Již od počátku devadesátých let lákal Schillera složitý osud velkého vojevůdce dob třicetileté války, Valdštejna. Některé scény dramatu vznikly v roce 1794, avšak teprve o dva roky později práce začíná naplno. Schiller psal původně v próze, ale pak svůj záměr změnil, stejně musel ustoupit od původních představ i co do rozsahu hry: místo jednoho kusu vznikla rozsáhlá trilogie Valdštejnův tábor, Piccolominiové a Valdštejnova smrt. První ze tří částí je psána v knittelversu, zbylé dvě – podobně jako Don Carlos – v pětistopém jambickém rytmu. Valdštějnův tábor byl poprvé uveden u příležitosti znovuotevření výmarské scény dvanáctého října 1798, celý Valdštejn vyšel tiskem až v roce 1800. U slavnostní příležitosti, která dala podnět k prvnímu divadelnímu zpracování Valdštejnova tábora, složil autor hře Prolog, jenž je vhodným úvodem do celé trilogie. Než se mu však budu věnovat, rád bych vybral několik citátů ze Schillerových dopisů Goethovi, v nichž se zmiňuje o své práci na Valdštejnovi (citováno z Goethe/Schiller korespondence, Odeon Praha 1975). 

 

                Na konci listopadu (24.) 1797 píše Schiller Goethovi o práci na převodu původní prozaické hry do veršů: „Ještě jsem se nikdy tak očividně nepřesvědčil jako při své nynější práci, nakolik těsně souvisí v poezii látka a forma, dokonce i vnější. Od té doby, co svou prozaickou řeč přetvářím v poeticko-rytmickou, mám docela jinou schopnost posuzování než předtím... Mělo by se skutečně všechno, co se má povznést nad všednost, aspoň zpočátku koncipovat ve verších, neboť mělké se nikdy neobjeví v tak ostrém světle, jako když se vyjádří vázanou řečí.“ Dále v dopise z 1. prosince 1797 čteme: „Až se mi to nelíbí, jak mi Vladštejn přibývá, zejména nyní, protože jamby, ačkoli vyjadřování zkracují, udržují jistou básnickou pohodu, která zavádí člověka do šířky... Zdá se mi, že se mě zmocnil nějaký epický duch, což si vysvětluji Vaším bezprostředním vlivem na mne...“ Asi o rok později, v dopise z 9. listopadu 1798 Schiller Goethovi píše o váze, již přikládá milostné epizodě, obsažené ve své hře: „Včera jsem se konečně pustil do básnicky nejdůležitější a stále odkládané části Valdštejna, která je věnována lásce a která se svou čistě lidskou povahou úplně odlišuje od ostatních akcí, souvisejících se státem, ba duchem se jim protiví... Čeho se však nyní nejvíc musím obávat, je možnost, že lidské zaujetí touto velkou epizodou, která tu dominuje, snadno něčím posune v pevně stanoveném, už vypracovaném ději, protože z její povahy vyplývá, že jí patří prvenství, a čím lépe by se mi podařilo ztvárnit tuto epizodu, do tím větších nesnází by se pak dostal ostatní děj.“

 

                Prolog je pro potřebu chvíle sepsaná „vznosná“ řeč, ve které se zrcadlí, a to ne příliš lichotivě, duch obecenstva. Je řemeslně hladký, drží pózu okresního úředníka, hovořícího o dějinném úkolu své doby, ale těžko se dnes nad ním lze neusmát. Co však říká o Valdštejnovi, stojí, jak už jsem zmínil, za pozornost. Představuje ve vojevůdci osobu vskutku výjimečnou, jež nese od počátku jistou dvojznačnost (miláček táborů – karabáč krajů, opora – strach svého císaře). Valdštejna vidíme očima Prologu jako: „...dobrodružného syna Štěstěny, / jenž přízní doby z davu vynesen / po stupních cti sám nejvýš vyběhl / a nenasytně toužil dál a dál, / až padl, oběť lačné ctižádosti.“ Hra má na rozdíl od historie „...přiblížit ho vašim srdcím lidsky.“ Historie „...člověka vidí v tísni života / a vinu jeho raděj svaluje / na vášeň neblahou, řídit se hvězdami.“ Proč raděj svaluje? Protože hledá chybný krok v partii různých zájmů a plánů, jak se dějí na šachovnici světa. Vina je však něco lidsky neredukovatelného na chybu, čili smysl hry je v hledání lidské dimenze dějin skrz jeden konkrétní, význačný osud. V Prologu nechci přehlédnout ještě jeho závěr. Schiller zde upozorňuje na to, že hra je psána ve verších, ovšem mluví i podstatně obecněji: máme děkovat Múze, že „chmurný obraz / pravdy si přehrává do jasných tónin / a přelud, který vám tím vytvoří, / zas ničí sama, zdání přeludu / pak pravdě nechce klamně podkládat; / je vážný život, jasné umění.“ To plně pochopíme posléze.

