Marie Stuartovna
Nedlouho po Valdštejnovi
napsal Schiller drama inspirované historickým příběhem skotské královny Marie Stuartovna. Začal na něm pracovat
v červnu
„Nyní při zpracování se začínám čím dál tím víc přesvědčovat o svérázné
tragické kvalitě látky; patří sem zejména to, že katastrofa je zřejmá již
z prvních výstupů, a zatímco se zdá, že děj hry se od ní vzdaluje, ve
skutečnosti se jí stále víc přibližuje... Moje Marie nebude vyvolávat nežnou
náladu... chci ji neustále udržovat jako bytost fyzickou a patos tu má být spíš
ve všeobecném hlubokém dojetí než v osobním, individuálním soucitu. Sama
necítí a nevzbuzuje něžnost, jejím osudem je jedině prožívat a vzněcovat prudké
vášně. Pouze chůva má k ní něžný cit.“ To je citát z 18. června 1799.
O měsíc později (19. července) čteme tato slova: „Z Marie Stuartovny najdete
hotové jen jedno jednání; stálo mě tolik času a bude mě stát ještě týden,
protože jsem v něm musel svést poetický boj s historickou látkou a
vyvinout velké úsilí, abych osvobodil fantazii od historie, přičemž jsem se
snažil využít všeho, čeho se z ní využít dalo. Další akty půjdou, jak
doufám, rychleji, jsou také značně kratší.“ A po dalším měsíci (16. srpna) píše
Schiller Goethovi o pokračující práci na druhém dějství: „V náčrtku je už mám.
Doufám, že v této tragédii bude všecko divadelní, i když ji pro účely
jeviště poněkud zkrátím. Protože je to látka i historicky velmi bohatá, zpracoval jsem ji také z historického
hlediska poněkud obsáhleji a pojal jsem do ní motivy, které přemýšlejícího a
informovaného čtenáře jistě potěší, ale které nejsou nutné při představení...“
Na začátku (3.) září se v dopise objevuje zajímavý detail: „...dovedl jsem
děj po scénu, kde se obě královny setkávají. Situace je sama o sobě morálně
nemožná, jsem velmi zvědav, jak se mi ji podaří učinit možnou. Otázka se
zároveň týká poezie vůbec, a proto ji dvojnásob toužím projednat s Vámi.
Začínám používat v Marii Stuartovně větší volnosti nebo spíš rozmanitosti
v metru, kde to příležitost dovoluje. Tato rozmanitost se vyskytuje přece
i v řeckých hrách...“
Na Silvestra 1799 píše Schiller následující šprýmovná slova: „Po šesté
se dostavím, od této chvíle do večera se ještě vynasnažím dostat jednoho
z mých hrdinů pod drn, vždyť bohyně smrti se k němu již blíží.“ Dne
9. května Schiller stojí již před pátým dějstvím hry a 15. června píše Goethovi,
aby vyřídil hercům výmarského divadla blahopřání za účinkování na jevišti.
První dějství se odehrává v jedné z komnat na zámku Fotheringhay.
V první scéně vystupuje stará chůva (Kennedyová) vězněné Marie Stuartovny
a pře se s Mariiným strážcem, rytířem Pauletem, který se hrabe
v osobních věcech své svěřenkyně. Jde o výbornou expozici k dramatu, neboť
Pauletova slova naznačují historické
souvislosti, aniž by nudila a odkrývala všechno; na druhé straně chůva proti
nim staví člověka Marii a svůj soucit
s ní. Čili máme před sebou královnu, která je zapletena do úkladných
vražd, do politických intrik a do boje anglického protestantismu o přežití, ale
zároveň nevíme, kde je pravda. Pro Marii hovoří její role vězenkyně.
V další scéně přichází a mluví s důstojností trpitelky, která si
nechává líbit cokoli, apelujíc jen na prostý soucit (žádá např. o rozmluvu
s anglickou královnou Alžbětou nebo o katolického kněze). Zároveň je však
hrdá a bytostně nesentimentální, a to tváří v tvář hrdelnímu procesu,
který s ní vede jí nepřátelské anglické lordstvo a jehož výsledek ani po
měsíci nezná. Paulet na Mariino naléhavé vyzvídání odpovídá: „Zúčtujte
s nebem, to snad nejdříve.“ Náhle se mihne žalářníkův mladý synovec
Mortimer a strýce kamsi volá... dvě ženy, Marie a její chůva, se ocitnou samy.
Schiller dovedně vplétá do děje vzpomínku na čin, od kterého uplynulo právě
dvacet let, na vraždu druhého Mariina manžela, již provedl na její žádost
Bothwell, její milenec. Odtud Marie čerpá svou odevzdanost a osud, který ji
stíhá, bere za spravedlivou odplatu. Pochmurnost a vypjatost vzpomínky,
v níž chůva nachází momenty, které z královny dělají spíš oběď než
viníka, vnášejí do dramatu cosi z Macbetha:
vinu zrozenou z uhranutí, ze špatného údělu, a mrazivou fatalitu trestu.
Výročí vraždy je nyní symbolickým zastřešením celé následující Mariiny
tragédie. Oproti příběhu skotského vraha je však příběh skotské vražedkyně
pojat střízlivě, měšťansky a jeho umělecká síla nepramení v sugestivních
emocích, v přemíře sil, ale v rezignaci hlavní postavy, ve které lze
najít obecně lidský úděl prohry v čistém a otřásajícím zpracování.
