Již od počátku devadesátých let lákal Schillera složitý osud velkého
vojevůdce dob třicetileté války, Valdštejna. Některé scény dramatu vznikly
v roce 1794, avšak teprve o dva roky později práce začíná naplno. Schiller
psal původně v próze, ale pak svůj záměr změnil, stejně musel ustoupit od
původních představ i co do rozsahu hry: místo jednoho kusu vznikla rozsáhlá
trilogie Valdštejnův tábor, Piccolominiové a Valdštejnova smrt. První ze tří částí je psána v knittelversu,
zbylé dvě – podobně jako Don Carlos –
v pětistopém jambickém rytmu. Valdštějnův tábor byl poprvé uveden u
příležitosti znovuotevření výmarské scény dvanáctého října 1798, celý Valdštejn
vyšel tiskem až v roce 1800. U slavnostní příležitosti, která dala podnět
k prvnímu divadelnímu zpracování Valdštejnova tábora, složil autor hře Prolog, jenž je vhodným úvodem do celé
trilogie. Než se mu však budu věnovat, rád bych vybral několik citátů ze
Schillerových dopisů Goethovi, v nichž se zmiňuje o své práci na
Valdštejnovi (citováno z Goethe/Schiller
korespondence, Odeon Praha 1975).
Na konci listopadu (24.) 1797 píše Schiller Goethovi o práci na převodu
původní prozaické hry do veršů: „Ještě jsem se nikdy tak očividně nepřesvědčil
jako při své nynější práci, nakolik těsně souvisí v poezii látka a forma,
dokonce i vnější. Od té doby, co svou prozaickou řeč přetvářím
v poeticko-rytmickou, mám docela jinou schopnost posuzování než předtím...
Mělo by se skutečně všechno, co se má povznést nad všednost, aspoň zpočátku koncipovat
ve verších, neboť mělké se nikdy neobjeví v tak ostrém světle, jako když
se vyjádří vázanou řečí.“ Dále v dopise z 1. prosince 1797 čteme: „Až
se mi to nelíbí, jak mi Vladštejn přibývá, zejména nyní, protože jamby, ačkoli
vyjadřování zkracují, udržují jistou básnickou pohodu, která zavádí člověka do
šířky... Zdá se mi, že se mě zmocnil nějaký epický duch, což si vysvětluji
Vaším bezprostředním vlivem na mne...“ Asi o rok později, v dopise z 9.
listopadu 1798 Schiller Goethovi píše o váze, již přikládá milostné epizodě,
obsažené ve své hře: „Včera jsem se konečně pustil do básnicky nejdůležitější a
stále odkládané části Valdštejna, která je věnována lásce a která se svou čistě
lidskou povahou úplně odlišuje od ostatních akcí, souvisejících se státem, ba
duchem se jim protiví... Čeho se však nyní nejvíc musím obávat, je možnost, že
lidské zaujetí touto velkou epizodou, která tu dominuje, snadno něčím posune
v pevně stanoveném, už vypracovaném ději, protože z její povahy
vyplývá, že jí patří prvenství, a čím lépe by se mi podařilo ztvárnit tuto
epizodu, do tím větších nesnází by se pak dostal ostatní děj.“
Prolog je pro potřebu chvíle sepsaná „vznosná“ řeč, ve které se zrcadlí,
a to ne příliš lichotivě, duch obecenstva. Je řemeslně hladký, drží pózu
okresního úředníka, hovořícího o dějinném úkolu své doby, ale těžko se dnes nad
ním lze neusmát. Co však říká o Valdštejnovi, stojí, jak už jsem zmínil, za
pozornost. Představuje ve vojevůdci osobu vskutku výjimečnou, jež nese od
počátku jistou dvojznačnost (miláček táborů – karabáč krajů, opora – strach
svého císaře). Valdštejna vidíme očima Prologu jako: „...dobrodružného syna
Štěstěny, / jenž přízní doby z davu vynesen / po stupních cti sám nejvýš
vyběhl / a nenasytně toužil dál a dál, / až padl, oběť lačné ctižádosti.“ Hra má na rozdíl od historie „...přiblížit ho vašim srdcím lidsky.“ Historie
„...člověka vidí v tísni života / a vinu jeho raděj svaluje / na vášeň
neblahou, řídit se hvězdami.“ Proč raděj
svaluje? Protože hledá chybný krok v partii různých zájmů a plánů, jak
se dějí na šachovnici světa. Vina je však něco lidsky neredukovatelného na
chybu, čili smysl hry je v hledání lidské dimenze dějin skrz jeden
konkrétní, význačný osud. V Prologu nechci přehlédnout ještě jeho závěr.
Schiller zde upozorňuje na to, že hra je psána ve verších, ovšem mluví i
podstatně obecněji: máme děkovat Múze, že „chmurný obraz / pravdy si přehrává
do jasných tónin / a přelud, který vám tím vytvoří, / zas ničí sama, zdání
přeludu / pak pravdě nechce klamně podkládat; / je vážný život, jasné umění.“
To plně pochopíme posléze.
