy tak slabý, že jsem nemohl dojít k výslechu... (Zde se vyskytl dozorce, který básníka brával na záda a nosil ho do schodů. Jakmile ale zaslechl, že se někdo blíží, opět ho postavil...). Nejhorší ze všeho byla pro mě samovazba... Byl to vlastně stav na pomezí šílenství.“

Smrt dcer zasáhla Zahradníčka velmi hluboko, stává se tématem jeho přemýšlení až do smrti. Zvláště silně je to patrné v básníkově pozdním díle. 1. června 1957 se mu narodila dcera Maria, kterou stihl počít během propuštění z vězení. Šance na podmínečné propuštění byly však mizivé – byl shledán zvláště reakčním a nebezpečným živlem. Bylo to i zásluhou pobytu v nemocnici, kde ho vyhledávala spousta lidí. Sloužil jako silný katalyzátor skrytého věřících, konzervativně založených jihomoraváků proti zločinnému režimu. Z Mírova se tak dostal do Leopoldova, který byl podle svědectví MUDr. Krbce „vyhlazovací věznicí“. Básník zde byl málem zavražděn dozorcem, který mu podtrhl žebřík.

V roce 1960 proběhla amnestie. Zahradníček podepsal prohlášení, že o všem tom, co prožil ve vězení, zachová mlčenlivost jako o státním tajemství. Nesměl požadovat žádné náhrady kromě nevyúčtovaných peněžních odměn. Když se vrátil domů, mnohem prudčeji si uvědomoval ztrátu dcer, promeškané dětství syna a ukradená léta života. Chatrný zdravotní stav se zhoršoval. 7. října 1960, když ho vezli jako obvykle ve špatném stavu k lékaři, umřel. V místech, kde zesnul, stojí kaplička s pamětní deskou.

„Pro některé spoluobčany bylo překvapením, kolik měl ten „kriminálník“ na pohřbu lidí.“