 

                Valdštejnův tábor je soubor jedenácti scén, tedy vlastně jen jedno dějství. Odehrává  se ve vojenském táboře blízko Plzně a Schillerovi se v něm zdařilo vypsat syrovou a barvitou realitu dobového ležení. Žoldnéři jsou lidé vykořenění, pocházející z různých koutů Evropy, spojuje je úděl a pověst Valdštejnových vojáků: „...všude, kam pronikl náš pluk, / ti poví ještě jednou vnuk / po týdnech, po letech, každý ti svěří, / jak bylo, když podlehli Holkově sběři.“ Jisté je, že u svých lidí má vojevůdce opravdový respekt, a to jak pro své válečné štěstí, tak pro svou chápavost vůči jejich potřebám. On je pro ně víc než císař. V zmatku, krutosti a bídě třicetileté války se leckdo naučil myslet především na sebe a starý, poklidný řád věcí, měřítko práva a bezpráví, byl pozapomenut. Schiller letmo zachytil napětí mezi táborem a poklidným životem měšťanů, mezi cynickým duchem Valdštejnovým a duchem prkenného katolicismu, který sdílel pokryteckou rétoriku morálních zájmů monarchie. Dialogy jsou živé, knittelvers výborně sedí lidové atmosféře hry, děj nevázne a v celém tom orchestru se mistrovsky stále z různých stran ozývá nervozita, nejistota, otázka nad Valdštejnovou budoucností. V poslední scéně se zvedá nespokojenost vojáků s představou, že by měli vyrazit pod vedením bratra španělského krále do Nizozemí, objevují se rozpory, hloupé řeči i hluboká moudrost (třeba řeč prvního kyrysníka, ve které vysvětluje logiku železné nutnosti, která bez soucitu vládne válečné době), ale vše se končí geniálním sborem. Dragoun, myslivec a dva kyrysníci postupně zpívají píseň, k níž ostatní, spojeni do sboru, přizvukují. Je to píseň oslavující vojáka-žoldnéře, končí ale jasnou narážkou na Valdštejna a jeho osud: „Na hrotu kordu teď leží svět, / buď šťasten, kdo kord ten drží; / bude-li druh k druhu náležet, / štěstí a svobodu strží. / A která koruna tak drží davy, / aby ji smělý skok nesrazil s hlavy!“

 

                Piccolominiové jsou již vážnou a rozsáhlou hrou v pěti dějstvích, která vyrůstá dosti solidně z konkrétních historických událostí, byť ne zcela přesně. Mým úkolem se teď nemůže stát analýza jejího vztahu k faktům, nemohu se pouštět ani do jejího letmého rozboru – a to platí i pro ostatní Schillerovy hry, jimiž se chci v tomto článku zabývat. Nemá-li se z něj tedy stát kniha, musím v každé hře vyhmátnout jen tu nejpodstatnější linii a stručně ji prozkoumat. Stejně jsem postupoval i v předchozím článku o hrách z období Sturm und Drang.

 

                První dějství se celé odehrává v gotické síni plzeňské radnice, uvádí nás přímo do ideového nitra konfliktu hry. Na jedné straně sporu jsou důstojníci, na druhé císařův vyslanec, s nímž je potají srozuměn druhý nejvyšší muž hned po samotném Valdštejnovi (čili vévodovi z Frýdlantu), Ital Octavio Piccolomini. Piccolominiův syn Max se vrací jako doprovod žen Valdštejnových: manželky a dcery. Není zasvěcen do plánů svého otce, ba ovlivněn krásou cesty po zemích, které žijí v míru, a prožívaje jakousi celkovou vnitřní proměnu, staví se proti argumentům otcovým i vyslancovým. Armáda i její zosobnění, Valdštejn, mu nejsou příčinou války a bídy, jak tvrdí posel císařův, který zastává spolu s Octaviem důraz na princip ex lege, na třeba nedokonalou, ale osvědčenou cestu poslušnosti, práva a tradic. Max spolu i s jinými důstojníky Valdštejnovy armády vidí ve svém vůdci ochranu před císařskou byrokracií a před různými vyžírky. Císaře chápou jako slabocha, který kdysi v nouzi Valdštejnovi podlézal, ale nyní se cítí ohrožen jeho mocí. Pro Maxe je navíc právě politika Vídně zodpovědná za hrůzy války, kdežto u Valdštejna shledává velkomyslnost vůči protivníkovi a ochotu uzavřít mír. Je tedy vržena hned dvojí velká hra na jedné šachovnici: jednak meditace o právu, spravedlnosti, o morálce, jednak analýza psychologie lidí v okamžiku zásadní krize státu, kdy Štěstěna ve značně nepřehledné situaci rozděluje obrovskou moc a v důsledku mění i geopolitickou mapu Evropy. To jsou neustále aktuální témata, i když před nimi zavíráme oči sníce jednoduché sny o vině jedněch a nevině druhých. Schiller nabízí značně hlubší pohled, založený na postojích obou stran a na vnímavosti k složitosti sil, jež hýbají člověkem a jeho dějinami.