Valdštejnův tábor je soubor jedenácti scén, tedy vlastně jen jedno
dějství. Odehrává se ve vojenském táboře
blízko Plzně a Schillerovi se v něm zdařilo vypsat syrovou a barvitou
realitu dobového ležení. Žoldnéři jsou lidé vykořenění, pocházející
z různých koutů Evropy, spojuje je úděl a pověst Valdštejnových vojáků:
„...všude, kam pronikl náš pluk, / ti poví ještě jednou vnuk / po týdnech, po
letech, každý ti svěří, / jak bylo, když podlehli Holkově sběři.“ Jisté je, že
u svých lidí má vojevůdce opravdový respekt, a to jak pro své válečné štěstí,
tak pro svou chápavost vůči jejich potřebám. On je pro ně víc než císař. V
zmatku, krutosti a bídě třicetileté války se leckdo naučil myslet především na
sebe a starý, poklidný řád věcí, měřítko práva a bezpráví, byl pozapomenut.
Schiller letmo zachytil napětí mezi táborem a poklidným životem měšťanů, mezi
cynickým duchem Valdštejnovým a duchem prkenného katolicismu, který sdílel pokryteckou
rétoriku morálních zájmů monarchie. Dialogy jsou živé, knittelvers výborně sedí
lidové atmosféře hry, děj nevázne a v celém tom orchestru se mistrovsky
stále z různých stran ozývá nervozita, nejistota, otázka nad Valdštejnovou
budoucností. V poslední scéně se zvedá nespokojenost vojáků
s představou, že by měli vyrazit pod vedením bratra španělského krále
do Nizozemí, objevují se rozpory, hloupé řeči i hluboká moudrost (třeba řeč
prvního kyrysníka, ve které vysvětluje logiku železné nutnosti, která bez
soucitu vládne válečné době), ale vše se končí geniálním sborem. Dragoun,
myslivec a dva kyrysníci postupně zpívají píseň, k níž ostatní, spojeni do
sboru, přizvukují. Je to píseň oslavující vojáka-žoldnéře, končí ale jasnou
narážkou na Valdštejna a jeho osud: „Na hrotu kordu teď leží svět, / buď
šťasten, kdo kord ten drží; / bude-li druh k druhu náležet, / štěstí a
svobodu strží. / A která koruna tak drží davy, / aby ji smělý skok nesrazil
s hlavy!“
Piccolominiové jsou již vážnou a rozsáhlou hrou v pěti dějstvích,
která vyrůstá dosti solidně z konkrétních historických událostí, byť ne
zcela přesně. Mým úkolem se teď nemůže stát analýza jejího vztahu k faktům,
nemohu se pouštět ani do jejího letmého rozboru – a to platí i pro ostatní Schillerovy
hry, jimiž se chci v tomto článku zabývat. Nemá-li se z něj tedy stát
kniha, musím v každé hře vyhmátnout jen tu nejpodstatnější linii a stručně
ji prozkoumat. Stejně jsem postupoval i v předchozím článku o hrách
z období Sturm und Drang.
První dějství se celé odehrává
v gotické síni plzeňské radnice, uvádí nás přímo do ideového nitra
konfliktu hry. Na jedné straně sporu jsou důstojníci, na druhé císařův
vyslanec, s nímž je potají srozuměn druhý nejvyšší muž hned po samotném
Valdštejnovi (čili vévodovi
z Frýdlantu), Ital Octavio Piccolomini. Piccolominiův syn Max se vrací
jako doprovod žen Valdštejnových: manželky a dcery. Není zasvěcen do plánů
svého otce, ba ovlivněn krásou cesty po zemích, které žijí v míru, a
prožívaje jakousi celkovou vnitřní proměnu, staví se proti argumentům otcovým i
vyslancovým. Armáda i její zosobnění, Valdštejn, mu nejsou příčinou války a
bídy, jak tvrdí posel císařův, který zastává spolu s Octaviem důraz na
princip ex lege, na třeba
nedokonalou, ale osvědčenou cestu poslušnosti, práva a tradic. Max spolu i
s jinými důstojníky Valdštejnovy armády vidí ve svém vůdci ochranu před
císařskou byrokracií a před různými vyžírky. Císaře chápou jako slabocha, který
kdysi v nouzi Valdštejnovi podlézal, ale nyní se cítí ohrožen jeho mocí.