Podstatným momentem prvního dějství je setkání Marie s mladým
Mortimerem, ten se totiž ukazuje být tajným vyslancem katolíků z Francie,
kteří chtějí královnu osvobodit. Ani Alžběta, ani Marie, ani angličtí
protestanté, ani katolíci z okolních románských zemí nejsou bez krvavých
stop na svých rukou. Děj hry se odehrává na válečné linii dvou světů, pro které
nejvyšší zájem a morálka jsou definovány nábožensko-politicky. Mortimer
vykládá, jak došlo k jeho konverzi od puritanismu ke katolicismus (pod
dojmem krásy a velkoleposti Říma), jak se přidal k ultrakatolické straně
ve Francii a jak dojat Mariiným portrétem i jejím osudem (mj. se přesvědčil o
Mariině právu na anglický trůn, které z dobového hlediska bylo
podstatnější než Alžbětino) vycestoval do Anglie ji osvobodit. Kromě toho jí
sděluje, že byla odsouzena a že na včasné provedení exekuce naléhá Sněmovna
lordů, Dolní sněmovna i město Londýn. Královna ovšem spoléhá na Alžbětu, která
podle ní nebude mít zájem na něčem tak krutém, nevěří také v úspěch
Mortimerova spiknutí, ale posílá Mortimera – k jeho překvapení – za
hrabětem Lesterem s obrázkem své tváře a dopisem. Lester je přitom známý
jako Alžbětin milec a Mariin hlavní odpůrce. V sedmé scéně přichází lord
Burleigh sdělit Marii rozsudek, ale tváří v tvář její chladnokrevné
obhajobě psychologicky prohrává. Komentuje to slovy, jež pak o samotě adresuje
Pauletovi: „A vzdoruje nám – bude vzdorovat, / rytíři Paulete, až na popraviště
– / To hrdé srdce nezlomíte ničím – / Překvapil jsem ji vůbec rozsudkem? /
Viděl jste slzu, zbledla, zrudla snad? / Ba neprosila ani o soucit. / Zná
nerozhodnost naší královny, / a naše bázeň, ta ji posiluje.“ Burleigh se ještě
snaží starého Pauleta přesvědčit, aby Marii vzal život, ten se však brání.
Ačkoli Marii nenávidí, odmítá nahradit spravedlnost podlou vraždou.
S druhým dějstvím se přesouváme do Westminsterského paláce. Nejprve
vystupují angličtí a francouzští šlechtici, doprovázejíce královnu Alžbětu.
Mluví se o jejím případném sňatku s francouzským princem, zbytky
středověké kurtoazní diplomacie avšak jenom špatně zakrývají napětí mezi
Alžbětinou politickou vážností a šlechtickými radovánkami ve francké módě.
Královna se vydává za oběť svého
státnického poslání, které přjímá s odevzdaností hodnou řeholnice. Po
odchodu Francouzů a dvořanstva zůstává obklopena čtyřmi nejvyššími lordy –
Leicesterem (Lesterem), Burleighem a Talbotem. I když se Alžběta pro blaho země
už vzdala svého záměru zůstat neprovdaná, musí čelit další žádosti: „Co ještě
chtějí? Mluvte, mylorde.“ Burleigh říká, že lid žádá Mariinu hlavu, a pokračuje
s velkým zaujetím ve filipice proti skotské královně, jež končí takto: „S
ní, s jejím rodem není možný smír! / Tu ránu musíš snést anebo dát. /
Žije-li, zemřeš! Zemře, budeš žít!“ Poté Talbot naléhá na Alžbětinu lidskost a
zdůrazňuje, že nad Marií, která není její poddanou, nemá právo soudu. Tím se
Schillerovi daří vyvolat nový zásadní konflikt celé hry, neboť nechává Alžbětu
reagovat velmi negativně. Až dosud se mohla jevit jako vzpírající se nástroj
politicky nutné vraždy, najednou ale je víc než zřejmé, že Marii považuje za osobní nepřítelkyni a že spíše jen hledá
záminku, jak se jí pomstít a jak při tom nevypadat jako sprostá vražednice.
Lester se zase snaží ukázat, že Marie již dávno není nebezpečná a že ji stačí
držet v cele smrti, kdežto poprava je zbytečné jitření emocí ve prospěch
skotské královny. Všechno tedy zůstává otevřené... a v této chvíli přivádí
Paulet Mortimera, aby vzdal Alžbětě hold. Mortimer předstírá naprostou věrnost
a mluví o tom, jak se v cizině vetřel mezi emigranty, jak falešně
konvertoval ke katolictví atd... Zatímco si ale královne čte Mariin dopis, který
přinesl Paulet, Mortimer se již kradmo dorozumívá s Lesterem. Alžbětu list
dojal k pláči: „...že věci pozemské / jsou vratké tak, že osud člověka, /
ten hrozný osud, přechází tak blízko / kolem mé hlavy.“ Tím protiklady, Alžběta
a Marie, ba nepřímo i Burleigh a Talbot nacházejí opět usmíření
v majestátu obecně lidského údělu,
oné vrženosti, která je ústřední idée fixe celé tragédie.
Další možnosti rozvinutí myšlenkového vyznění nabízejí tři setkání dvou
nikým nevyrušovaných postav: Alžběty a Mortimera (jejž si královna výslovně
volá po odchodu lordů), Mortimera a Lestera, konečně Lestera a Alžběty.
Královna po Mortimerovi chce, aby zavraždil Marii, a ten slíbí, že to za
(nejistou) odměnu tajné přízně trůnu učiní. Zajímavá je Alžbětina odpověď na
otázku, proč nedá předmost veřejné popravě: „Svět soudí, čím se zdáš, ne to, čím jsi. / Že jí jsem v právu, nikdo neuzná, / musím se postarat,
aby můj díl / na její smrti zůstal pochybný.“ Ačkoli neznáme plně královnin
motiv (zda je spíše státnický nebo spíše jen osobní), už tento cynismus sám o
sobě posiluje truchlou povahu každého smíření ve vrženosti, neboť pravda o moci
neštěstí nad naším osudem může jen posilovat bezskrupulózní boj o přežití a o
chvilku štěstí. Rezignace Mariina je proto v této chvíli mravně mnohem
výše než usilování Alžbětino. A Mortimer to v blouznivém monologu po odchodu
královny jen podtrhuje. V Marii vidí vrchol ženství, v Alžbětě chlad
a mrtvé statky. Ještě před příchodem Lestera se objeví Paulet, který cítí, jakou nabídku dostal jeho synovec
od Alžběty. Pauletova hrozba, že Mortimera vydědí a prokleje, uskuteční-li její
vůli, ji opět staví do velmi špatného světla. Lester přichází se zprávou,
že královna si přeje, aby Marie byla již svěřena jen do péče Mortimera, a Paulet
v tu chvíli opouští scénu. Děj získává na otevřenosti, situace Mariina se i díky vzájemné shodě Lestera a
Mortimera (jejíž delikátnost Schiller výborně zvládl) jeví stále nadějněji. A
Alžběta znovu ztrácí, když Lester vykládá, proč se zamiloval do skotské Marie:
„Když deset hořkých let jsem obětoval / modle té její prázdné ješitnosti, /
podroboval se jejím rozmarům / s otrockou pokorou, jen pouhá hříčka /
maličkých vrtochů a svévole...“ Čili spíše jen z pomsty vůči Alžbětě...
