Plačící Patroklos přichází v této pro Řeky krizové situaci za Achilleem, který s ním pocítil soustrast a ptá se, proč pláče jako malá dívka, která škube matčinu sukni, aby ji nesla na zádech. A má již podezření, že to je kvůli umírajícím Řekům. Patroklos ho poprosí ve smyslu Nestorova plánu, používá dosti tvrdých výčitek, které odpovídají tak otřesnému dojmu, jaký musel z řeckého postavení nabýt. Achilleus si dá nakonec říci. Opět připomíná Agamemnónovu urážku, zdůrazňuje také, že si věšteb nevšímá, ať jsou, jaké jsou (další záblesk emancipace člověka) – strach z nepříznivé věštby tedy není důvod, proč není na bojišti a ani tam nebude. Co je tím důvodem, není jisté, protože říká: co se stalo dřív, již nechejme! Očekávali bychom, že potáhne do boje, ale posílá tam Patrokla. Zřejmě úplně minulost nevymazal a dělá Řekům pouze ústupek. Zvláštní je i to, co říká Patroklovi před jeho vysláním. Aby mu (Achilleovi) prý totiž získal poctu, dary a dívku (tedy vlastně to, co mu Agamemnón skrze poselstvo v noci nabízel), má zahnat Trójany jen od lodí a zase se vrátit, a to i kdyby mu kynula naděje na vítězství. Proč? Achilleus se bál, že by mu Patroklos takto ubral na slávě! Také se obával, že by mohl přijít někdo z Olympanů a zasáhnout proti Patroklovi (jak se nakonec stalo). Nakonec si Achilleus v modlitbě přeje záhubu všech Trójanů i Řeků, aby jen oni dva s Patroklem mohli strhnout trójské hradby. Achilleův charakter tedy vykazuje opět určité dětinství, jako by nebyl schopen uvážit, co vlastně říká. Je patrně po delší pasivitě citlivý na svou válečnou slávu a toto zaujetí mu zastírá vše ostatní. Ve strachu před zásahem bohů proti útočícímu Patroklovi snad můžeme vidět podivné tušení podobné Hektorově předpovědi pádu Tróje.

Zatím Trójané už zapalují lodě, v tu chvíli vyráží Patroklos s Achilleovou zbrojí i vojáky a s pomocí řeckého vojska zahání Trójany na útěk. Patroklos přitom zabil Diova syna Sarpedóna. Zeus váhal, nemá-li syna vyrvat osudu, ale Héra se kvůli tomu na něj zlobí a říká, že ostatní bozi mu to neschválí (říká také, že pak se bude každý z bohů držet precedentu). Homérovo pojetí osudu je nejednoznačné. Spíše on určuje bohy než oni jeho – ale přece jen do něj mohou zasahovat a jaksi se s ním potýkat. Héřina slova o precedentu ukazují věc spíše jako otázku pravidel mezi bohy, která udržují pořádek. Homér ovšem nebyl systematik (na rozdíl např. od pozdějšího Hésioda), nechává rád věci otevřené, soustřeďuje se na život a jeho složitost. V líčení bitvy se oproti předchozím zpěvům (a tak to bude až do závěru eposu) velmi zmnožují přirovnání, takže četbu i trochu znepříjemňují. Naopak se objevují i působivé detaily – jako když Aineiás mrštil kopím a to se zabodlo do země a chvělo se „a teprve pak moc nárazu znenáhla slábla“. Patroklos neposlechl Achilleovy rady, dokonce se pokoušel o to dobýt hradby, jenže Apollón zasáhl. Zasáhl potom podruhé, když jej omráčil ranou do zad, sňal mu výzbroj a nechal jej na bitevním poli bezbranného: pak Patrokla ranil Euforbos a usmrtil Hektór. Člověk tu – jako vlastně v celé Íliadě – neumírá v rovném zápase. Takový je Homérův pesimismus.

