Karel Hynek Mácha:

 

BRUTÁLNÍ SOULOŽ (dříve „Máj“)

 

Byl pozdní večer – první máj –

skinhead se popral s pankáčem,

pak posilnil se lahváčem,

zahajloval a táhnul v háj.

V tmě háje poblil tichý mech,

zkrátka byl notně na sračku.

Tu slyší ve tmě pankačku,

jak praví: „Ach! Ten vonný vzdech,

z nějž ostře sálá líh,

toť jistě Vilém můj:

na žíle lehký vpich ―

hluboký v mozku hnůj!

Zde jsem já, tvoje Jarmila,

já dnes ― ach! ― nesesmilnila,

nenech mne v máji uvadnout

a zaboř do mne lásky oud!“

 

Skinhead vzkřik: „Žádný Vilém tvůj!

Jsem hrozný skinhead Hynek,

nejčistší rasy synek!

Zprzním tě! ― Neutečeš! ― Stůj!“ (...)

 

                „Hm, uvidíme, co se s tím dá dělat,“ říká nakladatel. Tohle je Máchův čtvrtý pokus. Psal ho s krajním sebezapřením; vlastně ho psal tak, aby se vlichotil do nakladatelova vkusu. Máchovu prvotinu totiž před měsícem nakladatel zběžně prolistoval a řekl: „Ne. Vy jste grafoman.“ – „Grafoman? Víte, co mi to dalo práce?“ – „V dobré literatuře se propocené tričko nepočítá.“ – „Jak můžete prožít moje dílo a poznat jeho hloubku, když se do něj skoro ani nepodíváte?“ – „Mácho, ušetřete mě toho; tohle poslouchám v jednom kuse...“

 

                To bylo před měsícem. A dnes... „Podívejte se, pane Mácha, mně sem nosí veršíčky stovky rádobybásníků. Na rovinu vám říkám, že když má něco název Láska, Slzy, Svítání, Něha, Chybíš mi a tak podobně, vůbec to nečtu. To totiž NIKDO nečte a nemůže to mít uměleckou hodnotu. A neprodá se to. Zrovna tak, když se něco jmenuje Máj – pche! Já vydávám kvalitní literaturu, která oslovuje davy. Chápete, Mácha? Davy. Koupěschopné davy. A mám rád, když mi to pochválí i kritika, protože pak se to ještě lépe prodává. Nó, tak ukažte, jak jste tu vaši věc opravil... Brutální soulož, hm, to by mohlo zabrat. Zkrátil jste to, ó-ká, vyhodil jste ty blbosti o tom, že Čechové jsou národ dobrý...“ – „Ale já jsem opravdu přesvědčen, že Čechové jsou národ dobrý!“ – „Mácha, klídek, jo? Něco vám tady říkám o kvalitní literatuře, tak poslouchejte a učte se. Jinej by musel platit, a vám dávám rady zdarma. Mám pro vás nějakou slabost nebo co. Tím ale neslibuju, že vám vydám právě tohle. Podívejte, Mácha, jestli chcete udělat díru do literatury, vykašlete se na veršíky a začněte nejdřív pracovat na svém zviditelnění. Jakémkoliv. Heleďte, já mám takovýhle plán. Až bude volba presidenta, kandidujte jako ten pekař, co bojuje proti letnímu času. Svoji kandidaturu postavíte na boji za dobrou literaturu a práva menšin. Jakýchkoliv. No a až svou osobu zviditelníte v médiích – nějaké ty skandálky, bez toho to dneska nejde ― pak přijďte a já vám vydám ty vaše tajné deníčky, kde si zapisujete, kolikrát jste pical s Lori Šonkovou. Název Brutální soulož necháme a připojíme podtitul Kontroversní deník kandidáta na presidentský post. Nemáte nějakou fotku, kde jste nahý? Nebo přímo s Lori v akci? Co je to s vámi? Vám je špatně? Haló, básníku, vstávejte!“

 

