Divákova cesta ke Případu
začínajícího kata není jednoduchá. Působí čímsi magicky a zároveň se jedná
o fresku či satiru plnou pitoreskních příhod, honiček a rvaček.. Vytržen z
časových souvislostí a okleštěn od dobových odkazů by mohl útočit na jakýkoliv
totalitní režim. Některé jeho odkazy (filmové týdeníky s Gagarinem, moderní
automobil v úvodu, fízl…) však zastaraly, a tak celý film sám o sobě dostává
historizující ráz. To vše zůstává jako signum šedesátých let, ač nastínil
dekadentní vizi vývoje totalitní společnosti (ať je již oddaná svému králi a
bitvě o Laputu nebo J. V. Stalinovi a památce druhé světové války). Ovšem syžet
filmu stále nadčasově postihuje většinu totalit našeho světa.
Na každý pád se Pavel Juráček již podruhé pokusil u filmu zviklat pozici režiséra tím, jak se jí bravurně ujal a nezměnil na svém scénáři i po několikaletém zákazu jeho realizace málem ani větu. Občas zamrzí, že nešel ve svém autorství až k autorskému herectví, aby se zhostil také hlavní role Lemuela Gullivera, čímž by svůj film posunul do žánru grotesky, kde se kolem hlavního aktéra jakožto vůdčí osoby točí všechny ostatní profese (režie, scénáristika a nakonec i dramaturgie). Do hlavní role ve skutečnosti Juráček obsadil Lubomíra Kostelku, jehož distignovanost zmateného cizince působí častokrát více než roztomile.
Zde se Juráček dopouští
protimluvu, když tvrdí, že Gulliver není tím pravým hrdinou, který by doopravdy
dělal hrdinské činy. V porovnání s Juráčkovým středometrážním filmem Postava
k podpírání, kde ustrašený představitel Herolda Karel Vašíček hledá
ztracenou půjčovnu koček, aniž by ho napadlo zbavit se půjčené kočky jiným
způsobem (Heroldovi dává Juráček rozřešení teprve až v Katovi během scény
slavnostní popravy v podobě fízla, který mu tašku s kočkou vytrhne z rukou), je
Gulliver skutečným hrdinou. V několika momentech totiž vzdoruje osudu, ač svou
sebejistotu teprve hledá.
Konkrétně se jedná o vzepření
se vyšetřovatelům, kteří ho považují za zajíce Oskara a klamné přiznání, že je
skutečně zajícem Oskarem, když chce zachránit Patrika a ostatní. A když odchází
od Dominiky, vydá se na ulici přes Dominičino varování, že ho její kluk
strašlivě zmlátí. Nezmlátil. Zde Juráček vyjímečně škrtl dialog, umístěný v
původním scénáři, a hned na škodu věci. Gulliver tam Dominičinu příteli řekne,
aby se zouval, když jde k ní do postele.
Dalším zajímavým zastavením,
narušujícím linii Gullverova hrdinství, je postava básníka, kterou potkává na nádraží,
kam básník chodí, aby se mu přihodilo něco velkolepého (přijel vlak). Když však
Gulliver poznamená, že na přejetí zajíce, díky němuž se do Balnibardi dostal,
není nic velkolepého, odpoví mu básník: „Jenže vy jste, pane, primitiv. Kdežto
já jsem básník.“
Při hledání Patrika Beila potom
zastavuje svým křikem dav zběsile běžících nesvéprávných lidí. Nakonec i v jeho
rozčilení, kdy se neustále probouzí vedle Dominiky místo vedle jeho Markéty, je
cosi hrdinského. Nepřijímá jinou ženu než Markétu. A ještě něco nemůže přenést
Gulliver přes srdce, Juráčkovými slovy vyjádřeno: „Jde o jistotu a bezpečí,
které blbost přináší blbému.“ (Jaromír Blažejovský: Příběh Lemuela G., Kino
1993, 4) S takovými lidmi se má vyrovnat i sám Lemuel Gulliver při cestě po
Balnibardi, inspirované románem Jonathana Swifta (1667 – 1745) Cesta do
Laputy a Balnibardi, třetí knihou Gulliverových cest, jež Juráček
reflektuje. Lemuel se však s nimi nemůže smířit a předně s jejich apatickým
přístupem k realitě, a tak ke konci stále hlasitěji křičí: „Promiňte, promiňte,
promiňte!“
Rozvrstvení plochy celého
filmu, kde se neustále prolínají jednotlivá témata do vzájemně navazujících
kapitol, může mást. Freskou bych Kata nazval pro jeho těžkou uchopitelnost po prvním
shlédnutí. Stejnou měrou jako za satiru a fresku můžeme Kata označit za moderní
pohádku, o níž „Juráčkovi spolupracovníci svorně prohlašovali, že něco tak
komplikovaného ještě netočili.“ (Filmový přehled 1970, 28) Sám jsem
viděl film několikrát a při tom jsem jednou měl v ruce i jeho scénář.
Juráček v Katovi kromě
výrazného hereckého obsazení využil dalšího živlu. Tím bylo filmové vidění Jana
Kališe. Juráček již léta před realizací, jak uvádí ve svém deníku, uvažuje o
pozici režiséra, pročež by potřeboval i zkušeného kameramana. S Kališem se mu
jeho přání vyplnilo. Bezpochyby Kališova přínosu častokrát využil, ovšem jeho
představa prostředí se rodila už dávno před samotným technickým scénářem.