Pro Maxe je navíc právě politika Vídně zodpovědná za hrůzy války, kdežto u
Valdštejna shledává velkomyslnost vůči protivníkovi a ochotu uzavřít mír. Je
tedy vržena hned dvojí velká hra na jedné šachovnici: jednak meditace o právu, spravedlnosti,
o morálce, jednak analýza psychologie lidí v okamžiku zásadní krize státu,
kdy Štěstěna ve značně nepřehledné situaci rozděluje obrovskou moc a
v důsledku mění i geopolitickou mapu Evropy. To jsou neustále aktuální
témata, i když před nimi zavíráme oči sníce jednoduché sny o vině jedněch a
nevině druhých. Schiller nabízí značně hlubší pohled, založený na postojích
obou stran a na vnímavosti k složitosti sil, jež hýbají člověkem a jeho
dějinami.
V druhém dějství se rozpor vyvíjí, nezvýrazňuje se však ideově.
Valdštejnova žena i s dcerou (Teklou) předstupuje před vévodu a nese
z Vídně špatné zprávy... byla tam přijata chladně a doslechla se, že její
muž má být sesazen. Při rozhovoru s hrabětem Trčkou, svým švagrem,
Valdštejn odkrývá karty. Můžeme tak porovnat milého manžela a otce, jak se
jevil v předchozích výstupech, s cynickým stratégem, který manipuluje
se Švédy i Sasy a na Trčkovy výtky, že se tím v jejich očích stává
nedůvěryhodným, kontruje: „A odkud víš, že nemám pravdu? / Že všecky vás teď nemám za blázny? / Což ty mě
znáš? Já nevím skutečně, / kdy jsem ti otevřel své nejvnitřnější nitro – /
Císař se ke mně špatně zachoval / – A kdybych
chtěl, já dovedl bych mu / zlé zlým
zas splatit. Je mi rozkoší, / když znám svou moc; zda jí kdy užiji, / ty nevíš,
myslím, stejně jako jiný.“ Valdštejn, ohrožený ve svém postavení, sleduje
jediné: udržet se nahoře, uchovat si svou moc, již nelehko získal. Není to muž
pomsty, není to muž války, muž posedlý mocí, hledá jen pragmaticky cestu, jak
se zajistit. Jeho mrazivá slova Trčkovi jsou v tu chvíli potřebným
sebepotvrzením, pevným bodem, jaký třeba pro chladnou úvahu nad dalšími kroky.
Přibylý maršál Illo ujišťuje Valdštejna o podpoře generálů jeho armády, otazník
klade jen nad starším Piccolominim – tím si je ale vévoda jist, a to jak pro
dlouhé přátelství, tak kvůli horoskopu a pro jakýsi další tajemný důvod. Illo
tlačí na svého velitele, aby se rozhodl ke vzpouře, nic jiného – chce-li si
udržet svou moc – mu prý už nezbývá. Valdštejn na to odpovídá svou vírou
v astrologii: „Než to, co tká až v hloubi – / a tvoří tajemně ty
stupně duchů, / jež z prachu světa do hvězd tyčí se / tisíci příčkami a po
kterých / nebeské mocnosti stoupají, klesají, / ty kruhy v kruzích... ty
zří jen otevřené oko těch, / kdo zrodili se syny Jovovými.“ Zde se ukazuje
Valdštejnovo mínění, jež má o sobě, a také meze jeho pragmatismu: není to
politik, ale spíše mág. Dějství zavírá otevřený a veřejný střet mezi vévodou a
císařovým vyslancem: oba interpretují minulost protikladně, oba jsou však
přesvědčiví, ani jeden z nich nestrhuje čtenáře na svou stranu.
Třetí dějství se odehrává celé v jednom pokoji a nejprve v něm
zastihujeme Trčku spolu s Illem. Illo chystá na Valdštejnovy generály
past: dokud budou střízliví, dá jim přečíst text, jímž se zavazují
k absolutní věrnosti vévodovi s výjimkou svých povinností vůči císaři
– jakmile se opijí, dá jim ho podepsat, ohled na panovníka obsahovat už ale
nebude. Důstojníci, kteří by něco takového podepsali, budou před vídeňským
dvorem platit za zrádce, i kdyby to ve skutečnosti bylo úplně jinak. Illovi jde
však na prvním místě o to, aby Valdštejn uvěřil, že jsou mu nad vše věrni,
neboť „když bude vážně jednat konečně, / jako by byli, budou a je strhne.“
Zdá se zřejmé, a Illo na to myslí, že pokud Valdštejna přiměje k rebelii,
bude bojovat až do posledku a s plnou silou i duchem. Zatím hraběnka
Trčková nabyla přesvědčení, že dcera jejího bratra je určena pro Maxe
Piccolominiho. Po Illovi a Trčkovi se v pokoji sejdou právě tito dva... a
Max dává najevo své rozčarování nad tím, že s nimi není Tekla. Zamilovaný
a dle svých vlastních slov zcela změněný Max se nakonec setkává
s opozdivší se dcerou vévodovou a jsme svědky vzkypělé, nicméně dojemně
čisté a hluboké citovosti, jak je typická právě pro Schillera. Po hraběnčině
odchodu, kdy milenci zůstávají sami, však atmosféra houstne... Tekla varuje
Maxe, aby nikomu nevěřil kromě ní.
