„Učinil jsem něco obecně prospěšného? Pak tedy mám z toho prospěch. To měj stále na paměti a nikdy od toho neupouštěj!“ Marcus Aurelius Antoninus (citováno z knihy Hovory k sobě, Svoboda Praha 1969)

Málo děl světové literatury představuje tak promyšlenou, upřímnou a vyváženou školu vnitřní disciplíny vedoucí k humanitě jako sebezpytování posledního z velkých římských císařů, jenž musel celý život čelit útokům nepřátel, aby svou říši nakonec předal zničujícímu vlivu svého špatného syna Commoda. Je dobré si ale připomenout, že veškeré lidské dílo dříve či později končí marností nebo zkázou, nic z něho nezbude. Díky tomu se diferencuje i význam slova prospěch, o němž hovoří Marcus Aurelius. Přec ona obecná prospěšnost není jenom faktická součinnost za účelem přežití všech, čili každého jednoho z nás, nýbrž i věrnost čemusi, co se nad všechno přežití povznáší. Pro stoiky, k nimž se Macus Aurelius řadí, to byl rozum a jeho božská podstata, souladná a poslušná Principu celého kosmu. Nejvyšším prospěchem člověka je tedy participovat na věčnosti, žít sub specie aeternitatis, najít (věčný) život v překonání života (marného, pomíjivého). Císařská sláva suverénního panovníka nad Římským impériem dávno zanikla, dnes si ji už nevyvoláme ani tou nejsilnější imaginací... co však zůstává jako pilíř západní civilizace i po dvou tisíciletích je přemýšlení jednoho člověka nad sebou samým a nad tím, jak správně žít.