Johann Christoph Friedrich von Schiller (10.11.1759-9.5.1805) uviděl poprvé světlo světa v Marbachu, württemberském městečku, a to v rodině vojenského felčara. Malému vévodství tehdy vládl Karl Eugen, autoritářský, bezohledný muž, který založil a také po sobě pojmenoval vojenskou akademii Karlsschule. Na přímý rozkaz vévodův tam musel Schiller stejně jako jiní mladíci patřičného věku nastoupit a podřídit se tamějšímu drilu. Díky svému učiteli Jakobu Abelovi měl ale možnost seznámit se s autory, kteří do autoritářského prostředí nepatřili a velice Schillera ovlivnili – např. se Shaftesburym, Rousseauem, Shakespearem a se svým pozdějším o deset let starším přítelem Goethem (zejména Utrpení mladého Werthera a Götz z Berlichingenu). Kromě toho se na vojenské akademii stal svědkem tragédie básníka Schubarta, krajana a současníka, jenž se postavil svými básněmi proti politice vévody Karla Eugena a skončil za to (bez soudního rozhodnutí) v pevnosti Hohenaspergu, kde byl vězněn po dlouhých deset let. Z akademie odcházel Schiller jako vystudovaný lékař.

Prvním významným dílem začínajícího dramatika byli Loupežníci. Psal je s vášní a s revoltující fantazií pro dvorní divadlo v Mannheimu. Premiéra v lednu 1782 přinesla autoru obrovský úspěch a zařadila ho mezi nejdůležitější představitele doznívajícího hnutí Sturm und Drang (např. Goethe už tehdy měnil kurs a Loupežníky odmítl). Hra ale v konečném součtu přinesla Schillerovi kromě dluhů (vyšla vlastním nákladem) jenom nevoli Karla Eugena. Před vévodou uprchl do Frankfurtu a dál na sever Německa. Později našel úkryt u matky spolužáka paní von Wollzogen. U ní přepracoval tragédii Fiesco a začal Úklady a lásku i Dona Carlose. V červenci 1783 se mu konečně poštěstilo získat v Mannheimu místo divadelního básníka, ale nejenže si tím nezabezpečil slušnou existenci, nýbrž i přes značný úspěch dramatu Úklady a láska skončilo jeho mannheimské působení velmi záhy. V bídě potom dokončil Dona Carlose.

Ani v osobních věcech se Schillerovi tehdy nevedlo dobře. Stal se milencem vdané šlechtičny Charlotty von Kalb, která mu otevřela dveře k výmarskému dvoru. Tamější vévoda Karl August vyslechl předčítání první scény z Dona Carlose a udělil básníku jen formální titul dvorního rady. Dva roky Schiller pobyl, na pozvání přítele Christiana Gottfrieda Körnera, poblíž Lipska a v Drážďanech (složil tehdy mj. slavnou Ódu na radost, zhudebněnou později L. van Beethovenem). Na severu Německa se dostal pod silný vliv Kantovy filozofie, z níž vycházel a s níž se potýkal ve svých pozdějších estetických pojednáních. V roce 1787 se ocitl opět ve Výmaru a o rok později se setkává s Goethem, který mu zajistil místo mimořádného profesora historie na univerzitě v Jeně. Slavnou se stala Schillerova úvodní přednáška Co znamenají a k jakému účelu studujeme světové dějiny, již vyslovil nedlouho před vypuknutím Francouské revoluce čtrnáctého července 1789. Revoluci zpočátku schvaluje, jakmile se však moci chopili jakobíni a nastal Teror, Schiller se postavil proti. Shoda stanovisek v tomto bodu se stala důležitou při pozdějším sbližování s Goethem.