Ten je naopak naivní, idealizuje si svého otce a chce mu o své lásce říci, aby
o ní rozhodl. V porovnání s Teklou, která představuje hluboký,
usebraný a ve své podstatě moudrý cit („S nebes vysokých / to slétlo k nám
a pouze nebesům / jsme vděčni za to. A ta mohou také / ten zázrak učinit.“), je
Max chycený v síti strachu o to, že Teklu nikdy nezíská za ženu, a plácá
se v ní oslepený povrchními vzněty. Když hraběnka a Tekla zůstanou samy,
dojde ke konfliktu kvůli Maxovu společenskému postavení. Trčková se také snaží
upozornit svou neteř na napjatou situaci všude kolem, na výraz tváře Valdštejnovy,
Tekliny matky a všech ostatních. O údělu ženy poučuje zamilovanou dívku takto:
„Žena, ta sobě nikdy nenáleží, / je vždycky spjata s cizím osudem.“ Tekla
je ovšem připravena, byť netuší nic dobrého, prosadit si u otce to, co Trčkové
muselo právem připadat jako rozmar, a
to i navzdory varováním před strašlivým hněvem a mocí Valdštejnovými.
Čtvrté dějství se odehrává v slavnostní síni, kde jsou hudebníci,
bavící se lidé a kde je „všechno v pohybu“. Zpočátku se jen dokresluje
rozmanitá nálada důstojníků (kteří jsou již vesměs nakloněni zradit císaře ve
prospěch Valdštejna) a sluhů (mj. v řeči nadsklepního jsou vyloženy
některé pasáže českých dějin, krom toho jsou někteří sluhové císařští donašeči,
již záměrně poslouchají, co opilí velitelé pustí z úst). Všichni podepíšou
list o věrnosti vévodovi bez dodatku o výjimce vůči císaři, jen Max se poněkud
zdráhá... spíše jenom vzdoruje nucení
Illa, který je už výrazně podnapilý. V tom smyslu poslední scéna dějství
představuje napětí: ne že by se něco stalo, ale kombinace setkání neopatrného
Illa, zamilovaného a vzdorného Maxe a jeho otce Octavia nad podvodným
dokumentem, aniž bychom věděli, zda Octavio ví,
co podepsal, je prostě vzrušující. Nakonec dojde i k fyzickému konfliktu
Illa a Maxe, leč ten brzy končí a s ním i celé dějství... přičemž následky
těchto chvil nelze předem odhadnout.
Páté, a tedy poslední, dějství je umístěno do nočního pokoje v domě
Piccolominiů, časově hned po nešťastné potyčce opilého Illa se zamilovaným
Maxem. Vše podstatné, co se od této chvíle až do konce hry odehraje, je mezi
Maxem a Octaviem. Oba spolu jednají jako dva sobě rovní přátelé, což umocňuje
napětí mezi nimi. Otec pod dojmem synova chování mu emocionálně otvírá příběh
zrady, aniž by si uvědomoval, jak ho tím zraňuje v jeho lásce. Tak se, zcela v souladu
s výše citovaným Schillerovým dopisem Goethovi, stává milostný cit dvou
mladých lidí optikou, jež ukazuje dokonale pád kalkulu v mocenské hře a
staví do dějin proti neosobním silám a principům člověka jako křižovatku životních projektů, jako vadný prvek
soukolí, který může žít ve vizi úplně jiného cíle a vše relativizovat. V
Piccolominiích dějiny mají převahu, nejsou tvořeny vášněmi... spíše tvoří
vášně, ale u každého s jiným
výsledkem. Proto je život jednotlivce víc, neboť není momentem dějin,
zatímco dějiny jeho momentem jsou. Ale vraťme se stručně k závěru hry. Max
se snaží otci nepřesvědčivě vzdorovat, nemůže uvěřit, že by Valdštejn chystal
vzpouru a chtěl si na císaři dobýt Čechy. Zkouší Valdštejna omluvit a svůj spor
o něj završuje těmito slovy: „Vévoda, říkáš, přiznal se ti přímo / k své
touze po zlém cíli, kdežto ty / ho
podvést chceš pro dobrou věc! Teď už dost! Prosím – / neber mi přítele – ať
otce neztratím!“ Najednou však získává Octavio odvahu a svěřuje se synovi se
stále větší naléhavostí... ukazuje mu list, v němž je mu císařem uděleno
vrchní velení (de iure je tedy vévoda již sesazen). Octavio, jak sám říká, má
dle pokynů čekat na to, co učiní císařův protivník. Vzdá-li se Valdštejn svého plánu,
čeká ho pouze exil, ale přikročí-li k otevřeným krokům vzpoury, má být
rázně zastaven. Max stojí ovšem stále na straně vévodovy neviny. Po příchodu kurýra, který přinesl zprávu o zadržení
Valdštejnova tajného poselství Švédům, se Max neočekávaně rozhodne jít za
vévodou a vyzvědět přímo pravdu. Octavio zde vidí zradu na tajemství svém a
císařově, Max naopak kontruje: „Vy doženete ho svým uměním, / že opravdu – Vy
z něho uděláte / dnes viníka, to
protože vy chcete.“
Při vstupu do závěrečné části trilogie, Valdštejnova smrt, není
podstatné, zda právo a pravda v hlubším smyslu byly na straně vévodově či
císařově, ale mějme na paměti člověka
v divadle dějin. Valdštejnova smrt, nejrozsáhlejší hra trilogie, je jádro,
představuje vlastní děj, vůči němuž obě předchozí díla jsou jenom předehry.