Juráček si tehdy (4. října 1964 – přičemž scénář byl hotov v roce 1967) do
deníku poznamenal: „Odmalička mě vzrušují zchátralé domy, dvory zarostlé
kopřivami, zchudlé zámky, zbořené zdi,… konečné stanice,… jízdní řády staré
padesát let,… mapy zemí, které přestaly existovat, firemní štíty zaniklých
obchodů, reklamní nápisy na zboží, jež se už dávno neprodává…“ Dokonale celý
záměr vystihuje dialog Gullivera s Vilmou Seidovou, jedoucích po zničené
krajině autem:
„U vás byla válka?“ ptá se
Gulliver
„Ne,“ kroutí hlavou Vilma, „co
vás to napadá?“
Dalšími elementy,
jimiž chtěl Juráček zobrazit úpadek celé společnosti, jsou nejrůznější scény ať
již v podobě vědců z Akademie vynálezců, kde místo knih do regálů rovnají
vystřižené postavy z panoramatické malby bitvy o Laputu, nebo záměr krále mezi
počítače zahrnout i kladku, aby již nikdo nemusel myslet, což vyústí ve vynález
myslícího stroje na ruční pohon. Docent Boux představuje tento stroj
Gulliverovi, aby se za něj přimluvil: „A tak je napadlo použít na pohon tohoto
stroje žentouru. Chtějí zapřáhnout dobytče a já nedopustím, aby tímto strojem
točil vůl.“
Bylo by zajímavé zjistit, kdo
byl pro Juráčka tím volem, který otáčel koly komunistické bezhlavé mašinérie.
Juráčkovo myšlení je jiné než prastaré pravdy mudrců a zároveň jiné než myšlení
avantgardy. Nebýt předčasné smrti, mohl jsem Juráčka potkat, jako jsem na ulici
viděl Landovského, a zeptal bych se ho, jak vidí naši budoucnost dnes a jisto
jistě by odpověděl. Teď nezbývá, než si domýšlet. Není to tak lepší?
Na Laputě se pak Gulliver o tomto
myslícím stroji zmíní, ač během audience u guvernéra mlčel. Vzbudí všeobecné
veselí stejně jako úmysl Akademie vynálezců zrušit elektrický proud, aby
výsledky vědeckého bádání byly srozumitelné veřejnosti. Před pozváním na Laputu
však měl být Gulliver potrestán během slavnostní popravy smrtí za to, že je
zajíc Oskar, věrný služebník knížete Munodiho, jehož sušenky Akademie vynálezců
zakázala. Docent Boux zde představuje novopečenému katovi svůj vynález –
gilotinu. „A když mi v tom zůstane ruka, kdo mi co dá?“ reaguje kat v duchu
naší mentality.
Vývoj společnosti pozpátku, to
chtěl Juráček postihnout. Případ pro začínajícího kata je ale také věčné
hledání Markéty něžnou Gulliverovou duší, která ji ztratila v mládí a i nadále
ji považuje za utopenou. Nejsilněji pro mě Markéta nevychází jako princezna
Niké, která dokazuje Gulliverovi, že Markéta žije a že to on ji utopil ve svých
myšlenkách, ale jako dcera knížete Munodiho. Tu Gulliver potkává na břehu rozlehlého
rybníka, přes jehož hladinu křičí za Markétou, která si ho nepamatuje. Sladký,
nevinný hlásek herečky Kláry Jenerkové tak zazdí i léta známosti. Uvědomil jsem
si tehdy, jaké by to bylo, kdyby na mě má životní láska postupem času
zapomněla. Snad dlužno poznamenat, že film ukazuje mnoho podob jedné lásky či
možná mnoho lásek stejné podoby. Nakolik byl Juráček schopen milovat, je mi
záhadou.
V mnoha ohledech je tento film
odrazem jeho vlastní duše, vždyť proto cituji z jeho vlastního života. Nastínil
tak dík svému pozorovatelskému talentu mnoho otazníků, zejících jako stigma až
do dnešní doby. Juráčkův osobní vklad, kdy jde doslova s kůží na trh, byl
bohužel přehlušen a rozplynul se na pozadí politických a v důsledku toho i
společenských změn konce šedesátých a celých sedmdesátých let. Jak byla
Juráčkovi nejdříve zakázána realizace scénáře, v sedmdesátém roce bylo zakázáno
promítání filmu.
S postavou obecního blázna
Vyskoče, procházející volně dějem a přinášející element Juráčkovy dětské duše,
kdy měl za to, že s fasádami sousedních domů končí svět, přichází ponaučení i
pro samotného Juráčka. Nejvíce se zrcadlí ona dětskost v replice: „A kam to
jdete? Tam už nic není!“
Na konci pak překročí dětskost
do krajin moudorosti: „A to vám nestačí, že ty hodinky slyšíte tikat?“
Pavel Juráček je neslyšel. Po
zákazu Kata, výpovědi z Barrandova a nakonec i nuceném odchodu z vlasti se již
nikdy nevzpamatoval.