kromě toho říká i pár sentimentálních vět o svém vztahu k Marii
v mládí. Lester působí vůbec nedůvěryhodně, leká se Mortimerových plánů,
opájí se svými slovy spíše jen
z niterného pocitu nenávisti k Alžbětě (kterou proto možná stále
miluje), než z touhy Marii opravdu pomoci. Neklade Mortimerovi
alternativy, nýbrž šermuje jen obecnou skepsí, vypadá sice jako moudřejší, ale
jeho moudrost je ve skutečnosti zbabělost. Mortimer odchází těsně před
Alžbětiným příchodem. Vyděšený Lester hraje hru na lásku, lichotí jí a
manipuluje k tomu, aby souhlasila se setkáním se Stuartovnou.
V Alžbětibých vyhýbavých odpovědích jde cítit (pochopitelný) strach, ale pak přikývne – půjde se na
Marii jen zpovzdálí a možná se
s ní i setká. Konec dějství proto představuje jedno z
citově nejpůsobivějších míst tragédie: Alžběta prý z něžné slabosti
plní Lesterovi přání, že navštíví ženu, již dala úkladně zavraždit, a Lester jí
padá k nohám v díku, ale ve skutečnosti jen proto, že miluje odsouzenou
k smrti, již doufá zachránit tím, co si vyžádal na své milence Alžbětě.
Všechno je lež, zůstává jen osud trpících, vržených srdcí všech (včetně
Alžběty!) protagonistů.
Se třetím dějstvím se dostáváme do parku, v němž se prochází Marie,
která se za rozhovoru s chůvou vyjadřuje velmi romanticky, např.: „Oblaka
prchavá, bělavé plachtoví! / kdo s vámi poletí, nikdo mi nepoví! /
Pozdravujte mé mládí!“ Verš najednou oplývá rýmy, účin se soustředí na
mimořádnost na chvíli nabyté „svobody“ i Mariiny vnímavosti. Náhle se objeví
Paulet a Talbot, kterí jí oznamují brzký příchod Alžbětin, což přivede
nepřipravenou a exaltovanou Marii rázem k zoufalství. Při setkání jsou obě
ženy, byť Marie si kleká a slovně se ponižuje, hrdé a přes všechnu zdvořilost
plné vzájemného odporu. Skotská královna svou nepřesvědčivou lichotivostí spíše
ztrácí, Alžběta naopak zdůrazňuje politické pozadí, do nějž je Marie zapletena,
a tím i do krvavých snů o převratu. Odtud lze přijmout i Alžbětino tvrdé
pohrdání jejím životem a její omamnou krásou, jež zlákala mnohé. Stejně tak je
ale naprosto přirozené, že Marie se brání, že se nechá strhnout k urážce
Alžběty, která znamená definitivní roztržku. Schiller končí scénu právě včas:
hněv umlčí anglickou panovnici promluvit a Lester ji odvádí. Marie je
bezprostředně po urážce velmi spokojena s tím, že urazila Alžbětu před Lesterem, a považuje to za své
vítězství. V tom je až příliš jen ženou.
Na scénu přichází ale rozvášněný Mortimer, rozhodně odsuzuje Lestera, chová se,
jako by chtěl královnu získat pro sebe – a nabízí jí útěk. Plán předpokládá vraždu
Pauleta a Marie se toho činu děsí, Mortimer je ale připraven. Byl totiž u
kněze, který mu odpustil předem všechny hříchy. Jeho děsivá kuráž brzy ztrácí
poslední zábranu a odhaluje se jako sexuální šílenství: „Ať odvlečou mě do
Tyburnu, rvou / úd za údem železem rozžhaveným, / jen když tě, milenko má,
sevřu v náručí –“ Zároveň se tím potvrzuje fatální Mariina přitažlivost, celý její životní příběh
je nyní hlouběji osvětlen. Mortimer se vůči ní staví jako vlastník, div ji
neznásilní. Mezitím na scénu přibíhá chůva a pak i Paulet. Vojáci zaplaví
zahradu. Alžběta byla prý zavražděna v Londýně. Hned potom se však
vyjasňuje (Schiller nás svezl na horské dráze), že se o to pokusil jakýsi mnich
nezávisle na plánu osvobodit Marii a že se mu zabít Alžbětu nepodařilo.
Mortimer přes varování svého spolčence Okellyho, který prchá za hranice,
zůstává na místě.
Čtvrté dějství začíná diplomatickou roztržkou – francouzský vyslanec je
podezřelý (avšak bezdůvodně) z organizační účasti na atentátu, a je tedy
vypovězen. Následuje na první pohled nevinný střet mezi Lesterem a Burleighem,
z něhož ovšem ustrašený Lester usoudí, že je odhalen. Napětí je mistrovsky
udržováno a děj táhne, aniž by se Schiller vzdával hluboké reflexe lidského
údělu. Lester v monologu propadá zoufalství, jež se projevuje velkou nevolí
vůči zrovna příchozímu Mortimerovi, jenž nese velmi neblahou zprávu: u Marie se
našel list, psaný Lesterovi: „V něm / vás vyzývá, abyste dostál slovu, / svou
ruku slibuje a připomíná obraz –“ Mortimer mu naivně radí, aby lhal, odvracel nejhorší a čekal na to, až on ve
Skotsku sežene nové muže ochotné zachránit Marii: „Na vás je teď, zkusit, co
zmůže vliv, / co zmůže drzé čelo!“ Lester přitakává a dá ihned Mortimera
zatknout. Je to jeden z nejsilnějších zvratů tragédie, naprosto odpovídá
logice postavy a je skvělou příležitostí, jak dovést do konce vášeň
Mortimerovu. Jeho vyhroceně pohrdavé emoce, vyjádřené odcházejícímu Lesterovi,
vynucuje chvíle sama, tak i jeho sebevraždu se slovy: „Ty milovaná! Nemoh jsem
tě spasit, / jen příklad muže mohu ti teď dát. / Marie Panno, můžeš život
zhasit, / však ve svou svatou říš mě přijmeš snad!“ Z povrchního apostaty,
naivky a chlípníka se stává muž vášně...
možná i trochu herec, který využije svůj strach z mučení k činu, který
opravdu vyžaduje odvahu, ale je náhle těžké brát Mortimera na lehkou váhu. Také
on je osudový ve své vrženosti. Jeho role je tak jedním z pestré fugy
hlasů, doporučujících rezignaci.