První dějství se odehrává v astrologické „laboratoři“, Valdštejn a atrolog
Seni stojí tváří v tvář hvězdám. Je to velkolepý úvod, ačkoli se navenek
nic moc neděje. Nebe kraluje všemu a vévoda si je jist jeho výkladem i svou
příznivou chvílí, nicméně vzápětí přibíhá vzrušený Trčka s neblahou
zprávou o tom, že jejich tajný vyjednavač byl na cestě ke Švédům chycen
Rakušany. Zde je veliký psychologický střet kosmického nadhledu s absurdní
nevypočitatelností pozemského kolotání. Valdštejn se snaží z důsledků
události před svými důstojníky, kteří ho tlačí k akci, vykroutit. Sám sebe
se ptá: „Což bych to musel provést opravdu, / protože jsem si příliš směle hrál
/ s tím v myšlenkách? S ďáblem se nežertuje!“ Jiná cesta se
ovšem nenabízí. Možnost rebelie, která měla být pouze kartou v taktické
hře o udržení svého postavení, se díky náhodě,
jak Valdštej sám přiznává o chvilku později, nečekaně mění – a to v
nutný hazard. Z pána situace se najednou stává jejím zajatcem: „Což
je to možné? Nemohu, co chci? / Nemohu zpět, jak já bych chtěl? To musím / čin dokonat, když jsem jen o něm snil / a
pokušení zahnat neuměl...“ Zde má Valdštejnova tragédie své jádro.
V monologu, který následuje, jasně chápe nepřijatelnost svého postavení,
vidí sám sebe optikou Octavia Piccolominiho. Působí to spíše jako strach než
jako opravdové pokání, ostatně on sám nikdy nemohl být tak naivní, aby si nebyl
vědom fatálních důsledků, jež mohou plynout z jeho činů. Při jednání se
švédkým vyslancem připomíné vévoda hada, brzy je však vylekán tím, jaké si
kladou Švédové požadavky. Teprve na konci dějství díky své sestře, která ho
přesvědčí o tom, že císař rád viděl zločiny, pokud je Valdštejn páchal
v jeho prospěch, dospívá k divnému morálnímu vybalancování
nezbytnosti: „Zlý jeho duch je i můj. Jej
trestá mnou, / nástrojem jeho touhy po moci, / a já jen čekám, ocel pomsty že
je / i pro má prsa někde nabroušena.“
V druhém dějství nejprve nachází uspokojení Maxova touha mluvit
s vévodou. Max je při tomto setkání ztělesněním mladické čistoty a
naivity, zcela důsledné, a proto vznešené... Schiller svou minulost prostě
nezapře. V celkové mapě reality jsou však jeho návrh, že pojede do Vídně a
pohne císaře k odpuštění, a stejně tak představa, že Valdštejn má Vídni
vzdorovat, aniž by se paktoval se Švédy, nebo výzva, aby prostě odešel
z vrcholu své moci do klidného ústraní, velice problematické až absolutně
naivní. Vévoda samozřejmě vidí věci už jen z úhlu svého rozhodnutí,
nicméně působí značně nepřesvědčivě. Schiller výborně vystihuje hloubku jeho
vnitřní paralýzy také scénou, v níž Illo a Trčka naléhají na to, aby již
přestal důvěřovat Octaviovi Piccolominimu. Valdštejn se ale brání znamením osudu, podle něj je mu Octavio
strážný anděl. Nyní zásadně náhodu odmítá a o svém poznání lidí říká: „A když
jsem zkusil člověkovo jádro, / znám také jeho snažení a činy.“ Hned nato se
Octavio v soukromí odtajní generálu Isolanimu, jenž je na straně vévodově
proti císaři. Isolani se tváří v tvář císařskému listu Valdštejna vzdává.
Zradit zrádce a smýt tak svou zradu může být totiž snazší, než zůstat mu věren.