 

                V druhém dějství se rozpor vyvíjí, nezvýrazňuje se však ideově. Valdštejnova žena i s dcerou (Teklou) předstupuje před vévodu a nese z Vídně špatné zprávy... byla tam přijata chladně a doslechla se, že její muž má být sesazen. Při rozhovoru s hrabětem Trčkou, svým švagrem, Valdštejn odkrývá karty. Můžeme tak porovnat milého manžela a otce, jak se jevil v předchozích výstupech, s cynickým stratégem, který manipuluje se Švédy i Sasy a na Trčkovy výtky, že se tím v jejich očích stává nedůvěryhodným, kontruje: „A odkud víš, že nemám pravdu? / Že všecky vás teď nemám za blázny? / Což ty mě znáš? Já nevím skutečně, / kdy jsem ti otevřel své nejvnitřnější nitro – / Císař se ke mně špatně zachoval / – A kdybych chtěl, já dovedl bych mu / zlé zlým zas splatit. Je mi rozkoší, / když znám svou moc; zda jí kdy užiji, / ty nevíš, myslím, stejně jako jiný.“ Valdštejn, ohrožený ve svém postavení, sleduje jediné: udržet se nahoře, uchovat si svou moc, již nelehko získal. Není to muž pomsty, není to muž války, muž posedlý mocí, hledá jen pragmaticky cestu, jak se zajistit. Jeho mrazivá slova Trčkovi jsou v tu chvíli potřebným sebepotvrzením, pevným bodem, jaký třeba pro chladnou úvahu nad dalšími kroky. Přibylý maršál Illo ujišťuje Valdštejna o podpoře generálů jeho armády, otazník klade jen nad starším Piccolominim – tím si je ale vévoda jist, a to jak pro dlouhé přátelství, tak kvůli horoskopu a pro jakýsi další tajemný důvod. Illo tlačí na svého velitele, aby se rozhodl ke vzpouře, nic jiného – chce-li si udržet svou moc – mu prý už nezbývá. Valdštejn na to odpovídá svou vírou v astrologii: „Než to, co tká až v hloubi – / a tvoří tajemně ty stupně duchů, / jež z prachu světa do hvězd tyčí se / tisíci příčkami a po kterých / nebeské mocnosti stoupají, klesají, / ty kruhy v kruzích... ty zří jen otevřené oko těch, / kdo zrodili se syny Jovovými.“ Zde se ukazuje Valdštejnovo mínění, jež má o sobě, a také meze jeho pragmatismu: není to politik, ale spíše mág. Dějství zavírá otevřený a veřejný střet mezi vévodou a císařovým vyslancem: oba interpretují minulost protikladně, oba jsou však přesvědčiví, ani jeden z nich nestrhuje čtenáře na svou stranu.

 

                Třetí dějství se odehrává celé v jednom pokoji a nejprve v něm zastihujeme Trčku spolu s Illem. Illo chystá na Valdštejnovy generály past: dokud budou střízliví, dá jim přečíst text, jímž se zavazují k absolutní věrnosti vévodovi s výjimkou svých povinností vůči císaři – jakmile se opijí, dá jim ho podepsat, ohled na panovníka obsahovat už ale nebude. Důstojníci, kteří by něco takového podepsali, budou před vídeňským dvorem platit za zrádce, i kdyby to ve skutečnosti bylo úplně jinak. Illovi jde však na prvním místě o to, aby Valdštejn uvěřil, že jsou mu nad vše věrni, neboť „když bude vážně jednat konečně, / jako by byli, budou a je strhne.“ Zdá se zřejmé, a Illo na to myslí, že pokud Valdštejna přiměje k rebelii, bude bojovat až do posledku a s plnou silou i duchem. Zatím hraběnka Trčková nabyla přesvědčení, že dcera jejího bratra je určena pro Maxe Piccolominiho. Po Illovi a Trčkovi se v pokoji sejdou právě tito dva... a Max dává najevo své rozčarování nad tím, že s nimi není Tekla. Zamilovaný a dle svých vlastních slov zcela změněný Max se nakonec setkává s opozdivší se dcerou vévodovou a jsme svědky vzkypělé, nicméně dojemně čisté a hluboké citovosti, jak je typická právě pro Schillera. Po hraběnčině odchodu, kdy milenci zůstávají sami, však atmosféra houstne... Tekla varuje Maxe, aby nikomu nevěřil kromě ní. Ten je naopak naivní, idealizuje si svého otce a chce mu o své lásce říci, aby o ní rozhodl. V porovnání s Teklou, která představuje hluboký, usebraný a ve své podstatě moudrý cit („S nebes vysokých / to slétlo k nám a pouze nebesům / jsme vděčni za to. A ta mohou také / ten zázrak učinit.“), je Max chycený v síti strachu o to, že Teklu nikdy nezíská za ženu, a plácá se v ní oslepený povrchními vzněty. Když hraběnka a Tekla zůstanou samy, dojde ke konfliktu kvůli Maxovu společenskému postavení. Trčková se také snaží upozornit svou neteř na napjatou situaci všude kolem, na výraz tváře Valdštejnovy, Tekliny matky a všech ostatních. O údělu ženy poučuje zamilovanou dívku takto: „Žena, ta sobě nikdy nenáleží, / je vždycky spjata s cizím osudem.“ Tekla je ovšem připravena, byť netuší nic dobrého, prosadit si u otce to, co Trčkové muselo právem připadat jako rozmar, a to i navzdory varováním před strašlivým hněvem a mocí Valdštejnovými.