V roce 1790 se Schiller oženil s Charlottou von Lengefeld, ale brzy nato onemocněl a upadl do finančních potíží. Za podpory dánského ministra Schimmelmanna a prince von Schleswig-Holstein-Augustenburg se odjel léčit do Karlových Varů. Po návratu do Jeny se věnoval filozofickým úvahám, jejichž plody jsou shrnuty do řady spisů, z nichž nejslavnější jsou O půvabu a důstojnosti a Listy o estetické výchově a jimiž se od radikálních idejí hnutí Sturm und Drang vyvinul podobně jako Goethe k evolučnímu a estetickému humanismu. Oba básníky sblížil také vstřícný postoj ke Kantově filozofii.

Spolupráce Goetha a Schillera i jejich společná korespondence, jež začíná v červnu roku 1794 Schillerovou uctivou žádostí o příspěvky do časopisu Hóry (vydávaného kromě Schillera ještě Humboldtem, Woltmannem a Fichtem), je jedním z nejpozoruhodnějších jevů v dějinách kultury vůbec. Nejprve načrtnu strohá fakta a uzavřu tak životopisný přehled, který ale přirozeně nemůže o osobnosti Friedricha Schillera mnoho vypovědět. Najít Schillera a ne jen data o Schillerovi, znamená navíc nahlédnout do autentických projevů jeho bytosti, mezi které patří snadno dostupné dopisy Goethovi. K tomu se dostanu později.

Schiller v Hórách (měsíčník vycházející mezi lety 1795-1797) uveřejnil slavný spis O naivním a sentimentálním básnictví a pod Goethovým vlivem psal mnoho ideových básní. Hóry se distancovaly od všech nacionálních i sociálních ambicí a zaměřily se na univerzálně pojatého člověka, na jeho estetickou a intelektuální výchovu ve jménu „vyšší“ kosmopolitní kultury. Tím se ale Goethe, Schiller a další spolupracovníci (mezi něž patřili mj. Hölderlin, Herder nebo A. W. Schlegel) dostali do politického sporu s příznivci Francouzské revoluce, kteří ve změně politických poměrů viděli conditio sine qua non dobré individuální výchovy člověka. Goethe a Schiller v protiútoku napsali Xenie, dílo čítající 414 satirických epigramů, jež vyšlo v Almanachu Múz na rok 1797 (vydával jej Schiller jednou za rok mezi lety 1796-1800). Jedná se o bezohledný a ne příliš vtipný soubor invektiv proti nepřátelům na všech frontách: mezi těmi, kdo Xenie odsoudili, byli Klopstock, Solberg, vídeňská cenzura, Nicolai, Reichardt, hallské Annalender Philosophie, Bürger a Fr. Schlegel. V Almanachu Múz mimo to vyšly vrcholné balady Goethovy (např. Bůh a bajadéra či Korintská nevěsta) i Schillerovy (např. Hrabě z Habsburgu, Ibykovi Jeřábi, Polykratův prsten nebo Boj s drakem).

Spolupráce Schillera a Goetha přinesla také rozkvět výmarskému dvornímu divadlu, jež Goethe v letech 1791-1817 vedl. Zejména díky Schillerovým dramatům se Výmar náhle mohl porovnávat s nejpřednějšími německými scénami v Berlíně, ve Vídni a v Dessau. Tehdy napsal rozsáhlou trilogii Valdštejn, dále Marii Stuartovnu, Pannu Orleánskou, Viléma Tella a podle vzoru attických mistrů Nevěstu mesinskou. Drama Dimitrij zůstalo nedokončeno.

V roce 1804 zažívá Schiller vrchol své slávy na návštěvě v Berlíně, kde byl uvítán jako největší dramatik své doby. Goethe se s ním setkal naposledy v první květnový den roku 1805 (Anály 1805): „Nechtěl jsem ho zdržovat... a tak jsme se rozloučili před dveřmi jeho domu, abychom se už nikdy neviděli.“ Devátého května Schiller zemřel. Goethe ho přežil o sedmadvacet let.