Alžběta ve své komnatě dává zapravdu Burleighovi, chápe teď cestu za
Marií jako záměrné ponížení, plánované Lesterem. Ale její rozhodnutí Lestera
exemplárně potrestat se začne viklat v momentu jeho suverénního příchodu
na scénu. Ten hraje velmi obratně hru na čisté svědomí, je po celou dobu v útoku
a nakonec poráží Alžbětu i Burleighe. Nezvítězí však díky Burleighově chytrosti
úplně, nýbrž musí sám dát rozkaz k popravě skotské královny. Jenže děj
pádí bezhlavě kupředu... lid chce popravu ihned
a královna najednou opět váhá, je totiž nucena,
a to v ní budí odpor poslechnout, čili i pochyby nad věcí samou. Bojí se
davu a pohrdá jím. Přemýšlí pak o samotě, jak se rozhoodnout, a ve svém
monologu odkrývá strach o své panování, o svůj život na pozadí mezinárodně
politického vývoje... její počáteční nadhled ale brzy přechází do roviny osobní
konfrontace s Marií, nenávist v Alžbětě tryská až dosáhne svého
paroxysmu v podpisu rozsudku smrti. Dav se mezitím ovšem uklidnil a
královna si zase není jista svou vůlí. Snaží se konečné rozhodnutí přenést na
bezvýznamného Davisona, říká mu výslovně, že je jen na něm, jak naloží
s podepsaným rozsudkem. Ale úředník se křečovitě brání! Tento obsedantní
strach, to neustálé vědomí, že se jde vlastně o vraždu bezbranné ženy, ta
úzkost, ztracenost ve bažinách mezi pravdou a lží, vědomí si vlastních
nečistých motivů... to charakterizuje Alžbětu nejsilněji, zároveň je to zřejmě
i ozvuk posedlosti vraha Macbetha. Podepsaného papíru se nakonec zmocní
Burleigh.
V místnosti, kde začalo první dějství, začíná i dějství poslední.
Chůva se setkává s Mariiným hofmistrem, pak se objeví i její komorná
Kutrlová. Dole pod okny sbíjejí lešení, ale Schiller dává převážit pietě.
Skotskou královnu prý dojalo svědectví o zradě Lesterově a o osudu Mortimera,
který se zračí i v Pauletově tváří. Posléze přichází i Mariin lékař.
Všechno se nese v důstojném duchu posledního rozloučení. Konečně
v šesté scéně přichází i královna Marie, je hrdá, bez zoufalství: „Cítím
korunu / zas na své hlavě...“ V kruhu blízkých posílá své pozdravy a
požehnání přátelům za hranicemi, přítomní se s ní loučí vkleče a scéna
musí mít zvláště na divadle hluboce dojímavý účinek. Hofmistr se posléze ukáže
být knězem, takže jí poskytne svátost zpovědi i přijímání. Schiller si nemohl
nechat ujít královninu zpověď, a tak se utekl tak trochu k deus ex
machina. Marie se vyznává z dávného podílu na zavraždění svého manžela,
ale odmítá – i přes naléhání knězovo – jakoukoli účast na krvavých spiknutích
proti Alžbětě. Po přijímání královna dosahuje plné rezignace. Kromě toho je ale
podstatné, že dle zpovědi je mnohem spíše obětí
cynické politiky než jejím tvůrcem a že katolická víra nyní dostává i jinou,
důstojnější tvář než jen tvář vrahů Alžbětiných (to je ocenitelná Schillerova
nestrannost).
Jedním z dalších vrcholů tragédie je chvíle, kdy Burleigh a Lester
přicházejí odvést královnu na popraviště, vyslechnou její poslední přání... a
když už se Marie obrátí na cestu na smrt, střetne se očima s Lesterem.
Podlomí se jí kolena, načež on ji chytne do náručí. Tehdy mu řekne: „Plníte
slovo, hrabě Lestře – Řek jste, / že paží
svou mě vyvedete odtud...“ Vyzná se šeptem i ze své právě překonané lásky
k němu a odchází. Lester v monologu propadá opět zoufalství, hledá
sílu jít ven a vidět všechno, jenže v souladu sám se sebou omdlévá. Nyní
se ale scéna přesouvá do paláce Alžbětina... ta napjatě čeká zprávu o tom, zda
se „to“ stalo, nebo ne. Na slova pážete o tom, že Burleigh a Lester po
rozbřesku opustili chvatně Londýn, reaguje nadšeně: „Pak tedy jsem / anglická
královna!“ Ovšem vrchol, který potvrzuje autentičnost Mariiny zpovědi, teprve
přichází. Talbot sugestivně líčí svou návštěvu v Toweru, kde Alžběta vězní
klíčové svědky v procesu s Marií. A jeden z nich pod tíhou
zprávy o tom, že královně již hrozí poprava, v šíleném běsu své svědectví
odvolal. Proces má být obnoven, pokrytecká královna žádá na Davisonovi
rozsudek, který mu prý svěřila
k opatrování... Davison se stává v plné míře obětním beránkem.
Alžběta před Talbotem hraje hru a hrozí úředníkovi smrtí, pokud „dojde z tvého
svévolného činu / k neštěstí...“ Burleigh se stává psancem, Davison má být
zavřen v Toweru, ale Talbota královna výslovně žádá, aby zůstal jejím
přítelem. Talbot ovšem rozumí, co se stalo, a vrací pečeť, odmítá dále Alžbětě
sloužit. Jsme stále ještě kousek před vyvrcholením tragédie Alžbětiny, jež se
ocitá sama se svoji vinou... když totiž chce, aby k ní zavolali Lestera,
dostává odpověď: „Mylord Lester / se omlouvá, odejel do Francie.“
Schillerova Marie Stuartovna je bezesporu geniálním dílem dramatického
umění. Obsahuje neobyčejně hlubokou i výmluvnou reflexi života spolu
s napínavým spádem děje a ušlechtilost postav. Naproti Valdštejnovi se líbí podobně jako raná dramata, ale v
porovnání s nimi bádá v Tajemství místo emočně vypjatého „hlásání ideálů“.