 

                Čtvrté dějství se odehrává v slavnostní síni, kde jsou hudebníci, bavící se lidé a kde je „všechno v pohybu“. Zpočátku se jen dokresluje rozmanitá nálada důstojníků (kteří jsou již vesměs nakloněni zradit císaře ve prospěch Valdštejna) a sluhů (mj. v řeči nadsklepního jsou vyloženy některé pasáže českých dějin, krom toho jsou někteří sluhové císařští donašeči, již záměrně poslouchají, co opilí velitelé pustí z úst). Všichni podepíšou list o věrnosti vévodovi bez dodatku o výjimce vůči císaři, jen Max se poněkud zdráhá... spíše jenom vzdoruje nucení Illa, který je už výrazně podnapilý. V tom smyslu poslední scéna dějství představuje napětí: ne že by se něco stalo, ale kombinace setkání neopatrného Illa, zamilovaného a vzdorného Maxe a jeho otce Octavia nad podvodným dokumentem, aniž bychom věděli, zda Octavio , co podepsal, je prostě vzrušující. Nakonec dojde i k fyzickému konfliktu Illa a Maxe, leč ten brzy končí a s ním i celé dějství... přičemž následky těchto chvil nelze předem odhadnout.

 

                Páté, a tedy poslední, dějství je umístěno do nočního pokoje v domě Piccolominiů, časově hned po nešťastné potyčce opilého Illa se zamilovaným Maxem. Vše podstatné, co se od této chvíle až do konce hry odehraje, je mezi Maxem a Octaviem. Oba spolu jednají jako dva sobě rovní přátelé, což umocňuje napětí mezi nimi. Otec pod dojmem synova chování mu emocionálně otvírá příběh zrady, aniž by si uvědomoval, jak ho tím zraňuje v jeho lásce. Tak se, zcela v souladu s výše citovaným Schillerovým dopisem Goethovi, stává milostný cit dvou mladých lidí optikou, jež ukazuje dokonale pád kalkulu v mocenské hře a staví do dějin proti neosobním silám a principům člověka jako křižovatku životních projektů, jako vadný prvek soukolí, který může žít ve vizi úplně jiného cíle a vše relativizovat. V Piccolominiích dějiny mají převahu, nejsou tvořeny vášněmi... spíše tvoří vášně, ale u každého s jiným výsledkem. Proto je život jednotlivce víc, neboť není momentem dějin, zatímco dějiny jeho momentem jsou. Ale vraťme se stručně k závěru hry. Max se snaží otci nepřesvědčivě vzdorovat, nemůže uvěřit, že by Valdštejn chystal vzpouru a chtěl si na císaři dobýt Čechy. Zkouší Valdštejna omluvit a svůj spor o něj završuje těmito slovy: „Vévoda, říkáš, přiznal se ti přímo / k své touze po zlém cíli, kdežto ty / ho podvést chceš pro dobrou věc! Teď už dost! Prosím – / neber mi přítele – ať otce neztratím!“ Najednou však získává Octavio odvahu a svěřuje se synovi se stále větší naléhavostí... ukazuje mu list, v němž je mu císařem uděleno vrchní velení (de iure je tedy vévoda již sesazen). Octavio, jak sám říká, má dle pokynů čekat na to, co učiní císařův protivník. Vzdá-li se Valdštejn svého plánu, čeká ho pouze exil, ale přikročí-li k otevřeným krokům vzpoury, má být rázně zastaven. Max stojí ovšem stále na straně vévodovy neviny. Po příchodu kurýra, který přinesl zprávu o zadržení Valdštejnova tajného poselství Švédům, se Max neočekávaně rozhodne jít za vévodou a vyzvědět přímo pravdu. Octavio zde vidí zradu na tajemství svém a císařově, Max naopak kontruje: „Vy doženete ho svým uměním, / že opravdu – Vy z něho uděláte / dnes viníka, to protože vy chcete.“