Český překlad Goethe/Schiller korespondence (Odeon Praha 1975) představuje přes osm set stran textu a víc než tisíc dopisů. Není tedy snadné z tohoto velkého rezervoáru vybrat krátké srozumitelné úseky, které by mohly být reprezentativními vzorky otisku Schillerovy osobnosti. Převážná část textu dopisů se věnuje praktickým či ideovým věcem, souvisejícím se společnou prací obou přátel. Z každé věty cítíme srdečnou zdvořilost, společný zájem a též radost, kterou jim jejich vztah přináší.

O Schillerově chronicky nedobrém zdravotním stavu se dozvídáme již na samém začátku korespondence (7. září 1794): „S radostí přijímám Vaše laskavé pozvání do Výmaru, avšak snažně Vás prosím, abyste ve svém denním rozvrhu se mnou vůbec nepočítal, neboť moje křeče mě bohužel obvykle nutí, abych celé dopoledne spal, jelikož v noci mně nedávají pokoj, a vůbec nikdy mi není tak dobře, aby se se mnou dalo i přes den na určitou hodinu s jistotou počítat.“ V tomto dopise záhledneme také jiný kousek Schillerova soukromí: „Když jsem dostal Vaše pozvání, zabýval jsem se zrovna myšlenkou, že Vám nabídnu pobyt ve svém domě. Moje žena odjela s dítětem na tři týdny do Rudolstadtu, aby se vyhnula neštovicím, které dal pan von Humboldt naočkovat svému synovi. Jsem úplně sám a mohl bych Vám připravit pohodlné ubytování. Kromě Humboldta zřídkakdy někoho vidím a metafyzika už dávno nebývá u mne hostem.“

Zajímavé je sledovat starosti s vydáváním Hór, jež svědčí obecně o duchu oné doby, kdy spisovatelé nežebrali o státní dotace, ale hleděli zaujmout lidi a vydělat si na živobytí tím, co tvořili a čím obecenstvo zároveň chtěli (a to s čistým svědomím mohli) vychovávat (29. září 1794): „Při návratu jsem našel dopis od nakladatele našich Hór; je nadšen a rozhodnut co nejdřív s tímto velkým dílem začít. Úmyslně jsem mu ještě jednou vylíčil všechny potíže a všechna možná nebezpečí, aby svůj krok učinil po nejzralejší úvaze. ...shledává, že nemůže být slibnějšího podniku, a přesně prý zvážil své síly. S jeho neúnavnou aktivitou při šíření časopisu, jakož i s jeho přesností při placení můžeme počítat.“

Na začátku roku 1795 (2. ledna) Schiller bilancuje své přátelství s Goethem takto: „Všechno nejlepší do nového roku a ještě jednou srdečný dík za minulý, který se mi Vaším přátelstvím stal nad všechny ostatní významným a nezapomenutelným. Ukončil jsem jej v pilné práci, a abych měl něco hotové, než přijdete, ještě jsem v posledních dnech trochu přidal.“ V oné době se také rozhodl odmítnout pozvání do své vlasti a zůstat v Jeně, a když o tom píše Goethovi, leccos řekl také o sobě: „Když se mluví o osudu, musím Vám říci, že jsem v těchto dnech jaksi rozhodl i o svém osudu. Moji krajané mě poctili pozváním do Tübingenu, kde se nyní, jak se zdá, usilovně zabývají reformami. Jelikož jsem však už takový, že se za akademického učitele nehodím, zůstanu raději zde v Jeně, kde je mi dobře a kde chci raději žít a umřít než jinde lenošit... Myslím, že o svou existenci nemusím mít starosti, dokud jakžtakž vládnu perem, a nechávám tedy všechno na vůli nebes, která mě ještě nikdy neopustila.“

O tom, že Schiller dokázal být také ledově ironický vůči tomu, čím pohrdal, svědčí poznámka v listu z 20. listopadu 1795: „Pan von Soden mi poslal dnes hrozný výplod: Auroru čili Dítě pekel, což je ubohá napodobenina Biondetty. Je v tom náramný nápad: všechna kouzla se nakonec vysvětlí jako obyčejné machinace nějaké hrdinovy milenky, která si ho chce jejich pomocí získat. Celý patos se tím pak obrací vniveč. Také vše ostatní odpovídá tomuto moudrému nápadu.“