Všechny hlavní postavy se dostávají do podobné situace jako Marie... jinými
cestami, ale vždy k témuž cíli. Jako bychom byli svědky snu, v němž vraždy, ztráty a
pokoření jsou jen bouří na hladině moře, na jehož dno se ponořuje schopenhauerovská
vůle k životu za navždy uklidňujícím douškem rezignace. Některé momenty ve
hře mají přímo mystickou krásu.
Panna Orleánská
1. července roku 1800 si Schiller poznamenává do kalendáře, že se začal
zabývat dramatem na motivy jednoho z nejzajímavějších uzlů francouzských
dějin. Na začátku ledna 1801 píše Körnerovi, že mu hra vychází přímo ze srdce,
na rozdíl od dřívějších kusů. V půlce dubna je hotov. Jedním
z kulturních kontextů této hry, který nelze zanedbat, je Schillerova
kritika Voltairovy výsměšné básně Panna.
Jak už bylo řečeno, Goethe i Schiller překonávali svou závislost na osvícenské
hegemonii Francie velmi uvědoměle. Panna Orleánská je tak jedním
z nejsilnějších předznamenání nového ducha národních hnutí, příchylnosti
k posvátnu a heroičnosti. Sebevědomý univerzalismus zdravého rozumu ve své
tvrdé, čili francouzské verzi s 19. stoletím končí. Jinak tomu bylo u
Anglosasů, kteří díky svému důrazu na skepsi dokázali mnohem lépe slepovat
kontinentální protiklady.
Na konci července 1800 (26.) píše Schiller Goethovi o práci na plánu
nového kusu: „U nové hry mě znepokojuje zvláště to, že se nechce dát uspořádat
do několika velkých celků, jak bych si přál, a že ji musím časově i místně
rozkouskovat na příliš mnoho částí, což se vždy příčí tragédii, třebaže děj sám
potřebnou plynulost má. Jak vidím u této hry, nesmíme se dát vázat nějakým
všeobecným pojetím, ale musíme mít odvahu, abychom pro novou látku vynašli
novou formu a vždy se přitom pružně přidržovali druhového vymezení.“
V dopise psaném o Vánocích roku 1800 Goethovi čteme: „Za Vaší
nepřítomnosti jsem svou tragédii přivedl také o několik významných kroků vpřed,
přesto však mám ještě velice mnoho před sebou. S tím, co jsem dal nyní do
pořádku, jsem velice spokojen a doufám, že se vše setká s Vaším souhlasem.
Historické je překonáno, a přesto, podle mého soudu, využito v co
největším rozsahu; všechny motivy jsou poetické a z největší části
naivního rázu.“ 11. února zve Schiller
Goetha na předčítání prvních tří jednání: „Tři jednání jsou už přepsána
načisto, a máte-li dnes chuť si je poslechnout, dostavím se v půl šesté.
Jestliže byste však chtěl také jednou vyjít ze svého pokoje, přijďte k nám
a zůstaňte na večeři.“ O necelé dva něsíce později Goethe mohl číst: „Doufám,
že za čtrnáct dní budu u cíle. Svému poslednímu dějství věštím mnoho dobrého,
vysvětluje první, a tak se had kouše do ocasu. Protože moje hrdinka se
v něm staví na vlastní nohy a je bohy opuštěna, ukazuje se jasněji její
samostatnost i její nárok na prorockou úlohu, vyplývající z jejího
charakteru. Závěr předposledního dějství je velmi teatrální a hřmící deus ex machina se nemine účinkem.“ 18.
dubna posílá Schiller Goethovi své dílo již hotové se stručnou notickou: „Tady
Vám zásilám žádané dílo spolu s návrhem na obsazení úloh. Exemplář pro
divadlo je asi o šest listů kratší.“
Jako u Marie Stuartovny a u Valdštejna, nebudu se ani teď při svých
úvahách vůbec zabývat otázkou historické věrnosti Schillerovy hry – a přejdu
hned k Prologu. Jeho účelem je
uvést postavu výjimečné dívky Jany, která se stane klíčovou postavou
francouzských dějin a objektem nábožného uctívání, posměchu i mnoha úvah nad
tajemstvím lidského osudu. Jsme na francouzském venkově, kaplička a dub (dle
Schillera posvátný strom druidů) tvoří prostý, ale výstižný kolorit posvátné
události, který v sobě obsahuje křesťanství a chthónickou víru ve
vzájemném souladu i napětí. Vystupuje Janin otec Thibaut, jeho tři dcery spolu
se třemi nápadníky. Thibaut připomíná hlubokou krizi, již způsobila válka
Francie s Anglií, ve které se Angličanům podařilo dobýt Paříž, rozvrátit
jednotu francouzské královské rodiny a nejvyšší šlechty. V jeho řeči se
ozývá národní hrdost a pojem svobody
vyložený jako být pánem své staré půdy.
Do „hrůz války“ se Thibaut rozhoduje zaopatřit své ženy ženichy, u dvou se mu
to daří snadno, u Jany ovšem i nápadník i otec vyciťují, že je „z jiného
světa“. Milující jinoch Janu hájí před jejím otcem, který tuší její osud a děsí
se ho. Je hodná a dobrá jako světice, ale příliš se toulá po pastvinách, kde
dle Thibauta sídlí různí zlí duchové... s těmi si spojuje sen, ve kterém
ji, dceru rolníka, viděl sedět na trůně francouzských králů. Zajímavé je
Schillerovo ztvárnění rozporu Thibaudeta s mladými jako střetu středověkého
strachu z přírody a naopak romantické lásky k ní. Náhle se objevuje
jiný rolník, který přináší rytířskou přilbu a líčí ihned také zvláštní způsob,
jakým se k ní dostal. Jana mu ji vytrhává z rukou, aby po jeho
slovech o nových porážkách Francie (mezitím se dozvídáme, že vlastníma rukama
zahubila vlka, jehož se báli pastevci v okolí) a po otcově výzvě
k rolnické pokoře, kdy všichni odejdou a nechají ji o samotě, vyrazila
zachránit Francii. Bůh Mojžíšův, který se zjevil v hořícím keři, na ni prý
promluvil z dubu a přislíbil ji vítězství i velikou slávu... a Jana
uzavírá slovy: „mé srdce tomu hlasu neodolá, / již bitvy třesk, hlas polnice mě
volá.“ Jako obvykle i nyní Schiller používá rýmovaného verše jen ve vyhrocených
okamžicích. Veršem se Panna Orleánská ani jinak, dá se říci, neodlišuje od
Valdštejna a Marie Stuartovny.