                Otevřely se dveře a vstoupil starý pán s objemnými deskami pod paždí a tlakem tak vysokým, že se nakladatel lekl, aby se mu v kanceláři neskácel jako Mácha. – „Tohle musíte vydat, to bude bomba!“ vzkřikl starý pán, desky na stůl položiv (rozrušením polomrtev  položiv). Po dlouhém sípavém nádechu dodal: „Originál je v němčině; dovolil jsem si vytvořit svůj vlastní překlad.“ Nakladatel se tedy podíval do papírů a zakabonil se. „Jak to, že ty básně nemají názvy? Jak mám teď rychle poznat, jestli je to kvalitní poesie, nebo ne? Ach jo, budu si muset přečíst aspoň jednu básničku: Tak dlouho bude znít píseň tvá, / jak dlouho bude znít píseň má! / Sotvaže jsem včera pozdě v noci / dokončil své pracovní věci, / vzpomínal jsem na tvou tvář, / kterou tak překrásnou máš... Pane, vy jste blázen! Já, nakladatel kvalitní literatury, mám vydat takový paskvil? Kdo mohl napsat takovou volovinu?!“ – „Adolf Hitler! V roce 1904! Psal to mojí praprababičce Leontině Käutner! A mám i originály těch básní, psané inkoustovou tužkou. Dokonce i několik fotek jí poslal. Podívejte, takhle vypadal patnáctiletý Hitler, když se zamiloval do mojí praprababičky! A na téhle fotce jsou dokonce spolu! Našli jsme to v kufru na půdě!“ řval starý pán, čímž se kupodivu uklidňoval. Od toho okamžiku začal stoupat tlak nakladateli. „Cože? Skutečně? Dosud neznámé Hitlerovy fotky z jeho mládí? A opravdu je to originál Hitlerovo písmo?! Neprskejte na to, ať se to nerozmaže! To musím vydat! Hitlerovy milostné básničky!!! Konečně budu za vodou!!! A pak si vydám SVOJE VLASTNÍ básně, které skládám po nocích! Mácho, ježišmarjá, na tohle jsem čekal celý život!!!“

 

                Ani si nevšiml, že mluví k někomu, kdo už odešel. Mácha tou dobou smutně kráčel k domovu a v hlavě se mu rodila další báseň, kterou nikdo nevydá:

 

Básník šel v redakci skromně,

sklopenou hlavu jak mnich;

na světě neměl nic kromě

mladosti své, veršů svých.

Ačkoliv notně se styděl,

jako by páchal snad hřích,

rád už by jméno své viděl

na hřbetě některé z knih...

 

                ...Tenhle příběh mně napadl, když jsem v Týdeníku Rozhlas č. 32/2005 četl článek Iva Markvarta Písmáci a grafomani, rubrika Knihovníkův sloupek. Ze začátku článku ještě není docela jasné, do jaké míry je Ivo Markvart shovívavý k začínajícím básníkům, kteří přinášejí své rukopisy do lounské bibliotéky, jež je zároveň nakladatelstvím. „Zhruba jednou za měsíc přijde bytost – začínající autor(ka). Brzy potom nastane v ředitelském kutlochu (...) takřka modelová situace,“ popisuje Ivo Markvart rozhovor básníka s nakladatelem: nadšení autora toužícího po knižním debutu, preventivní nakladatelovo odrazování od tohoto záměru, výslech autora, protože správný autor se podle nakladatele nepozná podle toho, co píše, nýbrž jaké má oblíbené básníky. A pak: „Minutové prolistování stačí ke stanovení diagnózy, jíž je naprostá nesoudnost, případně grafomanie.“ Ano, takhle to chodívá a jistě si to prožil mnohý autor, který poprvé se svými verši navštívil nakladatele. Na jaké straně však stojí Ivo Markvart? „Rozloučení bývá rozpačité: ‚Psát hloupé verše je ta nejzbytečnější činnost na světě. Nemyslete tolik na sebe.‘ Má-li grafoman dost peněz, vydá své plody vlastním nákladem. Brzy pozná, že o jeho svazečky nikdo nemá zájem, a tak je po léta vnucuje s věnováním okruhu přátel.“

 

