John Millington Synge (1871-1909) pocházel ze staré anglo-irské protestantské rodiny. Studoval na Trinity College v Dublinu, zajímal se zároveň o hudbu, kterou začal studovat na Royal Irish Academy of Music. Hudbou a posléze literaturou se zabýval i poté, co jeho pozornost upoutala Evropa. V roce 1895 se usadil v Paříži a trávil zde čas studiem jazyků, evropských literatur a starobylé keltské kultury. Jeho úmyslem bylo stát se francouzským kritikem.

Z jeho dosavadního životopisu vyplývá, jako by se ještě nedovedl rozhodnout, jak se svým talentem, hudebním či literárním, naložit. Až v roce 1896 přišlo osudové setkání, impuls, který ho definitivně nasměroval: v Paříži potkal Williama Butlera Yeatse, klíčovou osobnost irského literárního obrození (Irish literary renaissance), jenž k němu směřoval tuto proslavenou výzvu:

Give up Paris, you will never create anything by reading Racine, and Arthur Symons will always be a better critic of French literature. Go to the Aran Islands. Live there as if you were one of the people themselves; express a life that has never found expression. (citováno v Henn, T. R.: General Introduction. In: The Plays and Poems of J. M. Synge. Edited by T. R. Henn. Methuen & Co Ltd. London 1968)

Synge výzvy uposlechl a odjel na Aranské ostrovy, což je skupina tří ostrůvků v Atlantickém oceánu nedaleko západního pobřeží Irska, obývaná prostými irskými rybáři a sedláky, považovanými za potomky původních obyvatel Irska a hovořícími stále prastarou gaelštinou.

Tento čin má mnohovrstevnatou symboliku. Byl to akt jeho vlastního uměleckého zrození – jeho literární kariéra objevuje tu pravou inspiraci, dozrává a nevídaně akceleruje. Vlastní dramatickou řeč, nezaměnitelný básnický idiom, Synge nalezl ve zvláštním skloubení svého vytříbeného vkusu, širokého evropského rozhledu s naladěním pro primitivnost a jednoduchost irského venkova. V příbězích a legendách, vyslechnutých na ostrovech, zase nachází zápletky a dramatické situace svých her, které vychrlí během několika následujících let před svou předčasnou smrtí.

Na Aranských ostrovech strávil Synge několik měsíců. Záznamy z těchto pobytů daly dohromady knihu Aranské ostrovy (The Aran Islands), která jako rukopis existovala od roku 1901 a k jejímuž vydání došlo o šest let později. Jsou psány z pozice člověka přicházejícího zvnějšku, mluvícího anglicky a ne gaelsky, který je ovšem prodchnut autentickým hledačstvím, potřebou intimního kontaktu s lidmi, s prostředím, s jazykem. To, co nachází, je primitivní a prostý život; prostota se zdá být klíčovou hodnotou, Synge tohoto slova často užívá a vztahuje ho jak k charakteru lidí, jejich způsobu života, tak k jejich vyjadřování a myšlení. Prostota vyplývá ze soužití člověka s přírodou, které je těsné, nelehké, leč nevyhnutelné a má v sobě cosi vznešeného a tajemného. Tajemná a magická je i imaginace obyvatel ostrovů – nadpřirozené bytosti jako víly a skřítci jsou pro ně každodenní skutečností, pověrčivost je běžným způsobem, jak nakládat s realitou okolo sebe.

Ze zážitků na ostrovech vyrůstá i Syngeova kariéra dramatika – napsal šest her, z nichž jednu (Deidre of the Sorrows) nedokončil. Již zde bylo naznačeno, že jeho hry jsou založeny na zvláštním a imaginativním idiomu, na oné „fiery, and magnificant, and tender imagination“, mající reálné kořeny na irském venkově. Naprostá většina námětů i zápletek jeho her, jejich jednotlivé situace či postoje, má svůj zdroj v próze Aranských ostrovů, v tom, co zažil či vyslechl při svých návštěvách.

Jednoaktovka Ve stínu doliny (In the Shadow of the Glen) se zakládá na odposlechnutém příběhu o nevěrné ženě, jejíž muž předstírá smrt, aby svou ženu usvědčil. Je to tísnivý příběh zaplněný pálenkou, ovcemi, nevlídnou přírodou, osamoceností a těsností ve vztazích. Zároveň se v postavě tuláka objevuje typ postavy, který prochází většinou Syngeových her: přichází odnikud a neustále se holedbá, žvaní a staví vzdušné zámky, v kterých hodlá i žít. Tímto vypjatým lyrickým projevem utvrzuje sebe i jiné, že sen, touhy, životní projekce jsou skutečnější než každodenní realita.

Takovou postavou je i hlavní hrdina Syngeovy nejznámější hry Hrdina západu (The Playboy of the Western World) Kristy Mahony. To, co mu dodává jak na sociální, tak sexuální prestiži, je jeho řádně přibarvený příběh o tom, jak jednou přesně mířenou ranou zabil svého otce. Tato hříšná fabulace ho povznáší z pozice tuláka a společenské nuly do zářivé polohy všemi obdivovaného „hrdiny západu“. Fantastičnost, iluze, projektování tužeb zde opět stojí nad konvencemi. Ačkoliv na toto fabulování hrdinové doplácejí, vždy je v Syngeových dramatech ukázána podmanivost a síla těchto výmyslů a lyrického snění.

Syngeova syrová a brutální imaginace má i jinou, tragickou polohu. Jednoaktovka Jezdci k moři (Riders to the Sea) taktéž čerpá z imaginativního bohatství irského západu, avšak v jiné tónině, neboť nyní jde o situace v jejich nevyhnutelnosti, osudovosti, tragičnosti. Život na ostrovech je situací permanentní vyhoštěnosti a nedostatku: životem mezi kamením. Zdrojem dramatické situace je moře a jeho nevypočitatelnost – jako nějaké božstvo poskytuje lidem obživu a zároveň je nemilosrdně hubí. Synge ve hře dává zaznít rytmu moře, „přílivu“ a „odlivu“ mužů, těchto „jezdců na moři“, kteří nikdy neví, kdy je oceán pohltí, a přesto se na něj znovu odvážně a tvrdošíjně vydávají. V centru dramatické akce je Maurya, matka, která je naplno vystavena tomuto nemilosrdnému rytmu moře, neboť její manžel a čtyři synové již na moři zahynuli. Pátý syn je pohřešován a šestý, poslední syn se navzdory jejímu varování vydává na cestu. Osudové znamení, smrtonosný rytmus se naplňuje: utonulý muž je identifikován jako její syn a poslední syn cestou na trh taktéž hyne v moři.

Dá se říci, že Synge svůj životní úkol nalezl až odchodem „na poušť“; až v  opuštěnosti a oproštěnosti Aranských ostrovů je schopen opravdu umělecky tvořit. Aranské ostrovy představují nejzazší míru vyhoštěnosti: odtud se odchází jenom na onen svět nebo do jiného, „nového světa“, do Ameriky. Je to periferie vůči zbytku Irska, které zase tvoří kulturní i politickou periferii vůči Anglii, která do značné míry představuje alternativu vůči kontinentu a kulturnímu a civilizačnímu centru té doby – Paříži. Syngeova cesta z Paříže na Aranské ostrovy je cestou mnohonásobného odčítání, cestou na periferii periferie, kde nicméně nalezl něco velkého, nelomeného, nepoddajného a samo o sobě básnického.