Dovolte začít osobní vzpomínkou. Bylo mi asi třináct let, když jsem začal „objevovat“ blues a bigbeat. Tehdejší, komunistickou vládou centrálně řízený, hudební trh však nenabízel mnoho příležitostí, jak se ke kvalitní hudbě tohoto žánru (zvláště na maloměstě) dostat. Sehnat desky Karla Gotta, Heleny Vondráčkové, Michala Davida či dechovku nebyl problém. Tu a tam se v záplavě podobné bezpohlavní muziky objevil zajímavější titul, ale člověk musel mít buď štěstí, nebo známého prodavače gramodesek, aby si doma mohl poslechnout Chucka Berryho, Rolling Stones aj. V této atmosféře hudební vyprahlosti bylo pro mě téměř zjevením, když jsem náhodou narazil na desku Vladimíra Mišíka. Běžel jsem si rychle půjčit peníze a nedočkavě nesl domů gramodesku, na kterou jsem se ani pořádně nepodíval – byl to přeci Mišík! Doma mě však čekal šok. Namísto očekávaného blues se totiž ozval poměrně vysoký mužských hlas přednášející verše: „Hledám tě v městě rozpáleném za poledne, v městě stočeném do klubíčka noci. Hledám tě…“ Nejdříve jsem si myslel, že jde o omyl, že je v obalu prostě jiná deska. Pak jsem se ale pozorněji na album podíval, posunul přenosku gramofonu dále a nakonec zjistil, že jsou na desce hlavně básně nějakého Hraběte a mezi nimi pár Mišíkových písniček. Byl jsem rozmrzelý, naštvaný a poslouchal aspoň těch několik málo písní. Po nějakém čase mě ale už přestalo bavit neustále přehazovat přenosku gramofonu a nechal hrát gramodesku celou. Poměrně brzy jsem však ke svému překvapení zjistil, že se i ty básničky dají docela poslouchat, ba co víc, dokonce se mi líbily. Bylo to skutečné překvapení, protože až do té doby jsem měl k básním odpor, který ve mně vypěstovala škola – s mou představou poezie se totiž pojila nedobrovolně-dobrovolná účast na Puškinově památníku a povinnost naučit se cosi nazpaměť z čítanky. Ale verše recitované Vladimírek Kováříkem byly něco úplně jiného a já začal poznávat a objevovat poezii, tak jak ji vnímám v podstatě dodnes. Jako něco, co zasahuje mé nitro, co mi přináší nevšední zážitky a díky čemu se snad i trochu mění mé prožívání světa. Mišíkova svébytná a citlivá interpretace blues tento můj první opravdový prožitek poezie jen zesilovala a od té doby je pro mě jméno Vladimíra Mišíka s poezií nerozlučně spojeno (což se mi znovu potvrdilo, když jsem slyšel album Kuře v hodinkách s texty Josefa Kainara).

Už asi deset let bigbeatovou hudební scénu nesleduji. Když se mi ale do ruky před nedávnem dostalo do rukou poslední Mišíkovo CD Umlkly stroje, byl jsem zvědavý, kam po tolika letech tato dnes již legenda českého bigbeatu dospěla. Začněme hudbou. Mišíkův styl je nepřehlédnutelný a i pro nevycvičené ucho docela snadno rozpoznatelný. Někdo by možná řekl, že hraje pořád stejně. Na jednu stranu je to sice pravda, ale na stranu druhou existuje (zvláště v Česku) jen velmi málo muzikantů, kterým se povedlo vytvořit a udržet si vlastní styl. Svébytnost Mišíkovy hudby je podle mě dána dvěma faktory: kvalitou a jedinečností Mišíkových spoluhráčů a osobností samotného Mišíka. Mišíkova kapela Etc byla vždy složena ze skvělých muzikantů. Kromě vynikajícího „spodku“ vytvářeného baskytaristou Jiřím Veselým (dříve hrál na basu neméně dobrý Vladimír Kulhánek) je podle mě určujícím faktorem specifického zvuku Etc kytara Pavla Skály. Tento na první pohled nepříliš nápadný kytarista dokáže mimořádně citlivě a nenápadně „okořenit“ každou píseň, nijak přitom nevyčnívá a nemá potřebu exhibovat (o čemž svědčí i jeho vystoupení na deskách bratří Ebenů či Marsyasu). K stálicím Etc patří samozřejmě houslista Jan Hrubý a Jaroslav Nejezchleba. Jenže i sebelepší hudebníci by na vytvoření dobré hudební skupiny nestačili. Bez Mišíka by Etc byla jen kapelou výborných muzikantů, kterým by ale chybělo to podstatné – schopnost něco sdělit. Jinak řečeno, Mišík by se bez kapely obešel (i sám s kytarou je dostatečně přesvědčivý), ale Etc bez Mišíka by asi už nikoho nezajímala. Mišíkova hudba je přitom relativně jednoduchá a člověk má pocit, že by podobné písničky byl schopen napsat sám – vždyť je to jen pár akordů a prostá melodie. Kdo to ale někdy zkusil, ví, že právě tohle je to nejtěžší. K tomu všemu se navíc přidává Mišíkova jedinečnost přednesu, kterou si člověk uvědomí zvláště tehdy, když slyší jeho písně zpívat někoho jiného (vybavuje se mi např. Proč ta růže upadá v nic neříkajícím podání Davida Kollera).