První dějství se odehrává ve vojenském ležení francouzského krále Karla
VII. Zde zastihujeme hraběte Dunoise, který si stěžuje na královu liknavost a
zahálku. Vstup vladaře na scénu mu dává zapravdu. Karel žije myšlenkou na
přicházející básníky, vidí v nich lidi sobě rovné, chce je odměnit zlatem,
oddává se naivním snům ve stylu starých idyl. Ale naráží na fakt, že je bez
peněz. Dunois vtipně vybízí Karla ke statečnosti, jenže ten je v každém
směru již de facto ztracen. Zachránit jej přichází jeho naivní milenka, která
mu dává své úspory a vybízí ho k mužné, aktivní účasti v boji.
Posléze přicházejí špatné zprávy: vévoda burgundský a Karlova matka uznali
v Paříži korunovaci Jindřicha Lancastera na francouzského krále, též
Orleans se vydává Filipovi Burgundskému na milost, pokud Karel ihned nezasáhne,
ale ten propadá fatalistickému poraženectví: „...matčiny hříšné skutky vehnaly
/ litice pomsty do našeho domu; / v šílenství žil můj otec dvacet let, /
smrt skosila tři starší bratry mé / a je to zjevná vůle nebes, že / rod Karla
Šestého má zaniknout.“ Milenčino i Dunoisovo přemlouvání krále je poněkud
úmorné, dramaticky nešikovné (spousta slov, málo podstatného pro hru) a nikam
nevede. Situace se mění po příchodu arcibiskupa remešského, který se objeví
jako deus ex machina. Jeho poselstvo přináší zprávu o vítězství, ke kterému
strhla francouzská vojska „...neznámá panna s přilbou na hlavě, / jak války
bohyně, na pohled sličná / i děsná...“ Král nyní čelí velké otázce: může ji
přijmout jako poselkyni Boží? Chce si přicházející pannu tedy hned vyzkoušet a
sestoupí z trůnu, na nějž usadí Dunoise. Jana ovšem krále ihned pozná, ba
sdělí mu, zač se modlil noc před tímto setkáním. Vystupuje plně jako člověk,
který odněkud získal nadpřirozené schopnosti. Karel se ve svých modlitbách
ukazuje jako velmi ušlechtilý člověk. Jana posléze líčí přede všemi
arcibiskupovi, jak ji povolala moc Boží k jejímu poslání, načež prelát
reaguje bez pochybností: „Takový zázrak dokáže jen Bůh.“ Také rytíři se velice
bojechtivě stavějí za Janina slova, když ta sebevědomě říká: „Francii celou
podrobím v tvém jméně!“ Dějství končí patetickým vystoupením zázračně
mocné dívky před právě přišlým heroldem Angličanů. Celkově je lze považovat za
nepříliš povedené prodloužení Prologu, kde Karel i Jana působí víc jako typy
než jako živí lidé a kde děj trpí pod množstvím slov a malou dramatickou
invencí.
Do druhého dějství vstupujeme uprostřed skal, kudy se prodírají
Angličané, kteří prohráli u Orleansu a utíkají před nepřítelem. Hned na začátku
vzniká spor mezi vojevůdcem Angličanů Talbotem a vévodou burgundským o
interpretaci porážky: vévoda tvrdí, že to, co je srazilo k zemi, je síla
ďáblova... Talbot naopak obviňuje Burgunďany ze zbabělosti. To u vévody vyvolá
reakci a vzájemné obviňování končí úplnou roztržkou, již ale usmiřuje právě
přibylá královna (matka Karla VII.). Ukazuje se, a to už v prvním dějství,
že postoj, jaký Filip zaujímá ke Karlovi, je motivován přesvědčením, že králův
důstojník Du Chatel je vrah jeho otce (po smrti Karla VI. vládla Francii
regentská rada, mezi jejímiž členy – královnou, dauphinem Karlem VII., vévodou
Janem Burgundským, vévodou Ludvíkem Orleánským (což je otec hraběte Dunoise) a
hrabětem z Armagnacu – se vedly nevybíravé boje o moc). Proti Janě, již
považuje za vyslankyni pekla, chce královna postavit sebe. Jenže ani u Talbota,
ani u Burgunda nenachází pochopení – oba ji chtějí dostat z tábora, pro oba
je její postoj k synovi i její strašná pověst čímsi odpudivým. Schiller
dovedně vytváří kontrast mezi dobrem (Janou) a zlem (královnou), krom toho také
ukazuje, což bude později velmi důležité, kde
se rodí zvěst o Janině ďábelské moci. Po královnině odchodu se Angličané
shodnou proti skepsi vévodově, že zítra zaútočí na Francouze, že „onoho ďábla
s tváří panenskou“ porazí, dovlečou do tábora a předhodí vojákům. Tato
pýcha je však překvapena nočním příchodem Francouzů, které vede právě Jana.
Angličané ve zmatku prchají, náhle se spolu tváří v tvář ocitají Jana a
Walesan Montgomery, který lituje, že vůbec šel do bitvy a rozhodne se ženu Janu uprosit. Zdlouhavá scéna
nechává prosebníka vypočítavat rozličné důvody (že je bezbranný, že ho doma
očekává žena a rodiče, že je zlé zemřít neoplakán v cizině, že za něj bude
dáno tučné výkupné), proč by se nad ním měla vojevůdkyně slitovat – ale ta se
odvolává na své poslání, vnímá všechno z pohledu věčnosti, ba nakonec
Montgomeryho poučuje, že smrt není hrozná. Ten se nechává přemluvit, aby
bojoval, a po krátkém střetu padne mrtev. Celá scéna je tak podivnou směsicí
fanatismu, antické fatality (zvláště připomíná některé scény z Íliady) a
zároveň proměny Jany člověka v Janu vykonavatelku, že naprosto překračuje
dosavadní rámec tragédie. Konečně je Jana zřetelně problematizovaná a musíme si
nad nimi klást skutečné otázky. Další scéna je ale nerozvíjí. Panna v ní
hraje sentimentální úlohu smírce mezi Burgundem a královskou stranou – krom
toho je tu dosud nejzřetelněji spojen Bůh a jeho majestát s Francií, jako
by Hospodin byl patronem, penátem, otcem Francouzů. Nejde v prvé řadě o
dobro jako takové, o pravdu jako takovou, nýbrž o Francii. Jana se tak posouvá
k herezi a její mise působí šovinisticky.