Isolani neměl od vévody žádnou jasnou ideu, díky níž by mohl vzdorovat a cítit
se na straně práva. Podobně je tomu s komandantem Buttlerem, jenž stojí
při Valdštejnovi jen pro starou křivdu, již utrpěl od císaře... když však od
Octavia dostane důkaz, že vévoda, o kterém věřil, že se ho u dvora zastával,
činil opak, obrací se v pohnuté scéně zpátky k císaři. Naopak Max,
zamilovaný do Tekly a zhnusený vévodou i svým otcem, vzdoruje Octaviovu
naléhání a na rozdíl od něj zůstává. Střet mezi Piccolominii je citově
vyhrocený a jak je u Schillera v tomto typu scén běžné, nese romantický
patos a sentimentální nádech. Vše končí určitým smírem a respektováním pozice
druhého. Postavy nejsou důsledné, ale o to jsou snad realističtější (ačkoli
např. ve srovnání se Shakespearem je tento realismus poněkud povrchní,
měšťansky rozšafný).
Octavio Piccolomini odjel na Hlubokou, kam ho poslal Valdštejn a kde měl
vévodu zradit. Třetí dějství je velice rozsáhlé. Hraběnka Trčková nejprve
vypoví Tekle o zradě jejího otce, a pak se ji snaží přimět, aby do ní vtáhla i
Maxe Piccolominiho. Tekla a její matka však odpadnutí od císaře přijímají jako
tragédii. Valdštejn poté místo rázného činu našel znovu důvod, proč počkat...
totiž na poselství, jež mu mělo přinést zvěsti z Prahy – zda je
v jeho rukou či nikoli. Mezitím se před Teklou, manželkou a sestrou
dozvídá o lásce své dcery a vlivem dobového kastovnictví ji odmítá, ba
v pýše prohlašuje, že zetě si bude hledat jen na evropských trůnech. To je
ovšem Schillerovo oblíbené téma: nitro proti vnějšku, srdce proti předsudku.
Vévoda tak z hlediska příběhu idealizované lásky Tekly a Maxe definitivně
ztrácí lidskou hodnotu, je horší než císař (ačkoli ten by uvažoval stejně) a
může být zničen. Zde je velká slabina trilogie, jež dosud působila vyváženým,
k opravdovému přemýšlení nutícím dojmem. Schiller podle mne chybně
potlačil dosavadní konflikt mezi člověkem a dějinami, přičemž do dění nechává
zasahovat svůj mladistvý ideál, aby z historie učinil, bohužel, soud. Od
té chvíle se začne vše na Valdštejnově straně hroutit. Není třeba tu vypisovat
podrobnosti, důležitější je vytrvat, byť navzdory Schillerovi, v zaujetí
pro širší kontext hry. Pyšný
Valdštejn nepadá ani kvůli pýše, jež naopak kontrastuje s jeho strachem a
nerozhodností. Teprve zde je jeho opravdová malost, která má ovšem spíše povahu
osudu než soudu. Nejedná se ani o malost ducha, což je patrné i z jeho reakce na
důkaz o Octaviově zradě: „Hvězdy, ty nelžou, a to zde se stalo / navzdory běhu
hvězd a osudu. / Umění, to je vždycky poctivé, / jen faleš srdce vnese lež a
podvod v nebe.“ Jistě, není to příliš logická odpověď, nicméně výborně
rezonuje se situací. Podstatná je také výtka vůči Octaviovi: „...jak dítě jsem
jen proti tvojí zbrani.“ Octaviův ideál by nikdy nemohl sám o sobě obstát proti
těmto slovům, kdyby Valdštejn již nebyl odsouzen střetem se světem Maxe a
Tekly.
Konečně se dozví o odpadnutí armády, již měl pod svým velením
v Praze a různě po českých zemích, ale to jej nabjí novou silou. Dál při
jeho jednání s vojáky Schiller dobře ukazuje přednost, již mělo mnoho
geniálních vojevůdců: osobní znalost osudů jednotlivců, hranou upřímnost a též
cit pro oběti, jež vojsko přináší. Zároveň se ale ukazuje také mez Valdštejnovy
manipulace. Je to představa těch, kdo za cenu velkých obětí bojovali proti
Švédům, že přejít na jejich stranu je zcela nepřijatelné. Dějství se ve svém
závěru ovšem opět romanticky napíná. Max se tu totiž před zraky hroutícího se
vévody, jeho ženy atd. setkává s Teklou. Valdštejn, který musí již
vzdorovat i vzpouře některých vlastních vojáků, apeluje na Maxovy vzpomínky
z dětství a dosti přesvědčivě se vemlouvá. Podstatné je, že se do hry
s plnou vážností vrací mravní střet mezi pozicí Valdštejnovou a Octaviovou
(nicméně spíš jen v rétorické a citové poloze) – rozhodnutí nechává Max na
Tekle. Ta se však příliš jednoduše rozhoduje pro to, aby ji opustil a zůstal
věren svému otci a císaři. Na druhé straně je poněkud příliš suverénní ve svém
ideálu, který formuluje takto: „Nás dělí osud, srdce neodtrhne.“ Max se pokouší
zviklat Valdštejna pro odstoupení od vzpoury, ale tváří v tvář tragédii
vévodovy rodiny, jeho blízkých a věrných přece jen odjíždí za Octaviem a bere
s sebou vzbouřené vojáky. Zde je jeden z vrcholů celé trilogie a
poprvé se objevuje (z Maxových úst) i obava ze zákeřné vraždy Valdštejna za
peníz císařův. To, že člověk je víc než dějiny, se nyní naplňuje na vévodovi z Frýdlantu
samotném. Sražen a zadupáván tím, čím chtěl s mocným vědomím vlastní
převahy triumfálně proplouvat, svědčí proti dějinám. Ale hloubka Maxovy postavy
se dosti problematizuje jeho neschopností být opravdu kritický vůči císaři, de
facto se stahuje na tu „lepší“ stranu a poněkud falešně opouští ty
prohrávající, nyní už špatné.
