Jedním z prvních, kdo učinil ze satana hrdinu, vzpurného bojovníka proti vládci všehomíra, byl zbožný protestant John Milton. Později se stalo dokonce módou, být na straně symbolu svobody a upřímnosti proti symbolu moci, pořádku a falše. Existují také lidé, podle nichž jsou různí zlí, ale skutečně zlí, duchové v nás a kolem nás neustále. Zlo jako princip se sice s odmítnutím manicheismu neusídlilo v křesťanském ortodoxním myšlení, nicméně je tak hluboce vžito ve starších archetypech, že i sem proniká všemi naskýtajícímí se otvory. Je jistě mnoho mimoběžných a protiřečících si pojetí ďábla, a proto není jednoduché najít odpověď na otázku, zda existuje. Vyšel bych ve svých úvahách od jedné myšlenky, která mne napadá vždy, když nad touto složitou otázkou přemýšlím. Snadno si totiž přestavujeme ďábla jen jako odpůrce našich hodnot a přání, čili promítáme do něj všechno, zač jej můžeme spravedlivě nenávidět. Odtud je dosti blízko ke ztotožňění ďábla a ďábelství s věcmi hrůzostrašnými, k nimž cítí silný odpor sám prazáklad našeho fyziologického života. Jenže proč by to nemohlo být tak, že právě to, co je nám na nás tolik drahé, je ďábelské? Ač nám egoismus kreslí obraz ďábla, není jasné, že on sám je kořenem všeho ďáblova působení v naší duši?

Existuje-li ďábel, není vůbec s podivem, že se umí maskovat... a že by mohl zakrýt i svou existenci. Velice podobně to dokázali i komunisté a nacisté. Přes všechny hrůzy svých tyranií stále znovu matou, protože nakreslili archetypální egoistický obraz ďábla (Žida nebo buržousta), a tím svedli mnohé. Například kultury použili k propagaci toho, že prý kuluru ctí, ačkoli ji snad ve všech jejích autentických projevech nemilosrdně nenáviděli. Do takového myšlení se samozřejmě vejde zvuk symfonií velkých klasiků, ne však jejich duše. Zvuk místo duše... takto se ďábel skryje nejlépe. Čili nemusí být tak podstatné to, zda ďábel existuje, jako spíše to, jak jsme my sami na tom se svým ďábelstvím.

Jan Zahradníček, od jehož narození uplynulo letos v lednu rovných sto let, nám pro svůj těžký osud může být zdrojem sebereflexe. Patřil k těm, kdo měli být smeteni a zadupáni, ale kdo svým vnitřním životem stále žijí a svědčí. Nejsilnější je právě jeho lidský příběh, jenž prokvasil jeho víru i jeho poezii. Zahradníčkovi člověku, básniku i mementu se věnuji v čísle, které právě otvíráte, podrobněji sérií čtyř článků. Budu je doplňovat postupně, protože jsem opět přetížen díky nedostatku dobrých autorů, kteří by část břemene Tématu vzali na sebe. A přirozeně bych se tím chtěl omluvit všem čtenářům také za to, že mé články o F. Schillerovi byly v zářijovém čísle zkompletovány až na konci října.

Kromě pokračování cyklu o Homérových eposech a pokračování románu Gustáva Murína bych rád doporučil ilustrace Ivana Pinkavy a rozhovor, který jsem učinil s Martinem C. Putnou. Děkuji všem, kdo se podíleli na přípravě tohoto čísla. Zachovejte, prosím, Tématu věrnost i v příštím roce 2006. Už si pomalu začínám v hlavě chystat editorial lednového čísla. Mezitím nás však čeká ještě Advent a Vánoce. Přeji vám jejich krásné prožití. V duchovním smyslu jsou začátkem mysteriozní cesty naděje až na Golgotu, kde moc smrti, čili ďábla, je definitivně přemožena pro všechny ty, kdo se vydají cestou znovuzrození duše z lásky. Je to zajímavá a silná myšlenka, jež má výraznou rezonanci v existenciálním napětí života, ať už v existenci těch či oněch entit věříme, čili nic.

Čtrnácté číslo Tématu, které otevřete na začátku ledna, bude zaměřeno na osobnost, která mne vždy fascinovala, a na její charakteristický způsob myšlení (Tématu, jak doufám, dosti blízký!): esejistika Michela de Montaigne.