 

                Při vstupu do závěrečné části trilogie, Valdštejnova smrt, není podstatné, zda právo a pravda v hlubším smyslu byly na straně vévodově či císařově, ale mějme na paměti člověka v divadle dějin. Valdštejnova smrt, nejrozsáhlejší hra trilogie, je jádro, představuje vlastní děj, vůči němuž obě předchozí díla jsou jenom předehry. První dějství se odehrává v astrologické „laboratoři“, Valdštejn a atrolog Seni stojí tváří v tvář hvězdám. Je to velkolepý úvod, ačkoli se navenek nic moc neděje. Nebe kraluje všemu a vévoda si je jist jeho výkladem i svou příznivou chvílí, nicméně vzápětí přibíhá vzrušený Trčka s neblahou zprávou o tom, že jejich tajný vyjednavač byl na cestě ke Švédům chycen Rakušany. Zde je veliký psychologický střet kosmického nadhledu s absurdní nevypočitatelností pozemského kolotání. Valdštejn se snaží z důsledků události před svými důstojníky, kteří ho tlačí k akci, vykroutit. Sám sebe se ptá: „Což bych to musel provést opravdu, / protože jsem si příliš směle hrál / s tím v myšlenkách? S ďáblem se nežertuje!“ Jiná cesta se ovšem nenabízí. Možnost rebelie, která měla být pouze kartou v taktické hře o udržení svého postavení, se díky náhodě, jak Valdštej sám přiznává o chvilku později, nečekaně mění – a to v nutný hazard. Z pána situace se najednou stává jejím zajatcem: „Což je to možné? Nemohu, co chci? / Nemohu zpět, jak já bych chtěl? To musím / čin dokonat, když jsem jen o něm snil / a pokušení zahnat neuměl...“ Zde má Valdštejnova tragédie své jádro. V monologu, který následuje, jasně chápe nepřijatelnost svého postavení, vidí sám sebe optikou Octavia Piccolominiho. Působí to spíše jako strach než jako opravdové pokání, ostatně on sám nikdy nemohl být tak naivní, aby si nebyl vědom fatálních důsledků, jež mohou plynout z jeho činů. Při jednání se švédkým vyslancem připomíné vévoda hada, brzy je však vylekán tím, jaké si kladou Švédové požadavky. Teprve na konci dějství díky své sestře, která ho přesvědčí o tom, že císař rád viděl zločiny, pokud je Valdštejn páchal v jeho prospěch, dospívá k divnému morálnímu vybalancování nezbytnosti: „Zlý jeho duch je i můj. Jej trestá mnou, / nástrojem jeho touhy po moci, / a já jen čekám, ocel pomsty že je / i pro má prsa někde nabroušena.“

 

                V druhém dějství nejprve nachází uspokojení Maxova touha mluvit s vévodou. Max je při tomto setkání ztělesněním mladické čistoty a naivity, zcela důsledné, a proto vznešené... Schiller svou minulost prostě nezapře. V celkové mapě reality jsou však jeho návrh, že pojede do Vídně a pohne císaře k odpuštění, a stejně tak představa, že Valdštejn má Vídni vzdorovat, aniž by se paktoval se Švédy, nebo výzva, aby prostě odešel z vrcholu své moci do klidného ústraní, velice problematické až absolutně naivní. Vévoda samozřejmě vidí věci už jen z úhlu svého rozhodnutí, nicméně působí značně nepřesvědčivě. Schiller výborně vystihuje hloubku jeho vnitřní paralýzy také scénou, v níž Illo a Trčka naléhají na to, aby již přestal důvěřovat Octaviovi Piccolominimu. Valdštejn se ale brání znamením osudu, podle něj je mu Octavio strážný anděl. Nyní zásadně náhodu odmítá a o svém poznání lidí říká: „A když jsem zkusil člověkovo jádro, / znám také jeho snažení a činy.“ Hned nato se Octavio v soukromí odtajní generálu Isolanimu, jenž je na straně vévodově proti císaři. Isolani se tváří v tvář císařskému listu Valdštejna vzdává. Zradit zrádce a smýt tak svou zradu může být totiž snazší, než zůstat mu věren. Isolani neměl od vévody žádnou jasnou ideu, díky níž by mohl vzdorovat a cítit se na straně práva. Podobně je tomu s komandantem Buttlerem, jenž stojí při Valdštejnovi jen pro starou křivdu, již utrpěl od císaře... když však od Octavia dostane důkaz, že vévoda, o kterém věřil, že se ho u dvora zastával, činil opak, obrací se v pohnuté scéně zpátky k císaři. Naopak Max, zamilovaný do Tekly a zhnusený vévodou i svým otcem, vzdoruje Octaviovu naléhání a na rozdíl od něj zůstává. Střet mezi Piccolominii je citově vyhrocený a jak je u Schillera v tomto typu scén běžné, nese romantický patos a sentimentální nádech. Vše končí určitým smírem a respektováním pozice druhého. Postavy nejsou důsledné, ale o to jsou snad realističtější (ačkoli např. ve srovnání se Shakespearem je tento realismus poněkud povrchní, měšťansky rozšafný).   