Na CD Umlky stroje Mišík nenechává nikoho na pochybách, že mu je poezie stále blízká. Kromě jeho vlastních se zde objevují texty Jiřího Dědečka, Václava Hraběte, Ivana Wernische, Vladimíra Holana a Hany Sorrosové. Začněme Jiřím Dědečkem, který je na CD zastoupen nejčastěji (6 písní). Musím se přiznat, že mi Dědečkova poezie blízká není – mám pocit, jako by se nechal unášet hlavně svou schopností veršovat (někdy spíše jen rýmovat) a vymýšlet neotřelé asociace. Zůstává tak často jen na povrchu, vznikají sice (rádoby)vtipné rýmovačky, ale většinou nic víc. Nebýt nápadité Mišíkovy hudby a interpretace, byly by to spíše jen odrhovačky, které se hned oposlouchají (ostatně nejsou právě jimi vlastní Dědečkovy písně?). Bohužel se tím ale vytváří disproporce mezi hudbou a textem, což se asi nejvíce projevilo v písni Když se kouří konopí, muzikantské lahůdce, na které Etc ukázalo své kvality. Námětem textu je mejdan, kde se kouří marihuana. Jedna z přítomných dívek vysloví svou obavu z války, čímž zkazí všem ostatním zábavu – následně je rozhodnuto, že tuto dívku (a jí podobné) je lépe nezvat. Výsledný dojem je víc než rozpačitý. Pokud měla píseň vyjádřit atmosféru mariuhuanového mejdanu, zjevně se to nezdařilo. Namísto toho je spíše jen apologií primitivní večírkové pohody, ne nepodobné té maloměšťácké. Podobně rozpačitě působí i Velikej hever – od písně o nespravedlivém světě a bezmocné touze s tím něco udělat by člověk nejspíše čekal revoltující apel (třeba v „raně-dylanovském“ smyslu), niterný prožitek bezmoci, smutek nebo třeba jen prostou zlobu. Dědeček se sice snaží dívat na věc bez patosu, a proto i trochu nevážně (což působí na první pohled docela sympaticky), ale bohužel se mu nedaří spojit nepatetický nadhled s ústředním „vážným“ námětem.

Tři písně alba otextoval sám Vladimír Mišík. Jeho texty jsou ve srovnání s těmi Dědečkovými mnohem niternější. Zejména úvodní blues Anděle nade mnou, jež je opilcovou meditací nad životem při ranní cestě (asi domů), působí velmi přesvědčivě. Mišík hlavně umí (i v dalších textech) vynikajícím způsobem evokovat atmosféru hospod, barů, pijáckých nálad a smutků. V podobném duchu se nese i píseň Kdybych měl už umřít na text Václava Hraběte. Zde se Mišíkovi snad nejlépe z celého CD podařilo skloubit hudbu a slova, a výsledkem je jednoduchá, citlivě zaranžovaná (hlavně kytara Pavla Skály a smyčce) skladba, která určitě patří k tomu nejlepšímu, co Mišík a Etc vůbec kdy vytvořili. Do Mišíkova Best of bych zařadil i zhudebněnou Holanovu báseň Nad usínající milovanou, v níž se projevila především jemnost a lehkost, s níž Etc dokáží hrát. Na druhou stranu Noční chodec na text Ivana Wernische zase ukazuje, že Mišík a Etc jsou schopni složit a zahrát i těžce až temně působící kus, i když snad v poměru k textu až příliš dlouhý. Z celého alba pak naprosto vybočuje skladba Vedle. Tu nelze brát jinak než muzikantský vtip parodující primitivní vesnické zábavové kapely (v tomto ohledu je výmluvná především basová linka).

Musím se přiznat, že Mišíkovo poslední CD pro mě bylo příjemným překvapením. Mišík zde totiž nevstupuje jako legenda tyjící ze zašlé slávy, ale jako zpěvák, který má stále proč zpívat. Sympatický je mi i určitý Mišíkův nadhled – i když bere svou hudbu určitě vážně, jako by přitom pořád říkal to staré stoneovské: „ I know / It´s only rock´n´ roll / But I love it / Love it / Yes I know…“