V třetím dějství se vracíme do tábora Karla VII. Bohužel ani tady
se Schillerovi příliš nedaří omezit tlachavost verše, byť se aspoň
v rovině myšlenkového bohatství hry už zdařile odpoutal od břehu. Dunois
se pře s jedním z králových pobočníků o Janu – oba se k ní cítí
milostně přitahováni, čili oba nepochopili její étos sebeobětování. Mezitím
dojde k velmi sentimentálnímu usmíření krále a Burgunda, v němž si
nelze nevzpomenout na první dějství, kde král vystupuje jako ušlechtilý dobrák
z idylických dob. Najdeme ovšem u Schillera dosti neobvyklé verše hodné
shakespearovské imaginace. Kupříkladu Jana chválí Burgunda za jeho (chtělo by
se říci hollywoodsky sladké) smíření
s králem: „Teď ozářen jsi jasem blaženosti, / zatím co předtím
v temnu krvavém / co luna hrůzy visels nad zemí.“ Velice zarážející a
ničím neodůvodněné, kromě Janiných zbožných frází, je snadné smíření vévody
burgundského s Du Chatelem, jejž vévoda stále má za vraha svého otce: „V mou náruč, Du Chatele! Odpouštím
vám. / Neměj mi za zlé, duchu mého otce, / že tisknu ruku, jež tě zabila.“ Jana
pak dává králi kázání o tom, jak má vládnout. Dá se říci, že jde o jakýsiu
pohádkový katechismus pro dobré krále, jejž zná každé dítě. Král, který podobně
jako zamilovaný Dunois málo chápe Janiny hodnoty, ji učiní šlechtičnou – a pak
se ohlásí Dunois a jeho sok, aby od ní slyšeli odmítnutí: „Jsem bojovnicí Boha
nejvyššího, / žádnému muži nemohu být ženou.“ Sám přítomný kněz, arcibiskup
remešský, Janu ponouká k tomu, aby se po splnění svého úkolu zase vrátila
do normálního řádu věcí. Také nerozumí, že ona je nástroj a nástroj zajímá jen a především ten nejbližší úkol. Navíc
je nástrojem Božím, v tom ohledu
jsou velice silná tato její slova: „Vy slepá srdce! Ó vy malověrní! / Nádhera
nebe září kolem vás, / před vámi odhaluje zázraky své, / a vy mne vidíte jen
jako ženu.“ Posléze začíná nový, konečný boj o Remeš. Na scénu vstoupí zraněný
Talbot, všechno se mu zhroutilo, i Paříž odpadla – jako chmurné signum vší
lidské konečnosti si přeje umřít a dostane se mu toho. I přes konečnou porážku
Anglie se Jana dostává do svízelné situace při střetu s postavou černého
rytíře, která ji varuje, aby již nešla dál do remešské katedrály na korunovaci
Karla VII. Má již skončit se svou činností... a když se Jana snaží útokem zjistit,
kdo je černý rytíř zač, propadá se ten za hřmění do země. Řekl bych, že jde o
odmlčení se Boha a o vystoupení chthónického ducha, který varuje. Jana sice
stále myslí, že je nástrojem Božím, ale úkol byl splněn... a Bůh odstupuje
stranou, aniž by to dal jasně najevo. To, co Janě zůstává, je už jen pýcha.
Její pád do pouhé lidskosti se ukazuje při střetu s anglickým rytířem,
jejž pro jeho krásu, která se objeví po strhnutí přilby, nedokáže zabít. Těžko si představit ostřejší kontrast vůči scéně
s Montgomerym. Jana si velmi bolestně uvědomuje svou proměnu a je
z ní zoufalá, ztrácí smysl existence.
Co nyní? Je čas vrátit se domů a zapomenout, jenže na samém začátku
čtvrtého aktu zastihujeme Janu v monologu, jenž je uveden čtyřmi oktávami
(ABABABCC) a který je plný milostného uhranutí, vědomí vlastních zásluh i
tušení zvratu a konce. Jana se nedovede vůbec vyrovnat s novou situací,
poměřuje se starými měřítky božského poslání. Monolog se končí působivou
modlitbou ve svižném, téměř lidovém verši, kdy Jana vyčítá nebesům, že jí dala
úkol, díky němuž se teď nedokáže srovnat se svou vlastní pozemskostí. Dějství
se odehrává ve slavnostním duchu, všude je hudba, girlandy a davy. Králova
milenka, jež přichází na scénu a před Janou pokleká, ji stále vnímá jako božsky
chladnou pannu, která sice dokáže pozemské štěstí dát, ne však je sdílet. Tato
scéna je silná. Jana vnitřně hluboce trpí a snad by i vyznala svou proměnu a
milenčin tragický omyl, kdyby nebyla zamilovaná do Angličana. Proto v ní také budí odpor zmínka o Dunoisovi,
který ji miluje. Nakonec je ale nepochybné, že dřív božská panna nyní už chápe
milostný cit, volí slova, jež svým vcítěním milenku krále ohromují: „Já mýlila
se v tobě, chápeš lásku / a výmluvně jsi postihla můj cit.“ Ovšem právě toto
„zveřejnění“ Janiny lidskosti se pro ni stává osudným, neboť v dojmu
vlastní hříšnosti a bez taktické rozvahy říká: „Ty sama svatá jsi! Ty čistá
jsi! / Kdybys mé nitro mohla vidět, s děsem / bys couvla před proradnou
zrádkyní!“ Tento křišťál zbožné pravdy, který je zcela v souladu
s Janinou dlouhodobou integritou, se stává její obsesí. Nechce přijmout
prapor, jejž nosila v bitvách, zdá se jí, že se z něj mračí Panna Maria, čeká na její trest a
opět se veřejně, teď i před Dunoisem a jinými, přiznává ke zradě a poskvrně.
