R. šel, chtěl jíst, ale v hrnci vrstvička mastnoty, rozhnusil tedy žárovu a od vyvolaného zkratu si zapálil doutník.

Za okny nerušno, čapí lidé šířili si švitory o frontách počasí nebo válek, mezitím lidé již broukovití po dlažboví čile okem poskákali a rychle, v ulitkách, sem tam s bzukotem, hmyzí muži sebevědomí krájeli zvuk maloměstský.

Jsem to šťastný člověk vlídného to světa, zarochnil si R., momentálně v tabákové bublině zalezlý.

Déšť nes se nad hlavami komínů, silnice začal krápět až se tvoři rozupalovali do nor, hnízd a korun vil. Elitářští ulitáři dál si ulítávali na svém tempu liják neliják. R. pozorovatel, nyní v křesle rozvalený, spokojený i s deštěm, kousal se do rukou a všemi silami se pral s nutkavou chutí provést něco trhlého, pitomého, jak vypitý sud dutého. Jenže k dutostem chuť tradičně již bývá lepším atletem nežli rozumák konformistní a tak R. už se houpe pro deštník, mičudu a popelník a tvrdohlavec boří dveře vlastním čelem zvrásněným.

Ulice bouřila si v moři hromobití- bleskobití a chodníky užívaly si sprchu. A pan R., ten distingovaný pán z Reiffeisenbank, neví lépe než od země se odlepit a se srdceryvně vítězoslavným vzkřikem „Vřed!“ vydati se k oblakům.

Modřany vrčí si pod nánosy té jemné břečky, spokojeny že maj roklinu a sem tam nádrž. R. se motá sem a tam, nemá směr, jen plachtí a jak plachta vesele si větrně popleskává do rytmu. S míčem zkouší dribbling o zdi, deštníkem si kryje záda, v hubě žváro osychá. Světla sílí, tma nastává a déšť už vstává, poroučí se. Nastává noc.

Panu R. se ještě ale nechce spát. Přistává na střeše jednoho z těch přívětivě pravidelných paneláků a bez hlesu hledí na ty čtverečky, jak knoflíky ze Star Treku, jak se rozsvěcují, zhasínají, slábnou nebo modří zapnutím televize. Do toho nějaká ta silueta poblíž okna se mihne a zas rychle schová, občas někdo pro lepší zdraví odskočí si na lodžii. Motivy a znělky perou se tu mezi okny, tak jak hlasy a zápachy všeljaké.

To už ale hudrují tu holubi, že jim jako zased místo. R. zahučí, ale co on s tím teď zmůže, místní mají vždycky pravdu. Přes pár cest, aut, les nevelký, dosedá už v obýváku a spokojen z prolétky, velebí se ke spánku.