Sedmnáctý zpěv líčí boje o Patroklovu mrtvolu. Hektór jí svlékl výzbroj – a chtěl mu useknout hlavu a tělo pohodit psům. To se mu nakonec nepodařilo. Řádný pohřeb byl pro Homérův svět důležitější než život. Homér počítá s hlubokou úctou k mrtvolám jako s něčím automaticky jasným bez osvětlení mýtického pozadí. Zastavím se u dvou zajímavých míst sedmnáctého zpěvu. Tím prvním je vylíčení zabitého Euforba (zabil jej Meneláos): „krví mu vlhl vlas, jenž krásou se Charitkám rovnal / prstence, které zlatem i stříbrem sepjaty byly.“ Jednak je tu cítit smysl pro mužskou krásu, o homosexualitě později Hérodotos (kolem 450 př. Kr.) napíše, že se do Persie přenesla z Řecka. Netvrdím přitom, že Homér homosexualitu ve svém eposu má, jen se později zastavím u vztahu Achilleus & Patroklos. Dále jeho líčení mrtvého mladíka je možné srovnat s pozdější oblibou barokní anglické poezie pro kontrast syrové smrti a jemné krásy. U Homéra však cítíme zásadní, tragický pesimismus, u oněch tzv. metafyzických básníků jde spíše o memento, nátlak na náboženskou konverzi. Konečně Homérův postoj potvrzuje i druhá zajímavost v sedmnáctého zpěvu: božští Achilleovi koně plačící nad Patroklem. Zeus jich lituje a lituje především toho, že je kdy vydal smrtelným lidem, neboť: jistě tak bídného nic jak člověk na světě není. Proč? Jistě fyzicky netrpí více než jiní živočichové, ale zřejmě je nejubožejší právě proto, že si bídu života uvědomuje – že ví o budoucnosti i minulosti. Asi proto se Homér obrací k iluzivnímu, věčnému, nazíravému okamžiku. Nakonec celá Ílias je okamžik, sen stále se k sobě vracející.

V osmnáctém zpěvu se Achilleus dozví o Patroklově smrti a jeho zoufalství je obrovské, přátelé mají strach, aby se nezabil. Thetis spěchá k zoufajícímu synovi a rozhodne se mu opatřit novou zbroj. Achilleus mezitím zachrání Patroklovu mrtvolu jednoduše tím, že houkne na Trójany (to je jedno z nejslabších míst Íliady, má-li být míněno vážně) – ti se leknou a utečou. Jeden z významných Trójanů radí vrátit se do města, Hektór to však příkře odmítá a slibuje, že s Achilleem podstoupí zápas. Achilleus naříká nad získanou mrtvolou přítele, kterou jeho druzi omyjí a vůbec ošetří. Achilleus tuší, že když se vydá do boje a neodpluje, už zde u Tróje taky umře, ale nyní je k tomu rozhodnut. Slibuje mrtvole, že na jejím pohřbu dvanácti vzácným trójským synům (které později zajme) podřeže hrdla (asi ozvuk ne tak dávných rituálů s lidskými oběťmi). Thetis přišla za bohem kovářství a řemeslného génia, za Héfaistem, který jí z vděčnosti za v dětství prokázanou službu, připraví pro Achillea překrásnou zbroj. Héfaistos je tak schopný, že má služky vyrobené ze zlata, které mají rozum, hlas i schopnost věnovat se umělé práci. Homér (podobně jako pak Dante nebo Goethe) stojí na přelomu epoch. Na jedné straně je tu ještě ozvuk lidských obětí, na druhé ideál řemeslného umění, které dokáže vědomě to, co jinak dělá jen přírodní síla.

Thetis u Héfaista vystupuje jako matka stále litující svého syna. Achilleus se ovšem také cítí stále ublížený (ačkoli se mu nevede hůře než jiným lidem) a dokonce jí za opatřenou výzbroj ani nepoděkuje. Homér líčí výzbroj podrobně, hlavně štít, jehož popis je velmi slavný. Héfaistos tu vystupuje už ne jako řemeslník, ale jako umělec: ve středu štítu zachytil zemi, nebe a moře, pak kolem město v míru a město ve válce, potom venkovský život (scéna rolnická a pastýřská), konečně na okraji Ókeanos, proudícího boha, světový oceán spojený s prapočátkem všeho.