                A už je jasno. Grafoman, nadávka tolik oblíbená v literárním světě, padá na hlavu autora, který svou práci vydá vlastním nákladem, protože pokud „já nakladatel něco někomu nevydám a dotyčný se mi rozhodne fušovat do řemesla, je to prostě drzost a nezaslouží si jiného označení než grafoman; on měl přece odejít s hlavou skloněnou a celý život litovat té chvíle, kdy vzal poprvé pero do ruky!“ V obecném literárním povědomí, utvářeném nakladateli, knihkupci, mnohými kritiky a tzv. renomovanými autory, je pevně zakotven názor, že autorské vydávání vlastním nákladem rovná se automaticky špatné literatuře. Grafomanii, jak by dodal Ivo Markvart, a nejen on. Opravdu? Už jste někdy slyšeli jména, jako třeba Søren Kirkegaard, Walt Whitman či Josef Váchal? Ti (a mnozí další) si svoje práce vydali vlastním nákladem nebo si je také vlastnoručně vysázeli. Pokud je chtěli vidět vytištěné na papíře, nic jiného jim nezbývalo. Jejich tvorbu žádný nakladatel nechtěl vydat. A když byly knihy na světě, kam s nimi? Komisní prodej, v němž se nic neprodá, roznáška po známých. I Jaroslav Hašek bezradně roznášel své Májové výkřiky po hospodách.

 

                Každý, kdo se posmívá autorům, vydávajícím své práce vlastním nákladem, měl by si takové vydávání zkusit na vlastní kůži. Udělat co nejlepší sazbu s téměř žádnými znalostmi tiskařského řemesla (autor je autor, ne tiskař), jednat s tiskárnou, kde okamžitě poznají nováčka a hledí jen, jak by ho co nejvíce oškubali a odvedli co nejméně jakostní práci, obvolávat distributory a překvapeně zjistit, jakou si stanovují distribuční marži, rozvážet knihy po knihkupectvích a po čase si je odtud odnášet poničené, protože se válely někde vzadu u skladu, rozesílat je literárním kritikům bez jakékoliv odezvy (podívali se na amatérsky vydaný svazek a odložili ho, neboť podle nevyřčeného názoru mnohých kritiků krásné vydání dělá krásnou literaturu). Co nakonec zbývá? Pokud autor nechce doma o své knihy neustále zakopávat, rozdá je. Známým a literárním přátelům. Rozdat knihy je poslední možnost, jak je nemít doma. A proč by to mělo být špatné či hodno posměchu? S prodělkem přece musí každý soudný nekomerční autor, sám sebe vydávající, počítat. Když renomovaný nakladatel prodá, co prodá, zbytek nákladu se ocitne v nejrůznějších výprodejích za směšnou cenu a nakonec ho třeba zakope do země, jako to udělali v Pražské imaginaci s neprodatelnými svazky Sebraných spisů Bohumila Hrabala. Na autorského nakladatele, který nemá šanci rovnoprávně se dostat do uzavřeného řetězce distributor-knihkupec-kritik, zbývá ze všech „radostí“ po vydání knihy jen to zakopání neprodatelného nákladu do země. A on to neudělá. On ty knihy rozdá. Čin hodný potulného kazatele.

 