Schiller bohužel prostor k zásadnímu ideovému zpochybnění císařovy pozice
již nikde nedává. Valdštejn je zavržen, byť s ním stále lze soucítit (bez
této poslední možnosti by ani nemělo smysl číst dál).
Čtvrté dějství se odehrává v domě chebského purkmistra a začíná
dosti chmurným výstupem Buttlerovým, v němž Valdštejna odsuzuje (je dobré
mít na paměti jeho zaujatost) a předpovídá mu pád. Z rozhovoru mezi Buttlerem
a Gordonem, komandantem Chebu, je jasné, že i Cheb se řídí prostřednictvím
Buttlera císařskými rozkazy, čili Valdštejn se vydal, aniž to ví, svým
nepřátelům. Dík Gordonovým vzpomínkám na mládí strávené s nynějším
štvancem dostáváme nový prostor pro soucit a pro přesvědčení o jeho
výjimečnosti. Ale i pro Gordona je zrada císaře naprosto neproblematicky
důvodem ke konečnému odsouzení. Mezitím končí život Maxův: ve střetu se
Švédy zemřel on i jeho vojáci. Jeho odstraněním se Schiller vyhýbá konfrontaci
čistoty této duše s Valdštejnovým konečným pádem, získává také prostor pro
zmírnění pozornosti, která se nyní upírá především na vévodu – jeho tragédie a
tragédie jeho dcery stojí proti sobě. Tekla se o Maxově smrti také až příliš
snadno dozvídá. Vítězství Švédů ovšem mění situaci ještě v jednom
důležitém bodu: Valdštejn by mohl s nimi uniknout, a tak je Gordon Buttlerem
přinucen k myšlence vraždy ze zálohy. Trčka a Illo nicméně svou nadějí
v krvavé vítězství nad Rakouskem a plány na pomstu Buttlerův plán jaksi
ospravedlňují. Je tedy Valdštejn hrozný... ve srovnání s ostatními? Na
konci čtvrtého dějství se Tekla na svou vlastní žádost setkává tváří
v tvář s poslem, který přinesl zprávu o Maxově smrti. Jedná se
pochopitelně o pohnutou scénu, která ústí v její exaltované rozhodnutí
navštívit Maxův hrob. Její monolog i loučení s matkou jsou krásnými
ukázkami měšťanského romantismu, tím spíše ale nepřekračují jeho meze...
nebezpečí planého sentimentu je stále blízko.
Páté dějství je krátké, představuje „jen“ dovršení plánované vraždy.
S Teklou se už nesetkáme, také ona byla v rámci hry osvobozena od
konfrontace s hroznou stránkou císařské politiky. Otevřenost jejího osudu je srovnatelná se smrtí Maxovou i
Valdštejnovou, smrt sice život zavírá, osud však nechává otevřený. Ukazuje
nejsilněji na to, že individuum se vymyká dějinám, neboť je také jeho nejhlubší
nitrosvětskou destrukcí.
Místo děje se v různých scénách mění. Hned první věty dějství
dávají ovšem jasně najevo, oč v něm půjde. Pronáší je Buttler
k jednomu ze svých spřaženců: „Kdo je tu věrný císaři? – Já zvrhnu stůl –
/ vy skočíte hned po obou a skolíte je...“ O Buttlerových motivech je možné
říci, že nemají mravní hloubku, o to silněji působí jeho rozhovor se dvěma
hejtmany ve Valdštejnově armádě. Jeden z nich naznačuje důsledky
bezpáteřní zrady: „...když ten je lump (BC: míněn vévoda), řek jsem si, proč ne
ty.“ Dohoda je ale nakonec snadno uzavřena: „Žijeme ve znamení Fortuny, / nás
má, kdo dá nám víc.“ A na to Buttler
odpovídá slovy, jež mluví za všechno: „Teď jde jen o to, býti poctiví.“
Schiller dává také výborně promlouvat Valdštejnovu rozrušení po jeho
jednání se švédským vyslancem, kdy se definitivně spojil s bývalými
nepřáteli. Vévodovo nostalgické dojetí nad mrtvým Maxem je falešné, pokud by se
mělo brát jako výraz citů k němu, je ale víc než upřímné, chápeme-li ho
jako výraz nejistoty a životního zlomu. Své minulé štěstí si nyní Valdštejn
básnicky spojuje s Maxem, a proto nad ním truchlí. Cítí strach z konce,
kterému se snaží vzdorovat, ale strach tím nepřekonává. Nakonec mu Schiller při
rozhovoru s Gordonem dává prostor na to, aby diváka zaujal a strhl na svou
stranu, aby vyvolal naposledy velkou vůlí k životu představu lepší
budoucnosti. Valdštejn ještě vážně a jen tak mimoděk otevře horizont vesmírné,
božské zákonitosti života, když tu vtrhne Seni a vybízí ho k útěku...