Devatenáctý zpěv začíná jitrem následujícího (tedy čtvrtého bitevního) dne. Thetis pobízí syna k boji, zřejmě jí nyní jde hlavně o to, aby pomohla k uspokojení jeho touhy pomstít se – na tomto místě pak mizí z děje. Dojde ke sněmu Řeků, kde Achilleus a Agamemnón uzavřou smír; řecký král přitom svádí svou někdejší zpupnost na Blud, který je bohem šálícím lidi. Achilleus dostává slíbené dary. Když se Achilleovi vrátí dívka, kterou prohlašoval div ne za vlastní ženu, pustila se do pláče nad Patroklem, který se k ní choval velmi ušlechtile, zatímco Achilleus jí vyvraždil rodinu. Nad mrtvolou dále pláčou i ženy k tomu Achilleem určené, Homér poznamenává, že pláčou „naoko nad Patroklem – však každá nad svými strastmi“. Achilleus pak vyznává, že mu je Patroklos nad otce i nad syna (kdyby syna měl), nejedl a nepil „týrán“ touhou po Patroklovi. Jaký byl vůbec vztah Achilleus & Patroklos? Zdá se, že plnohodnotný intimní vztah mohl být tehdy jenom mezi muži – jednak kvůli naprosto podřízenému postavení žen (které byly skoro jen majetek), jednak kvůli společnému prožívání válek, politických jednání nebo soutěží. Jejich svět byl prostě hodně jiný než ženský. Achilleus byl nezralý mladík, neotupený životem, mladík málo schopný posoudit, co mu Patroklos vskutku byl. Domnívám se, že Achilleův vztah k Patroklovi de facto byl příliš nadřazený, povrchně emotivní a neupřímný.

Další průběh děje líčí, jak se Řekové před bojem nejdříve najedli a napili, Achilleovi pak, který to odmítal, kápla Athéna do hrudi ambrosii a nektar (pokrm a nápoj bohů). Těsně před tím, než Řekové vyrazili do bitvy, Achilleův kůň promluví a věští mu blízkou smrt (tu ovšem už v Íliadě nezastihneme). Kůň mluví, protože je božský a Héra mu propůjčila řeč. Avšak u Homéra vůbec lze cítit archaickou blízkost všech živých tvorů (dokonce i neživých) a obdařování je myšlenkami a plnou subjektivitou.

Dvacátý zpěv líčí sněm bohů, na kterém Zeus vyzývá bohy, aby se účastnili boje – má strach, že Achilleus by bez účasti bohů vyvrátil Tróju dříve, než je určeno osudem. Zároveň ale říká, že bude dlít nedaleko a bavit se pohledem na válku. Zde tedy svět vystupuje jako divadlo nejvyššího boha, v němž hrají role i ostatní bohové. Jedna skupina bohů (Héra, Athéna, Poseidón, Héfaistos) se přidá k Řekům, druhá skupina (Apollón, jeho sestra Artemis, jejich matka Létó, Afrodíté a řeka Xanthos, tekoucí blízko Tróje) na stranu Trójanů. K boji mezi bohy ale nedojde, místo toho sledujeme doslova řádění Achilleovo, které Trójany zahnalo na panický útěk. Ve dvacátém zpěvu si všimněme u Homéra dost často používanou metodu střihu. Líčí souboj Achillea a Aineia, když tu uprostřed se zastaví a převede nás skokem k uvažování bohů, jak by do něj zasáhli, a k zásahu.

Na začátku dvacátého prvního zpěvu vidíme, jak Achilleus žene Trójany do řeky Skamandru (bohy nazývané Xanthos). Zde vraždí Trójany jako ovce a zajímá dvanáct jinochů, které obětuje Patroklovi při pohřebním obřadu. Zabije taky bezbranného Priamova syna, který ho prosí o život. Achilleus mu vysvětluje, že všichni lidé jednou zemřou – i on, Achilleus. Říká hochovi: „nuž, jen zemři ty též, můj rozmilý – k čemu ten nářek?“ A sedícího ho před sebou probodne. Pak mrtvolu hodil do řeky a říká: „tam lež a buď žrán rybami.“ V Achilleově vraždění nyní vycítíme patrně i tón nikoli jen nenávisti k Hektórovi či Trójanům, nýbrž mstu vůbec za zklamání ze světa, který nenávidí. Proti vraždícímu Achilleovi se postaví říční bůh Xanthos a málem ho utopí, když se vylije ze břehů, hrdina je však zachráněn zásahem přejících bohů. Nakonec dojde k celkem odpuzujícímu boji mezi bohy: Arés napadá Athénu a prohrává, Athéna pak raní Afroditu a Héra Artemidu. Jediní Poseidón a Apollón se zdrží boje. Vítězní bohové ovšem Tróju nezničí, asi kvůli tomu, že tak nechce osud – nad kterým tu mají přece vespolek bdít.