                Proč mají renomovaní nakladatelé a kritici potřebu otírat se o autorské nakladatele? O ty nejmenší z nejmenších v jejich branži, kteří tam většinou vstoupí jen jedinkrát zadními vrátky? Protože takových nejmenších z nejmenších je v současné době velké množství. Mluvím samozřejmě o vydávání poesie. Ten, kdo poesii čte a kupuje, většinou ji také píše nebo se o to někdy pokoušel. V poslední době, kdy vzkvétá internetové a autorské vydávání a skoro v každém městě působí nějaký literární kroužek, není nic neobvyklého být obdarován knihou, která se v knihkupectvích neprodává. V posledních třech letech jsem si nekoupil knihu poesie, jež by byla vydána renomovaným nakladatelstvím a dotovaný literární časopis si koupím jen výjimečně. Nepotřebuji je. Klasiku mám doma po rodičích a prarodičích. Nemusím si ji kupovat v imitaci historické vazby na recyklovaném papíře. Neustále vydávané stálice, jako je třeba Václav Hrabě, už jsou v mé knihovně od začátku 90. let, kdy jsem se stal samostatně koupěschopným. Současní básníci vydávaní renomovanými nakladatelstvími mne většinou nebaví. Jejich tvorba mi nic nedává. Mám dostatečný okruh vlastních oblíbených autorů, kteří se těžko někdy objeví v nějaké oficiální básnické antologii, či dokonce v samostatných knižních vydáních na knihkupeckých pultech. Vím, kde jejich tvorbu najdu, a často jsem takovou tvorbu obdarováván. Autorští nakladatelé mne obdarovávají nejen proto, že se potřebují zbavit malého knižního nákladu, ale také proto, že vědí, že jejich tvorbu rád čtu, protože mi něco dává. Něco, co mi nedávají oficiálně vydávaní autoři, propasírovaní vkusem svých nakladatelů a jejich prodejní strategií. Proč bych je tedy měl kupovat? Znám mnoho milovníků poesie, kteří si s tzv. neoficiální autorskou scénou zcela vystačí a vůbec to neznamená, že by četli špatnou literaturu.

 

                Nemám pocit, že bych se svými postoji žil v nějakém udergroundu. Okolo mne je přece obrovské množství poesie! A že si pro ni zřídkakdy chodím do knihkupectví? To přece není můj problém. S většinou současné oficiální poesie nemám žádnou potřebu bojovat a dělat jí tím reklamu. Opravdu ji nepotřebuji. Tudíž nepotřebuji ani její distributory a knihkupce. Ani její nakladatele. A hle, někteří nakladatelé si začínají uvědomovat, že milovníků poesie, kteří sdílejí podobný názor jako já a v praxi podle něj jednají, je stále více. A to je pro ně nebezpečné, protože „my“ jsme kdysi jejich knihy kupovali, a teď už ne. (Karel Havlíček Borovský napsal epigram, který mám velice rád: „Hlavní pravidla proti kněžím jsou dvě: 1. Nic jim nedávat. 2. Nic jim nevěřit. Pak je s nimi lehko.“ Pro účel tohoto článku si místo „kněžím“ dosaďte „renomovaným nakladatelům současné české poesie“, a je jasno.)

 

                Vraťme se ještě jednou k Ivu Markvartovi. V závěru svého článku píše: „Nedávno jsem prožíval sváteční chvíle nad pročítáním školního sešitu, jehož stránky popsal úhledným písmem černochovský kovář Václav Sochor. (...) Kolik půvabu i strádání bylo v každodenních pěších cestách do daleké školy. Jaká to byla radost i starost zvládat náročné řemeslo (...): ‚Dědeček můj Petr Sochor, kterého jsem nepoznal, provozoval živnost kovářskou a podkovářskou. Prý pocházel ze starého rodu kovářů. Od Sochorovic babičky jsem slýchával, že mu sama v řemesle pomáhala. I velkým kladivem, dokud neměla děti, přitloukala.‘“ Krásné. Tohle by jistě nedokázal napsat žádný básnický adept na debut v lounské bibliotéce. V jak vysokém nákladu vyjdou paměti černochovského kováře, jimž patina dodává v nakladatelových očích tu správnou poesii? A kolik takových knih se asi prodá? To už Ivo Markvart nepíše. Pro úplnost dodávám, že „specialitou lounské bibliotéky je vydávání bibliofilsky laděných souborů dětských textů a kreseb, a také vzpomínek pamětníků na léta dětství“. Tím ještě méně chápu, proč má Ivo Markvart potřebu psát do Týdeníku Rozhlas o „grafomanech“, vydávajících si své texty vlastním nákladem...

