Schiller na rozdíl od Goetha nebo Shakespeara nebyl lyrický básník. Ostatně dalo se to postřehnout už na jeho dramatech. Exaltovaný romantismus mladého Schillera má blíž k Diderotovi a Rousseauovi, čili k didaktické přecitlivělosti, než k Byronovi či Puškinovi. Je tedy málo překvapivé, že psal zejména epické balady, ze kterých číší projasněný a didaktický patos. Snad všechny se týkají nějaké obecné životní pravdy, ilustrované příběhem, v němž je osud konkrétní lidské bytosti procítěn jen málo. O to víc je ale položen důraz na dramatičnost a na líbivost. Tu lze cítit už v příjemném rýmování nekomplikovaných veršů, především však ve zřetelných obrazech a scénách, v příjemných zkratkách, díky nimž neunavuje obraznost. Samotné náměty Schillerových nejslavnějších balad jsou výrazné a oslovující, pocházejí často ze starých pramenů.

Ve svých konkrétních úvahách budu vycházet z knihy Schillerovy a Goethovy básně (Česká grafická unie Praha 1944), v níž jsou přeloženy Schillerovy balady, které psal v letech 1796-1800. Mezi nejlepší balady patří Boj s drakem, Ibykovi jeřábi, Polykratův prsten, Potápěč a Rukavička. V první z nich vstupujeme do děje v okamžiku, kdy se hlavní drama již odehrálo: jinoch z řádu johanitů přináší mrtvé tělo draka, kterého zabil, před tvář mistra, proti jehož vůli se tak stalo. Jásot lidu, doprovázejícího jinocha v průvodu, kontrastuje s nevolí představeného, který hrdinovi připomíná, že porušil nejvyšší ctnost, a to poslušnost. Nic nepomůže ani barvité líčení dobrých motivů a souboje, mistr je neoblomný... jinoch musí z řádu odejít. V okamžiku, kdy ale tento ortel přijímá naprosto bez reptání, balada končí těmito mistrovými slovy: „Ach, objemi mne, synu můj! / Boj strašlivý jsi vyhrál zase. / Kříž pokoru tvou ozdobuj, / jež nyní sama přemohla se!“ Síla závěru spočívá v tom, že dává lekci nikoli jen o pokoře jinochově, ale i o pokoře mistrově. Jinochův čin je v řádu opravdové poslušnosti těžkým zločinem jen tehdy, pokud byl pro něj kromě služby také zásluhou. Tím, že přijal trest, ukázal, že na zásluze nelpí. Proto ani mistr nelpěl na sobě, nýbrž na pravdě věci samé. Snadno lze tedy pochopit poučení.

Ibykovi jeřábi začínají pěknou ukázkou Schillerova mistrovství: „K hrám, dostihům a k písní boji, / jenž všecky kmeny řecké spojí / a před Korint zve na slavnost, / spěl Ibyk, bohů milý host. / Sám Apoll dal mu mysl svěží / a v ústa sladkých zpěvů dar. / Tak z Regia šel bez přístřeší, / jen v prsou nesa božský žár.“ Ibykus byl záhy zavražděn lupiči kdesi v lese, kde jinak nebylo živé duše – kromě jeřábů. Ti doprovázeli Ibykovu loď již při jeho plavbě přes moře. Umírající básník je prosí, aby o zločinu, který na něm byl spáchán, svědčili lidem. Pak se přesunujeme do centra panhelénských her, kde se mj. soutěží i v divadle. Sugestivní scéna, v níž vystoupí pěkně vylíčené postavy Lític, jež omámí fantazii diváků: „Je pravda – klam, co zde se děje? / Hruď každá hrůzou jen se chvěje / a před mocí chce pokleknout, / jež bdí a tajný vede soud.“ Tu nad otevřeným divadlem prolétají jeřábi a ozve se: „Ha! Timotheji, vidíš-li / ty Ibykovy jeřáby!“ Vrazi se uvědčili sami. Krása této básně je především ve větší koncentrovanosti, dokáže stáhnout do děje, stupňovat napětí a všechno dovést až nečekanému vyvrcholení. Zdařilé je i naznačení tajemného pouta mezi Ibykem a jeřábi, které dává básni podmanivou magickou jednotu.