 

                Octavio Piccolomini odjel na Hlubokou, kam ho poslal Valdštejn a kde měl vévodu zradit. Třetí dějství je velice rozsáhlé. Hraběnka Trčková nejprve vypoví Tekle o zradě jejího otce, a pak se ji snaží přimět, aby do ní vtáhla i Maxe Piccolominiho. Tekla a její matka však odpadnutí od císaře přijímají jako tragédii. Valdštejn poté místo rázného činu našel znovu důvod, proč počkat... totiž na poselství, jež mu mělo přinést zvěsti z Prahy – zda je v jeho rukou či nikoli. Mezitím se před Teklou, manželkou a sestrou dozvídá o lásce své dcery a vlivem dobového kastovnictví ji odmítá, ba v pýše prohlašuje, že zetě si bude hledat jen na evropských trůnech. To je ovšem Schillerovo oblíbené téma: nitro proti vnějšku, srdce proti předsudku. Vévoda tak z hlediska příběhu idealizované lásky Tekly a Maxe definitivně ztrácí lidskou hodnotu, je horší než císař (ačkoli ten by uvažoval stejně) a může být zničen. Zde je velká slabina trilogie, jež dosud působila vyváženým, k opravdovému přemýšlení nutícím dojmem. Schiller podle mne chybně potlačil dosavadní konflikt mezi člověkem a dějinami, přičemž do dění nechává zasahovat svůj mladistvý ideál, aby z historie učinil, bohužel, soud. Od té chvíle se začne vše na Valdštejnově straně hroutit. Není třeba tu vypisovat podrobnosti, důležitější je vytrvat, byť navzdory Schillerovi, v zaujetí pro širší kontext hry. Pyšný Valdštejn nepadá ani kvůli pýše, jež naopak kontrastuje s jeho strachem a nerozhodností. Teprve zde je jeho opravdová malost, která má ovšem spíše povahu osudu než soudu. Nejedná se ani o malost ducha, což je patrné i z jeho reakce na důkaz o Octaviově zradě: „Hvězdy, ty nelžou, a to zde se stalo / navzdory běhu hvězd a osudu. / Umění, to je vždycky poctivé, / jen faleš srdce vnese lež a podvod v nebe.“ Jistě, není to příliš logická odpověď, nicméně výborně rezonuje se situací. Podstatná je také výtka vůči Octaviovi: „...jak dítě jsem jen proti tvojí zbrani.“ Octaviův ideál by nikdy nemohl sám o sobě obstát proti těmto slovům, kdyby Valdštejn již nebyl odsouzen střetem se světem Maxe a Tekly.

 

                Konečně se dozví o odpadnutí armády, již měl pod svým velením v Praze a různě po českých zemích, ale to jej nabjí novou silou. Dál při jeho jednání s vojáky Schiller dobře ukazuje přednost, již mělo mnoho geniálních vojevůdců: osobní znalost osudů jednotlivců, hranou upřímnost a též cit pro oběti, jež vojsko přináší. Zároveň se ale ukazuje také mez Valdštejnovy manipulace. Je to představa těch, kdo za cenu velkých obětí bojovali proti Švédům, že přejít na jejich stranu je zcela nepřijatelné. Dějství se ve svém závěru ovšem opět romanticky napíná. Max se tu totiž před zraky hroutícího se vévody, jeho ženy atd. setkává s Teklou. Valdštejn, který musí již vzdorovat i vzpouře některých vlastních vojáků, apeluje na Maxovy vzpomínky z dětství a dosti přesvědčivě se vemlouvá. Podstatné je, že se do hry s plnou vážností vrací mravní střet mezi pozicí Valdštejnovou a Octaviovou (nicméně spíš jen v rétorické a citové poloze) – rozhodnutí nechává Max na Tekle. Ta se však příliš jednoduše rozhoduje pro to, aby ji opustil a zůstal věren svému otci a císaři. Na druhé straně je poněkud příliš suverénní ve svém ideálu, který formuluje takto: „Nás dělí osud, srdce neodtrhne.“ Max se pokouší zviklat Valdštejna pro odstoupení od vzpoury, ale tváří v tvář tragédii vévodovy rodiny, jeho blízkých a věrných přece jen odjíždí za Octaviem a bere s sebou vzbouřené vojáky. Zde je jeden z vrcholů celé trilogie a poprvé se objevuje (z Maxových úst) i obava ze zákeřné vraždy Valdštejna za peníz císařův. To, že člověk je víc než dějiny, se nyní naplňuje na vévodovi z Frýdlantu samotném. Sražen a zadupáván tím, čím chtěl s mocným vědomím vlastní převahy triumfálně proplouvat, svědčí proti dějinám. Ale hloubka Maxovy postavy se dosti problematizuje jeho neschopností být opravdu kritický vůči císaři, de facto se stahuje na tu „lepší“ stranu a poněkud falešně opouští ty prohrávající, nyní špatné. Schiller bohužel prostor k zásadnímu ideovému zpochybnění císařovy pozice již nikde nedává. Valdštejn je zavržen, byť s ním stále lze soucítit (bez této poslední možnosti by ani nemělo smysl číst dál).

