Zrcadlo je prý nepřítelem každé ženy po třicítce. Uvědomovala si to už posledních pár měsíců. Dřív se občas letmo nalíčila, aby byla ještě hezčí, teď se pečlivě líčila každé ráno, aby si vůbec hezká připadala.

A všude potkávala staré ženské, hromady, davy starých ženských. Cestou do práce byla plná tramvaj těch jejich neforemných těl, mokrých letních oválů kolem podpaží, do očí ji třískaly dámské knírky a do nosu závan silných parfémů s kyselým ocasem babského potu. Více než kdy předtím nenáviděla čajové dýchánky u své matky. Takhle jednou skončí? Svět jako by se rozdělil jen na půvabné studentky a staré fosílie. Jedno měla za sebou a druhé ji čekalo. Dva mlýnské kameny, mezi kterými se denně kroutila v křečích.

Starým ženským říkala želvy, ruce měly vytahané, dlouhé bílé nudle ověšené taškami, obrovské cecky jim pleskaly o neforemná břicha a záda měly kulaté jako želví krunýř. Tupé oválné obličeje, velké brýle a ošklivý krátký sestřih. Prostě želvy plížící se prázdným životem. Litovala každého chlapa, kterého viděla s něčím takovým po boku, litovala svého gynekologa, když čekala v jeho přeplněném teráriu na prohlídku, litovala svého tátu, prošedivělého elegána.

A taky záviděla. Záviděla chlapům důstojnost stárnutí, jejich krásné vrásky kolem úst a upracované dlaně. Potkávala často takové muže, ale, pravda, našli se i jiní. Někteří byli zpustlí tlouštíci ve vytahaných teplákách, děrovaných tílkách a s ledvinkou za pasem. Pivní břich a pivní kozy, zadek jako pivovarský valach. Přesně takové tři chlapy jednou potkala v podchodu, pár desítek metrů od svého domu, když se večer vracela z práce. A přesně v tom okamžiku si poprvé přála, aby byla čímkoli jiným než pěknou tmavovláskou v letních šatech.

Když pak špinavá a potlučená rozkročmo pajdala domů, připadala si stará jako nikdy. A lopatky se jí pomalu formovaly v těžký želví krunýř.