Krása se dá obdivovat v lecčem. I při pohledu na mraveniště. Takový malý velký kolos jedinců, kde stíhat sledovat každý pohyb je nyní cílem. Brazilská města se dají přirovnat k mraveništím, kde každý jedinec je svým způsobem důležitý. Jorge Amado se již před padesáti lety pokusil o zachycení takového předimenzovaného „mravenčího“ lidského světa v příběhu odehrávajícím se v první čtvrtině minulého století – způsobem maximálního počtu detailů, vjemů nebo vypravěčských rovin, takže si připadáme jako v mraveništi. Tuto strategii využívá vůdčí osobnost tradičně zvané druhé vlny modernistů v mnoha dílech. Nastíníme zde blížeji román Mulatka Gabriela (Odeon Praha 1974, v orig. Gabriela, Cravo e Canela – „Gabriela, hřebíček a skořice“).

Hlavním konfliktem románu je střet dvou generačně rozdílných světů. Na jedné straně starý svět kolonelů (bohatých plantážníků) v pro ně ekonomicky upadajícím světě velkoprodukce. Jinými slovy svět několika vykořisťovatelů, kteří ovládají celý region mnohdy i zbraní. Na straně druhé rozvoj, nové možnosti, nové invence a hlavně pravidla a zákony. Román zachycuje krátké obdodí intenzívního rozvoje města Ilhéus v kolotoči změn, kde předsudky a zpátečnictví překážejí řítícím se nákladním lodím do čerstvě vybudovaného přístavu, odsuzují nová autobusová spojení s okolím, nebo považují za vrchol drzosti kritiku v nově vytvořených svodobných novinách.

Moc a síla vlivu starých kolonelů je představena v jejich maskulinní diktatuře. Sexualita je podstatnou složkou románu. Vládne pravidlo, že pokud je něčí žena přistižena s jiným mužem, manžel ji nemilosrdně zastřelí i s jejím spolunocležníkem. K takové situaci v knize dochází. Když je dosaženo, že vrah je konečně odsouzen a sám dokonce přijímá i svou vinu, je to důkaz, že základy nového zřízení jsou vybudovány. Mění se i to, že ženám nebývalo nic dovoleno, nesměly mít názory ani touhy, nesměly odporovat mužské ješitnosti a síle, avšak sexuální dobrodružství byla pro muže tak samozřejmá, že svým milenkám dokonce pronajímali drahé domy a služky přímo před očima svých manželek. Počáteční schvalování takového chování se proměňuje v metaforu boje za ženská práva. Je to jeden ze znaků transformujícího se města, které se začíná vyrovnávat s nově nastoleným systémem.

Opoziční snahy mají mnohé představitele, např. zakladatele novin, šikovného obchodníka, který má zájem město povznést, staronové imigranty, kteří přinášejí celkově nový život, když se konečně začíná něco dít a kolonelům se přeci jen tito odvažují vzdorovat. Znamená to pro ně osamostatnění, pokus o svůj sen i na ekonomické úrovni. Ovšem město žije nejen tímto mikroekonomickým rozmachem, osamostatnění je přítomno i ve větším měřítku. Třeba díky přístavu by získalo větší ekonomickou svobodu na Salvadoru.

Víra v lid a právo se projevuje i na formální rovině románu, který nemá v podstatě hrdinu, všechny postavy jsou nějak nezbytné, středem pozornosti se nestává ani tak osoba, i přestože se dílo nazýva Mulatka Gabriela, ale místo, v našem případě hospůdka araba Ahiba, rozvíjející se v restaurant, kde Gabriela pracuje jako kuchařka. Vaří moc dobré věci, a tak i navzdory konfliktu se zde všichni střetávají a užívají si chvíle pohody. Nepanuje tu ale idealistická představa neutrálního území, jsme svědky i mírných konfliktů. Prohlubování rozporu se zde však Amado spíše vyhýbá, protože sem zasazuje zcela úmyslně jako hlavní aktéry Gabrielu a Ahiba. Tímto jim nechává prostor pro seberealizaci. Ahibova živnost se tudíž dá chápat různě v závislosti na intenci, se kterou knihu čteme.

Hovořili jsme již o Amadově širokém uchopením Ilhéuské společnosti. Blíží se tak neorealismu. Je nicméně znatelně protkán také autorovým levicovým smýšlením. Nemá výstavního hrdinu, ten Amadův je zcela jistě ona hravá cesta celého Ilhéusu za pokrokem. Amado zde vyniká také ironií, decentní i hrubou. Např. v epizodě o nejslavněších jesličkách ve městě se dovídáme, že do nich zakladatelky – dvě starší panny – připojily davy slavných hollywoodských herců, Alexandra Velikého, i Lenina, vzhlížející ke scéně narození Krista spolu s prvním parníkem otevírajícím brány Ilhéuského přístavu…

Když se díváme na mraveniště, připadá nám, že všichni jeho obyvatelé jen pobíhají z místa na místo. Ve skutečnosti najdeme pevně stanovená pravidla a funkce. U Amada se taková pravidla začínají teprve budovat. Všichni aktéři mají svůj osobní příběh a tyto jsou vzájemně provázané, takže připomínají chaotickou změť vztahů. Jednotlivé postavy se nám představují na pozadí těchto vztahů. Můžeme tak pozorovat, jaké jsou, ale také proč se chovají určitým způsobem a rozumět jejich motivacím. Všechny postavy jsou jedinečné, ale zároveň se nám představují jako vzorek složení brazilské společnosti.

Amadův heroický idealismus byl opěvován komunisty a hojně vydáván v Čechách. Svým dílem vystavěl velké mraveniště chovající se jako živý organismus, jehož údělem rozhodně není zkáza, avšak mladistvý rozkvět. Politické přesvědčení autora ovšem nijak nesnižuje jeho kvalitu, protože vzhledem ke svému nadšení pro psaní a hravost, s jakou tvořil, vylučuje lacinou účelovost. Amado je prostě optimista a velký vizionarista. Jeho romány končí vesměs kladně a s vyhlídkami do budoucna. Tak končí i Mulatka Gabriela, která patří mezi stěžejní díla brazilské moderní literatury.