 

                Rozpor mezi svérázným samostatným autorem a nakladatelem knih, který se samozřejmě potřebuje svou činností uživit a nebýt ztrátový, je pochopitelný a existuje po celou dobu, co existuje knižní trh. Knihy jsou přece také zbožím. Lidé, kteří je za tímto účelem vyrábějí, se musejí uživit – proto je musejí prodat. Snem každého takového nakladatele je vyrobit bestseller, což „je kniha, která se dobře prodává, protože se dobře prodává“ (autor myšlenky Daniel J. Boorstin, z knihy Zygmunta Baumana Tekutá modernita, Mladá fronta 2002). To musí pochopit každý, kdo se na takových knihách chce podílet. I autor. Proto existuje komerce. Hlubokou poklonu si zaslouží nakladatelé, kteří z výnosu komerčních knih financují vydávání nekomerčních (prodělečných) titulů. Dotované literární časopisy, kde sedí uzavřená skupina lidí, která nevidí dále než na okraj svých stolů, nemají pro rozvoj poesie smysl. To, že občas zařadí nějakou rubriku, v níž milostivě a bez honorářů otiskují verše vybraných autorů (často s vlastními stupidními komentáři), svědčí spíše o jejich sebestředné a nafoukané blbosti, než o skutečné snaze něco pro autora udělat. A kulturní granty... Který básník, plně věnující volný čas svému dílu, má čas absolvovat nekonečné martyrium k získání nějakého grantu? To už je lepší vybrat úspory, pokud nějaké jsou, a vydat si své věci sám. Místo dotovaných literárních časopisů by stačil jediný státem vydávaný literární týdeník, který by se věnoval výhradně uvádění české poesie, ve všech jejích proudech, s pevně stanovenými autorskými honoráři. Žádné literární a kritické studie bohemistů a překladatelů. Ti ať si je vydávají vlastním nákladem, pokud je budou chtít vidět v tištěné podobě. A do redakce takového týdeníku především básníky, kteří by se často vyměňovali, aby nemohli vytvářet zájmové frakce. I takové státní nakladatelství bych si dokázal představit, a nemělo by nic společného se státním nakladatelstvím komunistické éry. Ale na tohle se nikdy nenajdou ani peníze, ani vůle. Proto ať žije internet!

 

                Internetová poesie, to je divočina, ale zároveň čistá pravda. Natolik čistá, až z toho mnohým nakladatelům i renomovaným autorům běhá mráz po zádech, o literárních historicích a kriticích nemluvě. Celé spektrum internetového básnění totiž ukazuje na skutečné potřeby obrovské obce čtenářů poesie, které nejsou určovány jakoukoliv autoritativní duší. Tato velká čtenářská obec byla donedávna zcela přehlížena a vysmívána. Když si Ivo Markvart udělá ve své redakci srandu ze začínajícího básníka, neuvědomuje si, že onen básník vůbec nemusí být z hlediska čtenářského (ne kupeckého) zájmu bez šancí a možná že by jeho verše získaly více čtenářů než všechno, čemu pan Markvart přisuzuje básnickou hodnotu. Na internetu se kdokoliv k čemukoliv může obrátit zády a vytvořit cokoliv. Není pravda, že na internetu publikují poesii především grafomani. Na žádného grafomana jsem tam ještě nenarazil. Na internetu, ve shodě s Boorstinovou dikcí, publikují poesii ti, kteří prostě poesii píší a publikují – a jejich poesii čtou ti, kteří ji čtou. (Grafomany patrně najdeme v psychiatrických léčebnách, ale na internetu ne.) Internet přinesl poznání, že jediné skutečné a pravdivé měřítko hodnoty poesie je vztah autora a čtenáře, byť by takový čtenář měl být jen jeden, nebo dokonce autor a čtenář by byli stejná osoba. Množstevní a autoritativní přiřazování hodnot neexistuje. Několikrát jsem se setkal s žertem, kdy kdosi publikoval pod smyšlenými jmény ukázky z děl uznávaných autorů. Běžným internetovým čtenářům, tj. běžným lidem, se takové práce skoro nikdy nelíbily. Až potom se dozvěděli, že se jedná třeba o dílo Jiřího Koláře nebo překlady nejryzejších haiku. Někdo si pak zpětně posypal hlavu popelem, zatím co jiní řekli: „No a co? Nám se to stejně nelíbí,“ a vrátili se k tvorbě autorů, kteří je uspokojují. Vůbec to neznamená, že dotyční čtenáři jsou hloupí a musejí si doplnit příslušné literární vzdělání. A také to vůbec neznamená, že odmítnutá „uznaná“ díla nemají svou hodnotu.