výslovně ho varuje před tím, že bude zavražděn svými přáteli. Astrologie se
vrací do hry, a tak se skvěle zvýrazňuje, že pád vévody z Frýdlantu není
dílem jeho důvěry v hvězdy, ale jeho neprozíravé interpretace svého
vlastního života. Sám Seni upadá v omyl, neboť nebezpečné přátele vidí vlivem své katolické
orientace ve Švédech – a Valdštejn mu nutně přestává věřit, jelikož jeho strach
interpretuje (správně!) jako obsesivní a nereálný. Čili: kdo porozumí svému osudu? Ať už s astrologií nebo bez ní, jsme
chyceni v sítích vlastních sklonů, obav, nadějí, které každou interpretaci
podmiňují a zároveň nepředpověditelně znehodnocují. Avšak Schiller mistrovsky
posunuje bizarní scénu ještě dál: přítomný Gordon vytuší šanci... o spiknutí
neřekne nic, dál nechá vévodu v přesvědčení, že jde o Švédy, ale varuje
ho, že příchod Švédů teď urychlí jeho skon. Chce ho přímět k tomu, aby se
vrátil k císaři, láká ho nadějí na císařovu velkorysost. Tak hledá Gordon pro sebe nejlehčí cestu a může být
upřímně přesvědčen, že v tom nejlepším smyslu slouží oběma stranám.
Gordon odchází a potkává Buttlera, který se vrací zraněn z vraždění
Illa a Trčky. Tváří v tvář Buttlerovi chce Gordon vraždě vévody zabránit,
ale ukazuje se opět jako naprostý slaboch. Jeho hysterie zvýrazňuje Buttlerovu
chladnou odhodlanost, již nejlépe vyjadřují tato slova: „Tamto (BC: vražda Illa
a Trčky) se nedá dlouho utajit.“ Sama vražda se před námi na jevišti
neodehraje, ale lze slyšet její přízračnou zvukovou kulisu – a hned nato
Schiller nechá vystoupit hraběnku Trčkovou, která postrádá Teklu... ještě
netuší, že její manžel i bratr jsou již mrtvi. Drama se dále stupňuje prohlédnutím
omylu: Buttler jednal tak rázně díky
zprávám o tom, že se do Chebu řítí velká švédská armáda, ve skutečnosti to byli
ale císařští, které vedl Octavio Piccolomini.
Octavio je zděšen, Buttler ale argumentuje správně, když Octavio odmítá
jakoukoli zodpovědnost za vraždění: „Ne, nemáte. Vy máte čisté ruce. / Vy jste
si k tomu posloužil jen mými.“ Octavio svrchovaně pokrytecky želí toho, že
„svaté jméno císařovo“ bylo potřísněno vraždou (jako by velká politika oněch
dob nebyla s vražděním spojena bytostně) a Buttler ve své vlastní motivaci
mravně vítězí, když říká: „Mezi tím vaším
a mým dnešním činem / je rozdíl
jediný: vy jste šíp naostřil, / já spustil luk. Vy zaséval jste krev, / a teď
se divíte, že krev vám vzešla.“ Octaviova slova, těšící Valdštejnovu sestru, o
které ještě neví, že spolykala jed, nesmírně kontrastují s reálnou
vážností celé tragédie. Octavio utíká od reality a idealizuje si císaře, a tak
se povtrzuje povrchnost a falešnost jeho základního motivu.
Kdo obstál? Max a Tekla byli
spíše jen osvobozeni od této otázky, ale i jejich osud a právě on jako kvas
celé hry je svědectvím o střetu člověka a dějin. Celá trilogie se otáčí kol
této osy, ale nepodává řešení ani soud. A v tom je její velikost... ale nejen
v tom. Schillerův verš, jak už bylo řečeno, nevyniká obrazností a
úchvatností (na rozdíl od Shakespearova), lze však ocenit jeho stručnost a
výstižnost. Ne ve verši je ovšem Schiller génius, nýbrž ve svých koncepcích a
v jejich dramatickém rozvržení. Trilogie o Valdštejnovi je výrazná a
promyšlená meditace nad tajemstvím člověka a dějin, jejíž největší síla je v
její pestré bezvýchodnosti.