V Polykratově prstenu je umně gradován zajímavý motiv štěstí a práva. Polykratés, tyran na ostrově Samu, hovoří se svým přítelem, králem Egypta. Ten mu připomíná, že štěstí, jehož dosáhl, stojí na vrtkavých základech nepravosti. Vypočítává několik nebezpečí, které se pro Polykratovu vládu mohou stát osudné, leč vždy v tu chvíli přijede posel s horkou zprávou o tom, že právě vyslovený problém byl vyřešen. Nucen před touto obrovskou převahou štěstí kapitulovat, obrací se egyptský panovník k poslední lidské moudrosti: „Žes šťasten, mohu nyní říci; / leč o tvou spásu teď se chvím. / Mne závist bohů plní strachem! / Ti radost stálou v žití plachém / nám nedopřejí smrtelným.“ A vypráví příběh, jak ho stihli bozi smrtí syna. Je prý jediná možnost, jak utéci jejich pomstě: „...tož pomni rady přítelovy / a vyvolej neštěstí si sám: / Co z pokladů svých zemi zdejší / je srdci tvému nejmilejší, / hoď v pospas mořským hlubinám!“ Zděšený tyran zahodí nejoblíbenější prsten. Jenže nazítří ráno rybář přináší tyranu rybu, v níž kuchař nalézá zahozený prsten a spěchá k svému pánu se zprávou: „...ó hranic není v štěstí tvém!“ Ve skutečnosti je poslem budoucí hrůzy a král egyptský zděšeně utíká. Balada má skvělou gradaci, je střídmá a burcující. Představuje zajímavou i hlubokou meditaci nad osudem člověka. Polykratés jistě mohl odmítnout Egypťanovu moudrost jako pověru, tím by se však ani trochu neosvobodil od konečného pádu, který musí každému nastat nejpozději se stářím a smrtí. Veliké štěstí je také příliš mnoho iluze... na to, že život je bytostně deziluzivní.

Výpravnější, rozmáchlejší baladou je Potápěč. Jinoch skáče za pohárem, který král mrštil do děsivého mořského víru, aby vyzkoušel statečnost svých poddaných. Schiller trochu protahuje čekání na jeho návrat – a když se hrdina vrací, vypráví samozřejmě o tom, co vše viděl dole (hotové podmořské peklo) a s jakým štěstím zachránil královu číši. Jenže král chce, aby tam skočil ještě jednou: slibuje mu mimo jiné i svou dceru. Odvážlivec skočí opět...: „Kdos nad moře naklání toužebný hled / a vody jdou, jdou celé spousty vod / a klesají ke dnu a stoupají ze dna, / však jinocha nevrací ni jedna.“ Zde je tedy bláhovost zamilovaného drtivě ztrestána. Stručnější a údernější je variace na totéž téma s názvem Rukavička. Schiller líčí dravé šelmy: lva, tygra, levharty... ti všichni jsou v dvoraně, na niž se dívá král, očekávaje už už krvavý boj. Najednou do arény hodí kdosi dámskou rukavičku a jeden z rytířů čelí docela výsměšnému vyzvání: „Láska-li vaše je ohnivá, / jak často přísahal jste mně, / tož – rukavičku podejte!“ A rytíři se to skutečně daří, je odměněn velikou slávou, planoucí milenka se chystá přijmout jej: „Ó, sladký dar ti bude díkem! / On rukavičkou v tvář jí šleh: / „Dík, dámo, pro sebe si nech!“ / A od ní šel tím okamžikem.“ Zde tedy naopak je zamilovaný vyléčen ze své bláhovosti, se kterou přilnul k dívce takového citu nehodné.

V baladě Rukojmí se setkáme s podobným ideálem přátelství, jaký plápolá v Donu Carlosovi. Cesta do hutí zase poněkud rozvláčně líčí, jak řízením osudu sklízí trest ten, kdo ho chtěl poslat na nevinného. Baladou, která chválí konzervativní ctnosti státnické (ba přímo v katolickém hávu!), je Hrabě z Habsburgu. Lze v ní cítit idealizaci německého císařství a mírný nacionalismus. Na Schillera překvapivě pesimistické, ba až lyrické je poselství Vstup do nového století. Svobodu prý ve světě nelze nalézt: „Ve chrám srdce prchni! V jeho tíši / oddechneš si z tísně života. / Svoboda je pouze ve snů říši, / krása jenom v písni rokotá.“ Básně Jinochu u potoka a Pěvcovo loučení jsou ryzí sentimentální měšťanskou lyrikou. Tak i Píseň o zvonu je oslavou práce a počestného života v podobném myšlenkovém kontextu. Rád bych skončil své úvahy něčím lepším, a to konkrétně Dělením země. Jedná se o mytologickou situaci: Zeus dává lidem možnost, aby si rozdělili zemi. Básník se kdesi zdrží a přibíhá až ex post. Vyčítá Diovi, že nic nedostal. Zeus se ptá: kdes byl? Na to dostává odpověď: u tebe. To je skvělá myšlenka! Poslední dvě sloky jsou pak srovnatelné s tím nejlepším, co kdy napsal Goethe: „„Mé oko lpělo na tvé jasné tváři / a souzvuk tvého nebe v sluch mi zněl. / Ach, odpusť duchu, jenž tvou zpitý září / vše pozemské by pozbýt měl.“ // „Co naplat?“ Zeus dí. „Zem je rozdělena / a podzim, honba, trh – to není mé. / Však nebesa má vždy jsou otevřena – / jen přijď, my spolu budeme!“ Je to nevýslovná prostota a autenticita mystéria básnického údělu (a proto by Schillerova slova bylo velkou chybou chápat materiálně – neboť pak by se z nich stala jen problematická faktografie s nadbytečnými kudrlinkami), co dává této básni opravdu znamenitou, nebývalou krásu. A domýšlet ji lze zajisté po celý život.