Bozi oproti lidem u Homéra tragiku nemají a je v nich cítit občas nízkost a špína. Jejich autorita není mravní, spočívá v síle a vědění. Zosobňují neutěšenou logiku světa a jsou podle nás produktem fantazie zrovna tak jako reflexe nad světem. Svět není pojímán tolik s metafyzickou úctou jako u nábožensky založených civilizací; spíše se projevuje myšlenka tragické převahy, mravní převahy lidské bolesti nad nízkými hrátkami bohů. V souvislosti s bohy se však musíme ptát: proč je tolik zajímala trójská válka? Myslí prakticky jen na ni. Důvod je asi v tom, že to jsou bohové trójské války, jsou sněnou iluzí jako celý příběh – a i když se vážou na mýtický, předhomérský podklad, u Homéra se od něj odpoutávají a zanikají bez mýtu ve své původní vážnosti stejně jako mýtus sám. Za několik století po Homérovi se objeví řecká věda, která již s bohy při vysvětlení světa nepočítá (Thalés je asi 600 př. Kr.).

Jedenadvacátý zpěv končí uchýlením se Trójanů za hradby a Apollónovou lstí vůči Achilleovi. Ten by totiž se svým vojskem prý hradby i navzdory osudu zničil, kdyby ho Apollón neodlákal lstí daleko od nich. Dvaadvacátý zpěv líčí pád Hektórův. On jediný zůstal před hradbami. Zde je zvláštní nesnáz: Homér na jedné straně mluví o zlém osudu, který ho tam zadržel, na druhé straně Priamos vyzývá syna, aby se uchýlil do města. Jeho prosby jsou sugestivní a vrcholí tím, že ukazuje osud, který ho a Tróju čeká bez Hektórovy pomoci. Končí úvahou, že při mladém člověku je krásné vše, i smrt – ale na starci je vše ošklivé, není prý žalnější osud nad stáří. Je to zcela pochopitelné, když uvážíme, že v oné době nejvíc platila fyzická síla, zdraví a slast. Matka syna také přemlouvá, říká mu poupátko milé, čímž se na pozadí drsného příběhu vysoce zdůrazňuje její cit a smutek. Hektór se tedy mohl schovat, ale neudělal to. Výslovně říká, že by se styděl, vždyť u lodí radil k útoku a slíbil, že se sám s Achilleem utká. Zároveň ale uvažuje, jak by bylo dobré, kdyby se dalo k Achilleovi přátelsky přijít, vydat mu Helenu a usmířit se. Jenže to nejde, Achilleus chce vraždit. Zlý osud je snad právě onen stud, který Hektór dost nerozumně pocítil a který ho ovládl.

Apollón se Achilleovi mezitím odkryl a ten běžel k trójským hradbám. Hektór vida ho se ulekl a oba se začali honit kolem hradeb. Homér přirovnává tento běh k úzkostným snům, v nichž, podle toho v jaké je roli, snící nemůže buď dostihnout nebo je užuž dostižen. Celá věc se zásahem Athény proměňuje v popravu Hektóra. Bohyně se totiž promění v bratra Hektórova (když předtím řekla Achilleovi, aby si odpočinul a čekal na Hektórův útok, ke kterému ho ona přiměje) a poradí mu, aby se společně Achilleovi postavili. Scéna setkání bratrů je dojemná, oslovují se „bratříčku“ – o to tragičtější (a bozi zase bahnitější) charakter Hektór dostává, když tváří v tvář Achilleovi zjistí, že jeho bratříček zmizel. Snaží se s Achilleem domluvit aspoň na tom, že vítěz vrátí mrtvolu poraženého blízkým, jenže Achilleus odmítá i to. Potom Hektór bezvýsledně hodil svým oštěpem, poznal svou prohru, přesto vytasil meč – ale byl mezitím zabit Achilleem. Ze všech stran se sběhli Řekové a bodali do jeho mrtvoly. Jeho matka i otec to vše viděli z hradeb a zasáhlo je zoufalství. Kde je ale Andromaché? Po celou tu dobu nic netušíc tkala ve svém domě nachové roucho. Ale brzy zaslechla nářek a s děsným tušením jako šílená utíká na hradby. Tragédie končí jejím lkaním nad sebou i dítětem.