 

                Čtvrté dějství se odehrává v domě chebského purkmistra a začíná dosti chmurným výstupem Buttlerovým, v němž Valdštejna odsuzuje (je dobré mít na paměti jeho zaujatost) a předpovídá mu pád. Z rozhovoru mezi Buttlerem a Gordonem, komandantem Chebu, je jasné, že i Cheb se řídí prostřednictvím Buttlera císařskými rozkazy, čili Valdštejn se vydal, aniž to ví, svým nepřátelům. Dík Gordonovým vzpomínkám na mládí strávené s nynějším štvancem dostáváme nový prostor pro soucit a pro přesvědčení o jeho výjimečnosti. Ale i pro Gordona je zrada císaře naprosto neproblematicky důvodem ke konečnému odsouzení. Mezitím končí život Maxův: ve střetu se Švédy zemřel on i jeho vojáci. Jeho odstraněním se Schiller vyhýbá konfrontaci čistoty této duše s Valdštejnovým konečným pádem, získává také prostor pro zmírnění pozornosti, která se nyní upírá především na vévodu – jeho tragédie a tragédie jeho dcery stojí proti sobě. Tekla se o Maxově smrti také až příliš snadno dozvídá. Vítězství Švédů ovšem mění situaci ještě v jednom důležitém bodu: Valdštejn by mohl s nimi uniknout, a tak je Gordon Buttlerem přinucen k myšlence vraždy ze zálohy. Trčka a Illo nicméně svou nadějí v krvavé vítězství nad Rakouskem a plány na pomstu Buttlerův plán jaksi ospravedlňují. Je tedy Valdštejn hrozný... ve srovnání s ostatními? Na konci čtvrtého dějství se Tekla na svou vlastní žádost setkává tváří v tvář s poslem, který přinesl zprávu o Maxově smrti. Jedná se pochopitelně o pohnutou scénu, která ústí v její exaltované rozhodnutí navštívit Maxův hrob. Její monolog i loučení s matkou jsou krásnými ukázkami měšťanského romantismu, tím spíše ale nepřekračují jeho meze... nebezpečí planého sentimentu je stále blízko.

 

                Páté dějství je krátké, představuje „jen“ dovršení plánované vraždy. S Teklou se už nesetkáme, také ona byla v rámci hry osvobozena od konfrontace s hroznou stránkou císařské politiky. Otevřenost jejího osudu je srovnatelná se smrtí Maxovou i Valdštejnovou, smrt sice život zavírá, osud však nechává otevřený. Ukazuje nejsilněji na to, že individuum se vymyká dějinám, neboť je také jeho nejhlubší nitrosvětskou destrukcí.

 

                Místo děje se v různých scénách mění. Hned první věty dějství dávají ovšem jasně najevo, oč v něm půjde. Pronáší je Buttler k jednomu ze svých spřaženců: „Kdo je tu věrný císaři? – Já zvrhnu stůl – / vy skočíte hned po obou a skolíte je...“ O Buttlerových motivech je možné říci, že nemají mravní hloubku, o to silněji působí jeho rozhovor se dvěma hejtmany ve Valdštejnově armádě. Jeden z nich naznačuje důsledky bezpáteřní zrady: „...když ten je lump (BC: míněn vévoda), řek jsem si, proč ne ty.“ Dohoda je ale nakonec snadno uzavřena: „Žijeme ve znamení Fortuny, / nás má, kdo dá nám víc.“ A na to Buttler odpovídá slovy, jež mluví za všechno: „Teď jde jen o to, býti poctiví.“

 