 

                Kdysi jsem v TV slyšel nějakého herce vyprávět, že se na Moravě s kolegy vášnivě dohadoval, která vinná odrůda je nejlepší. Nakonec jim stařeček vinař řekl: „Tož, synku, nejlepší je takové víno, které ti chutná!“ V poesii je to nachlup stejné. Nelze ji hodnotit podle nějaké základní autority, kterou čeští literární vědci hledají už asi dvě stě let, a stejně se na ní nikdy docela neshodnou. Takovou základní autoritou se zároveň chce stát téměř každý básník a radit autorům, jak „správně“ psát. To je nesmysl, který byl dlouho poesii aplikován klanem mnohých literárních teoretiků, nakladatelů i autorů. Pokud někoho z této oblasti opravdu nesnáším, je to František Xaver Šalda se zaručenými radami a výpady proti autorům, kteří se mu nevešli do vkusu. Je velká škoda pro českou poesii, že nebylo rozvíjeno individualistické kritické myšlení vzešlé z okruhu autorů Moderní revue. Ale nač plakat nad rozlitým mlékem? Poesii v celém jejím spektru se nikdy nedařilo lépe než právě dnes. Internet současné Šaldy nepopřel, ale ukázal jim oblasti, kam jejich názory skutečně patří, a ostatní zbavil pocitu provinění, když s rozkoší čtou poesii, kterou by Šaldové rádi vygumovali. Doba autoritářství v poesii nadobro skončila.

 

                Volnost, kterou internetová poesie přinesla, začíná dokonce vykazovat určitý vývoj, který však nikoho neomezuje a ovlivňuje jen toho, kdo se chce nechat ovlivnit. Zdá se, že se postupně přežívá éra velkých internetových serverů s tisíci autory. Stále více autorů i čtenářů si uvědomuje, že publikační džungle je dobrá věc a nesmí za žádných okolností zaniknout, ale zároveň nechtějí, aby literární vývoj skončil v nekonečném chaosu, byť tvořivém. Všichni cítí, že by poesie měla získat nějaké jednotnější ukazatele, ale takové, které by nikomu nebránily v prezentaci jejich tvorby.

 

                Myslím, že by si současná internetová poesie měla vzít příklad z hudby a vytvořit vlastní žánry, jako je v hudbě dejme tomu hudba vážná, taneční, jazz, folk atd. Tyto žánry by se samozřejmě vzájemně ovlivňovaly a prostupovaly, pokud by to pro jejich autory bylo přínosné. V rámci jednotlivých žánrů pak mohou vznikat nejrůznější styly, ismy, skupiny, školy, které se ovlivňují a rozvíjejí se i vzájemným antagonismem, ale nemohou si činit nárok na „jediné spravedlivé“. Z velkých serverů se postupně odštěpují někteří výrazní autoři, kteří zakládají vlastní www stránky, kde rozvíjejí takové myšlenkové proudy, které by nemohli udržet ve změti nejrůznějších názorů velkého serveru. Na první pohled se tyto projekty mohou jevit až legračně separatistické, ale pro některé internetové čtenáře, představují oasu usměrněných myšlenek. Za všechny jmenuji www.haiku.cz s propracovanou teorií a svébytnými názory, s nimiž může v rámci jejich serveru polemisovat jen ten, kdo je pozván. Představitelé haiku.cz by sotva své myšlenky udrželi v jednotné linii na velkém serveru a zároveň by byli zdrojem mnohých nedorozumění a hádek. Kromě toho by museli neustále obhajovat svou existenci, což by je brzdilo v jejich teoretické i tvůrčí práci. Zrovna tak některé menší servery, které dříve dávaly prostor k publikování komukoliv, si začínají budovat svou vlastní tvář, kterou pochopitelně určuje vůdčí osobnost daného serveru. Pěkným příkladem tohoto vývoje jsou Promlky (promlky.unas.cz). Pokud je někdo takovým serverem odmítnut, vůbec to neznamená, že píše špatně (i když mu to třeba řeknou). Nachází se přece na internetu, a to znamená, že se může s chutí vrhnout do svobodné publikační džungle nějakého velkého serveru anebo si založit vlastní samostatné autorské stránky, pokud to dokáže.