V líčení pádu Hektórova bezútěšná tragédie překonává radost z pohledu. Cítíme svět, od kterého Homér utíkal a který ho dostihl. V hrozném údolí života nelze hledat útěchu ani v bozích, kteří mají jeho slzavost z velké míry na svědomí, ani ve smrti, která je horší než život. Základní důvod takového pohledu vidím v emancipaci od mýtického myšlení, ve vzestupu rozumu a v prvních záblescích humanity (v primitivních kmenech takový smysl pro tragiku není), tj. zde je prapůvod evropské civilizace.

Zpěv dvacátý třetí líčí Patroklův slavnostní pohřeb. Achilleus kvílí nad mrtvolou „na hruď milého druha své vražedné položiv ruce“. V řeckém táboře lze ovšem vycítit kmenovou radost z vítězství. Kmen byl asi poslední útěchou po rozpadu na mýtu založené kultury. Zatím nastala noc a Achilleovi se zjevil Patroklův duch. Jejich rozmluva se stává svědectvím zvláště intimního přátelství (umocněného asi Patroklovou smrtí a Achilleovým vědomím, že už dlouho nebude žít). Achilleus nazývá Patrokla rozmilou hlavičkou – a když se ho snaží obejmout, probudí se a spráskne ruce do prázdna. Nastalo ráno, kácí se dřevo na hranici pro Patroklův pohřeb (mezci tahající dřevo chodili hustým křovím a „toužili po rovné půdě“). Na hranici se naskládalo mnoho mrtvol dobytka i mrtvoly trójských jinochů dříve Achilleem zajatých. Všechno to shořelo a spáleniště po celou noc poléval Achilleus vínem – ráno se sebrali Patroklovy kosti a daly do zlaté urny v dvojí tukovou vrstvu. Potom začaly hry: koňské dostihy (zde Nestór radí svému synovi, že důvtipem se dá zmoci více než silou, což je základní princip vyspělejších společností), pěstní boj, zápolení (kde se jako jedna z cen podává dívka: „ji cenili za čtyři krávy“, takové ocenění však souvisí spíše s tím, že byla otrokyní než s jejím pohlavím), běh, zápas kopím, střelba z luku, házení kopím. Hlavním dojmem z těchto her je atmosféra míru, pospolitosti, ušlechtilosti a zábavy. Skoro všichni získávají nějakou cenu, vzájemně si holdují a lichotí. Když došlo k roztržce mezi Meneláem a Nestorovým synem Antilochem o cenu ze závodu koní, Antilochos ustupuje, a tím si natolik získává spartského krále, že ten mu cenu zase vrací. Do soutěže v házení kopím se přihlásil i Agamemnón, Achilleus povstane a řekne, že Agamemnón je i bez soutěže nejlepší kopiník a že mu cena náleží a priori. Tak daleko došlo usmíření.

Tato nálada pokračuje i v posledním, čtyřiadvacátém zpěvu. Uplyne dvanáct dní, během kterých Achilleus teskní a tupí Hektórovu mrtvolu. O tu pečuje ovšem Apollón, podaří se mu spolu s Diem prostřednictvím Thetidy Achillea přesvědčit, ať vydá mrtvolu Priamovi – a Priama potom, aby v ochraně Hermově (bůh obchodu a posel bohů) šel k Achilleovi. Priamos je jedna z nejsympatičtějších postav Íliady: chová se citlivě k Heleně, prožívá utrpení svého lidu, není pyšný, nýbrž stařecky moudrý a pokorný. Velmi intenzivně působí scéna, kdy Achilleovi objal kolena, líbal mu ruce a připomínal mu jeho otce, který je stejně starý a ubohý jako Priamos. Mluví o své bídě, že je horší než jeho: „k ústům synova vraha jsem pravici prosebně vztáhl“. Achilleus přivolil vyměnit mrtvolu za Priamem přivezené dary, dokonce mu slíbí dvanáctidenní příměří, aby Trójané mohli Hektóra pohřbít. Priamos vyhověl pozvání u Achillea přespat, jenže v noci mu Hermés říká, aby rychle vyrazil, protože ráno ho tu mohou spatřit jiní Řekové a ti by už tak ochotni nebyli. Íliada končí stručným vylíčením Hektórova pohřbu.