Spěchal jsem přes náměstí jednoho města našeho okresu. Vidím, že jsou hrozny za 5,50... koupím kilo, říkám si. Povzbuzen nápisem Samoobsluha a pamětliv toho, že jsem četl, viděl a slyšel, že pracující v samoobsluze budou obslouženi do pěti minut, jsem vstoupil. Měl jsem čtvrt hodiny času, čili teoreticky vzato, mohl jsem oběhnout tři samoobsluhy.

Uchopil jsem drátěný košík a prodral jsem se k regálům vybírat hrozny... ty ovšem v regálech nebyly, zato kolem byla ve dvou řadách spousta lidí, pozorujících se zájmem mé počínání. Trochu jsem znervózněl a vybral nakvap hlávku zelí, se kterou jsem se postavil do řady, sunoucí se neuvěřitelně zvolna dopředu. Hrozny se vydávají u kasy..., řekla mi totiž jedna paní. Asi pět minut po pro samoobsluhy stanoveném limitu jsem přistoupil k pokladně. Stojíte ve špatné frontě, pane..., řekla mi paní pokladní, tady vydáváme hrozny, zelí se platí naproti. Chtěl jsem se nějak ohradit, chtěl jsem říci jemně: soudružko, přišel jsem pro hrozny, o zelí tak moc nestojím, paní si ale hleděla dalšího za mnou, jenž nezatížen zelím trpělivě očekával odvážení jednoho kila hroznů s opatrným odebráním nahnilých bobulek. Jsem slušný člověk a nechtěl jsem zdržovat zbytečným mluvením a vyptáváním se. Zařadil jsem se tedy disciplinovaně do dobré fronty, ta postupovala rychleji, byla však dvakrát delší. Zřejmě proto, že byla dobrá. Lidi to vždycky táhne k lepšímu. V naší samoobsluze jdou natolik vstříc zákazníkům, že osazenstvo je samo obsluhuje a nezdržuje se navažováním zboží předem, jak to bývá zvykem v jiných samoobsluhách. Kupující se tak může na vlastní oči přesvědčit, že má dobrou míru. Mají to asi v kolektivní smlouvě, napadlo mne. Za našich tetiček se to dělávalo zrovna tak, domýšlel jsem věc do konce, ale říkalo se tomu Koloniál nebo Obchod se smíšeným zbožím.

Dostal jsem se do pokušení hodit zelí zpět do regálu, vrátit košík a prchnout. Jsem ale trochu zbabělý. A potom... sami víte, co to znamená, odejít ze samoobsluhy bez placení. Mohlo by se to vykládat všelijak. Na fotografii vypadám jako rozený zločinec. Raději zmeškám schůzi, řekl jsem si, a zůstanu čestným člověkem. Budu se sice muset omlouvat, mrazilo mne... a samozřejmě se nebudu moci vymlouvat na to, že jsem stál ve špatné frontě v samoobsluze (co by od vás člověk mohl jiného čekat, řekl by soudruh ředitel, než že se postavíte do špatné fronty)... ne, musím se vymluvit na něco docela jiného. A zatímco jsem úporně a dlouho přemýšlel o tomto svízelném problému, uplynula půlhodinka, zaplatil jsem osmdesát haléřů za hlávku zelí a vypadl jsem na náměstí. I prchal jsem s hlávkou zelí pod paží jako na olympijském závodě před svým protivníkem s nápisem Zelenina Samoobsluha, na nějž jsem, sebekriticky se přiznávám, nebyl dostatečně připraven. Ale budu trénovat, a pak i já nakoupím hrozny... slibuji. Neboť jak to stojí v novinách:

jen denní dřinou lze dosáhnout nejvyšších úspěchů.

Text pochází ze šedesátých let.