Schillerovi se konečně podařilo vytvořit myšlenkově i dějově úchvatnou
tragédii, v níž se všechno sevřeně i vnitřně pravdivě řítí ke katarzi.
V lásce zaměřené právě
k Angličanovi je obsažen jak díl majestátu chthónické náhody, tak Boží trest,
který má očistit pyšnou, vítěznou pannu k nebeské svatosti. Na scéně se
objevují postavy z Prologu, zejména Thibaut, Janin otec. Je přesvědčený, a
to i na základě toho, že ji zahlédl, o jejím odpadnutí od Boha, o potřebě
zachrány její duše. Klíč k této jeho pravdě je nutno hledat ve lpění
na stavovské skromnosti a v strachu z dceřina podivínství, jak se to oboje
projevovalo v Prologu. Thibaut nechápe, co se v Janě děje, nedorostl
v žádném případě jejímu osudu, ale v zásadě má pravdu a stává se
nevědomým katalyzátorem katarze. Jana vybíhá pološílená z katedrály,
setkává se však nejprve se svými sestrami a užuž se zdá, že by se mohla spolu
s nimi vrátit ke starému životu, jenže tento náznak osvobození, které by
proběhlo bez očisty pro svatost, mačí
Thibaut. Ten vystoupí právě v okamžiku, kdy korunovaný Karel VII. vzdává
před davy Janě hold jako poselkyni Boží. Obžalovává svou dceru a volá ji na
soud Boží, prý zachránil Francii ďábelským kouzlem – a Jana na jeho strašnou
otázku, zda je nevinná a neposkvrněná, jistěže
nemůže odpovědět. Zde tragédie vrcholí. Začne hřmít, králův doprovod je
zmítán otázkami, ale Jana mlčí, neodpoví ani arcibiskupovi. Nemohla odpovědět.
Jana na konci dějství opouští Remeš v doprovodu svého nápadníka
z Prologu (Raimonda), stále je však strnulá a její role se zásadně mění:
volný odchod má zajištěn jen díky králově milosti.
Páté dějství přináší katarzi. Jsme najednou v pustém lese, zuří
bouře i válka, kolem lesa jsou vojska krále i jeho nepřátel. Romantické postavy
uhlíře a jeho ženy rezonují s dříve zmíněnými idylickými motivy u krále,
hra je tak plněji konsistentní. Jana spolu s Raimondem nalézá u uhlířů
úkryt a občerstvení, leč uhlířský synek v Janě poznává „orleánskou
čarodějku“ a jeho rodiče před ní prchnou. Raimond přes všechnu svou lásku,
úslužnost a sympatii vůči Janě taky myslí, že je čarodějkou a žasne nad tím, že
Jana se k této pověsti nehlásí, nýbrž ji odmítá a zdůrazňuje svou
předchozí moc jako Boží zásah. Raimond se logicky ptá, proč Jana předtím
mlčela, její odpověď naznačuje, že svůj pád v očích druhých brala jako
trest za své selhání, a proto se mu podvolila. Vznešenost tohoto nyní už
očištěného majestátu je vskutku svatá:
„Ve mně je pokoj – Cokoli nechť přijde, / ve mně již nezůstala žádná slabost.“
Proto také světice nesdílí Raimondovu touhu zjednat co nejrychleji nápravu,
nýbrž říká: „Já viděla na vlastní oči věčnost – / bez bohů nezkřiví se ani
vlásek / na hlavě člověka –“ Náhle se však objeví králova matka s vojáky,
spěchají zpět do anglického tábora. Raimond prchne a panna se vzdá, je spoutána
a královna ji posílá do tábora k Lionelovi, čili Angličanovi, do nějž snad
ještě je světice zamilovaná. Je to náhoda, která má vyšší smysl. Katarze se má
dovršit. Děj tím také znamenitě graduje. Jana prosí Anglické vojáky vojáky, ale
ti se drží rozkazu královny, tu se vrací (jak rychle!) do jejího nitra krize:
„Jsem opuštěna ve svém soužení? / Bůh odmlčel se, nebe zavřeno je / a není pro
mne vysvobození.“ Světice ještě není plně očištěna. Mezitím se na Karlově dvoře
mění názor a Jana dosahuje rehabilitace: jak zásluhou válečné nouze, tak i díky
Raimondovi. Zvláště Dunois když se dozví o zajetí panny, spěchá do války: „Ať
volná je, než slunce zapadne!“ Důležitější je ovšem setkání Jany a Lionela.
Situace je velmi napjatá: angličtí vojáci žádají naléhavě popravu, francouzští
zas tvrdě útočí na jejich tvrz... a tehdy se Lionel obrací na světici
s nabídkou: „Řekni, že jsi má, / a já tě ochráním před celým světem.“
Poslední pokušení! Jana na to reaguje myšlenkou na dobro národa: ať tedy Lionel
z lásky k ní odejde i se svým vojskem z Francie. Lionel odmítá a
vrhá se do boje, královna od něj dostává instrukci, aby Janu zavraždila,
budou-li Angličané prohrávat. Tím se kácí i poslední pokušení a svůdná iluze Lionelovy lásky. Voják stojí na
výšině a líčí Janě i královně válečné pole, Jana přitom propadá národnímu
blouznění, jímž Schiller zcela nevhodně kompromituje zaměření její osoby
k věčnosti. Od čeho je očištěna, zůstává-li de facto šovinistkou? Francouzi
ovšem drtivě prohrávají, a tu Jana po modlitbě trhá okovy, vytrhne vojákovi meš
a běží do boje, jenž se její zásluhou zcela obrací. Konec je hry je poněkud á
Panna Orleánská tak zůstává hrou rozpornou, ve které zůstává mnoho
nevyužitého potenciálu, jenž byl obětován líbivosti, dobovému nacionalismu a
rétorickým cvičením. Jsou v ní ovšem pasáže, které patří ke klenotům
světového dramatu. Nicméně zdá se, že nikoli jim lze připsat zvláštní
příchylnost autorovu právě k tomuto svému dílu, na to je jich tam příliš
málo...
Nebylo
v mých možnostech rozebrat další skvělé Schillerovy hry, jichž si velice
cením (myslím zejména na Nevěstu messinskou), nicméně mohu slíbit, že se Téma
k Schillerovi i dalším jistě neoddiskutovatelným postavám evropské a
světové kultury bude zas a zase vracet.