Přišel za mnou přítel, praobyčejný přítel, takový člověk, který ví, jak se jmenujete a je stále poruce. Zahlaholil, usmál se, pověsil na věšák zimník a posadil se. Zimník měl asi proto, že mu bylo zima, bylť listopad. Přibral jsi, že jo..., začal a vystrčil na mne svůj žlutý skus. Nebudu popisovat, jak dlouho mu trvalo, než přišel na to, že se u mne netopí. Netrvalo mu to dlouho. Použiv běžně používané svaté adjektivum v klasickém jazyku, rozběhl se pro svůj zimák. Co je to za bordel, řekl mi, proč právě tu se netopí... Jsme, abych upřesnil situaci, ve zdravotnickém zařízení, dejme tomu na psychiatrickém středisku v N-ské gubernii, jak říkával Čechov. Ale protože jsme dnes, jak říkáme, adresnější, mohu říci, že se jedná o B-ský okres Sm-ského kraje. Jo, příteli, ujal jsem se slova, proč topit... stavíme garáže... v akci Zet... není nčas na topení. Nu ale... jak můžete pracovat v takové zimě, odvětil můj přítel mírně drkotaje zuby. Otužujeme se! Prohlásil jsem hrdě. Není na to oběžník, jen ústní doporučení našeho soudruha ředitele. Propadl by prý termín na garážích a byli bychom v rejži a jistě prý všichni víme, co pro nás znamenají nové garáže. Jde o auta, řekl nám, jde o sanitky, jimiž převážíme těžce nemocné a těžce raněné a rodičky. Jde prý o to, aby tato vozidla netrpěla ve starých garážích, kde je vlhko a zima. Garáže mají stát do třech roků. Nebude-li to do jara pod střechou, tak nám to prý ti „žebráci“ na ONV zatrhnou... teprve když říkal tato slova, vycítil jsem v jeho hlase lidskou něhu a pohnutí. Naše lokálpatriotická dušička se zatetelila bojovým dojetím.

Nu ale co třeba pacienti, není jim zima..., otázal se bázlivě přítel a v jeho dikci bylo znát, že začíná zvolna chápat heroismus doby, v níž buduje své příští. Nejsou snad údržbáři..., otázal se ještě bázlivěji. Údržbáři jsou na garážích a pacienti si zvyknou, odrazil jsem jeho jízlivý útok. Rovněž sestry mám na garážích, dodal jsem významně... tři roky to přece nějak vydržíme, to není dlouhá doba, dodal jsem budovatelsky. Můj přítel byl trochu zdřevěnělý a v koncích. Svezl se pohledem na studená, nefungující kamna a násilím, jak jsem si povšiml, přemáhal v sobě další námitky. Podle jeho zeleného obličeje se dalo usuzovat, že pracuje v rezortu, kde nevytvářejí nové hodnoty... jako třeba my garáže. Zřejmě nebyl zvyklý na zimu a jiná strádání, pracoval v teple. Choulostivěl. Když mi podával ruku na rozloučenou, byla chladná a promodralá jako ruka nebožtíkova. V této chvíli je zachráněn, když jsem slyšel bouchnout vrata. A s tímto blaženým vědomím jsem se posadil do svého krásného bílého křesla...

Text pochází ze šedesátých let.