                Schiller dává také výborně promlouvat Valdštejnovu rozrušení po jeho jednání se švédským vyslancem, kdy se definitivně spojil s bývalými nepřáteli. Vévodovo nostalgické dojetí nad mrtvým Maxem je falešné, pokud by se mělo brát jako výraz citů k němu, je ale víc než upřímné, chápeme-li ho jako výraz nejistoty a životního zlomu. Své minulé štěstí si nyní Valdštejn básnicky spojuje s Maxem, a proto nad ním truchlí. Cítí strach z konce, kterému se snaží vzdorovat, ale strach tím nepřekonává. Nakonec mu Schiller při rozhovoru s Gordonem dává prostor na to, aby diváka zaujal a strhl na svou stranu, aby vyvolal naposledy velkou vůlí k životu představu lepší budoucnosti. Valdštejn ještě vážně a jen tak mimoděk otevře horizont vesmírné, božské zákonitosti života, když tu vtrhne Seni a vybízí ho k útěku... výslovně ho varuje před tím, že bude zavražděn svými přáteli. Astrologie se vrací do hry, a tak se skvěle zvýrazňuje, že pád vévody z Frýdlantu není dílem jeho důvěry v hvězdy, ale jeho neprozíravé interpretace svého vlastního života. Sám Seni upadá v omyl, neboť nebezpečné přátele vidí vlivem své katolické orientace ve Švédech – a Valdštejn mu nutně přestává věřit, jelikož jeho strach interpretuje (správně!) jako obsesivní a nereálný. Čili: kdo porozumí svému osudu? Ať už s astrologií nebo bez ní, jsme chyceni v sítích vlastních sklonů, obav, nadějí, které každou interpretaci podmiňují a zároveň nepředpověditelně znehodnocují. Avšak Schiller mistrovsky posunuje bizarní scénu ještě dál: přítomný Gordon vytuší šanci... o spiknutí neřekne nic, dál nechá vévodu v přesvědčení, že jde o Švédy, ale varuje ho, že příchod Švédů teď urychlí jeho skon. Chce ho přímět k tomu, aby se vrátil k císaři, láká ho nadějí na císařovu velkorysost. Tak hledá Gordon pro sebe nejlehčí cestu a může být upřímně přesvědčen, že v tom nejlepším smyslu slouží oběma stranám.

 

                Gordon odchází a potkává Buttlera, který se vrací zraněn z vraždění Illa a Trčky. Tváří v tvář Buttlerovi chce Gordon vraždě vévody zabránit, ale ukazuje se opět jako naprostý slaboch. Jeho hysterie zvýrazňuje Buttlerovu chladnou odhodlanost, již nejlépe vyjadřují tato slova: „Tamto (BC: vražda Illa a Trčky) se nedá dlouho utajit.“ Sama vražda se před námi na jevišti neodehraje, ale lze slyšet její přízračnou zvukovou kulisu – a hned nato Schiller nechá vystoupit hraběnku Trčkovou, která postrádá Teklu... ještě netuší, že její manžel i bratr jsou již mrtvi. Drama se dále stupňuje prohlédnutím omylu: Buttler jednal tak rázně díky zprávám o tom, že se do Chebu řítí velká švédská armáda, ve skutečnosti to byli ale císařští, které vedl Octavio Piccolomini.

 

                Octavio je zděšen, Buttler ale argumentuje správně, když Octavio odmítá jakoukoli zodpovědnost za vraždění: „Ne, nemáte. Vy máte čisté ruce. / Vy jste si k tomu posloužil jen mými.“ Octavio svrchovaně pokrytecky želí toho, že „svaté jméno císařovo“ bylo potřísněno vraždou (jako by velká politika oněch dob nebyla s vražděním spojena bytostně) a Buttler ve své vlastní motivaci mravně vítězí, když říká: „Mezi tím vaším a mým dnešním činem / je rozdíl jediný: vy jste šíp naostřil, / já spustil luk. Vy zaséval jste krev, / a teď se divíte, že krev vám vzešla.“ Octaviova slova, těšící Valdštejnovu sestru, o které ještě neví, že spolykala jed, nesmírně kontrastují s reálnou vážností celé tragédie. Octavio utíká od reality a idealizuje si císaře, a tak se povtrzuje povrchnost a falešnost jeho základního motivu.

 

                Kdo obstál? Max a Tekla byli spíše jen osvobozeni od této otázky, ale i jejich osud a právě on jako kvas celé hry je svědectvím o střetu člověka a dějin. Celá trilogie se otáčí kol této osy, ale nepodává řešení ani soud. A v tom je její velikost... ale nejen v tom. Schillerův verš, jak už bylo řečeno, nevyniká obrazností a úchvatností (na rozdíl od Shakespearova), lze však ocenit jeho stručnost a výstižnost. Ne ve verši je ovšem Schiller génius, nýbrž ve svých koncepcích a v jejich dramatickém rozvržení. Trilogie o Valdštejnovi je výrazná a promyšlená meditace nad tajemstvím člověka a dějin, jejíž největší síla je v její pestré bezvýchodnosti.