 

                Z obecných tendencí internetové poesie stále více sílí touha po vytvoření žánru, jemuž by v hudební oblasti odpovídal velmi dobrý střední proud. Jedná se o potřebu poesie, která je sdělná, současná, a zároveň není laciná. Zní to jednoduše, ale dosažení takového cíle vůbec není snadné, protože vracet se k čistě nerudovsko-seifertovskému stylu už v dnešní době není zcela možné a zároveň nelze pominout všechny výdobytky avantgardy i tzv. postmoderny. Vytvoření takového žánru bude asi ještě dlouho trvat, ale tento proces nezeslabí, protože je po něm velká čtenářská poptávka a je mnoho autorů, kteří hledají způsob, jak to nejlépe udělat. Vytvoření středního proudu poesie nemůže být záležitostí jednotlivce, ale symbiosy mnoha autorů, kteří se s takovou myšlenkou alespoň částečně ztotožňují. Asi nejdále zatím v tomto snažení došla Veronika Vlachová, která na serveru Blue World (www.blueword.cz) vytvořila tzv. Aktivní literární sekci s vlastním programem, který sleduje vytčený cíl, přičemž dává potřebnou volnost individualitám jak autorským, tak skupinovým.

 

                Na závěr tohoto článku bych rád představil knižní almanach, který není prodělečný, je sestaven z básní publikovaných na internetu a popírá mnoho nakladatelských zásad. Jmenuje se Snění v kalichu divizny a vlastním nákladem ho vydala Petra Nachtmanová v nakladatelství Sursum v roce 2004. Dostat tuto knihu do rukou literární kritik (pokud by si ji vůbec otevřel), setkali bychom se odsudkem tak příkrým, že by na knize nezůstala ani nit suchá. Určitě by začal kritikou kýčovitosti, která by se táhla od kýčovitého thematu až ke kýčovitému zpracování mnohých básní, vypíchl by občasné pravopisné chyby, nesourodost autorů atd. atd. A co když je to všechno jinak? Jen se na to podívat jiným pohledem. Petra Nachtmanová vydala knížku básní, které se jí líbí. Ví, že se takové básně líbí i jejím kamarádům. Oslovila autory publikující na internetu, zda by ji poslali básně s přírodní thematikou. Promíchala autory zkušené s naprostými začátečníky. Nezasahovala jim do textů. Nestarala se, zda uvedená haiku skutečně splňují náležitosti dané formy. Starala se jen o jediné: aby potěšila své známé. Potěšila je. Lidé si knihu doporučovali a před několika dny mi od Petry přišla radostná sms, že celý náklad je již rozebrán. Tou knihou vlastně vytvořila žánr, který je pro mnoho čtenářů poesie potřebný, ale šaldovce by z něj asi trefil šlak – naivní přírodní lyrika. 

 

                Jako manifest tohoto žánru dokonale poslouží úvodník Petry Nachtmanové: „Milí čtenáři, držíte v ruce sbírku básní, která vznikla z čistého nadšení sestavit knihu pro radost nás všech, kteří jsme do ní přispěli svými kousky. Básněmi o kráse kolem nás, o všemocné přírodě, voňavých květech a kouzlu stromů. Autoři, které zde najdete, publikují na různých literárních serverech. Tyto servery jsou našimi domovy, kde se pravidelně setkáváme, rozebíráme tvorbu a pouštíme do světa svoje pocity ve formě básní, povídek a jiných literárních útvarů. (...) Kromě prezentování vlastní tvorby je možné zde najít i něco cennějšího – přátelství, elán a nevyčerpatelnou energii, která je nezbytná k rozvíjení umu začínajících autorů.“ A co na to vzdělaní pánové v redakcích dotovaných časopisů?

 

 

 

Tento článek je čtvrtou částí cyklu České básnictví aneb Zde, v moři stojatém. Další, závěrečná část, ponese název Agýismus