Kontrast mezi osobnostmi Goetha a Schillera byl konstatována mnohokrát těmi, kdo nad jejich přátelstvím přemýšleli. V dopise ze začátku roku 1797 (24. ledna) to potvrzuje sám Schiller: „Radikální rozdíl našich povah, pokud jde o jejich ráz, zcela vylučuje, abych Vám to předložil jinak, než jako celek proti celku, jestliže to má být prospěšné...“ Oba se lišili již ve způsobu, jak z jaké strany uchopovali svým intelektem svět, čteme o tom třeba tady (18. června 1797): „Čím dál tím víc mě odvykáte tendenci..., abych postupoval od všeobecného k jednotlivému, a naopak mě vedete od jednotlivých případů k velkým zákonům. ...je to opak té cesty, po níž bych asi s chutí šel, kdybych byl ponechán sám sobě, a po níž se ze širých dálav dostávám vždy do úzkých, takže mívám nepříjemný pocit, že na konci jsem chudší než na začátku.“ Goethe byl také ve všem méně rigorózní, více zaměřený na sebe a jeho postoje nesly pečeť spontaneity a lehkosti, aniž by o to usiloval, zatímco Schiller vedle něj, ač se stal téměř zosobněním hlasatele svobody, musel působit poněkud prkenným dojmem.

Jiným výmluvným svědectvím o Schillerově duchu je jeho vyjádření o Restifově knize Coeur humain dévoilé v dopise z 2. ledna 1798: „S takovou vášnivě smyslnou povahou jsem se totiž ještě nesetkal, a taková rozmanitost osob, zejména ženských, kterou nás provází, život a názornost popisu, charakteristika mravů a zobrazení francouzské povahy v určité třídě lidí musí člověka zaujmout. Pro mne, jelikož mám tak málo příležitostí čerpat zvenčí a studovat lidi v životě, má taková kniha.... neocenitelnou hodnotu.“ Často porovnával Němce a Francouze a ačkoli byl světoobčanem, do německého ducha, patrně pod vlivem kontinentální hegemonie francouzské vzdělanosti od dob Ludvíka XIV., vkládal větší naděje. Když se nyní podíváme zpět na dějiny devatenáctého století, je zřejmé, že Němci se skutečně z kulturně spíše druhořadého národa stali evropskou duchovní velmocí. V době Schillerově tento náboj musel pronikat každou význačnou osobností. Tak je podle všeho nutné rozumět např. těmto slovům, která napsal Goethovi k jeho schématu dějin optiky 23. ledna 1798: „Člověk by řekl, že to nakonec spíš záliba než láska k věci živila rozpory Francouzů; jinak by nebyli ustoupili autoritě. Němce drží autorita a dogmatický omyl dlouho v područí, nakonec však v něm zvítězí jeho přirozená objektivita a vážnost k věci a nakonec sklízí plody vědy on.“

V lednu 1798 dává Schiller také výmluvný důkaz tehdejšího eurocentrismu, který problematizuje pojem „světoobčanství“, jak mu rozuměli např. právě Goethe se Schillerem: „...teprve z toho totiž vidíme, jaké je to při tom všem pořád dobrodiní, že jsem se narodili v Evropě. Je skutečně nepochopitelné, že životodárná síla v člověku působí pouze v tak malé části světa a že ony nesmírné masy lidu neznamenají pro lidské zdokonalování zhola nic. Zvláště pozoruhodným se mi zdálo to, že těmto národům, a vůbec všem Neevropanům na světě, úplně chybí nejen morální, ale i estetické vlohy.“

Nadšení obou přátel pro antiku bylo jedním z hlavních rysů jejich ideové spolupráce a je opravdu zajímavé, jak často se porovnávají je starořeckými autory (starořímská literatura je naopak míjela) a hledají u nich inspiraci. Zvláště spontánní byl při tom Goethe, zamanul si dokonce napodobit Homéra a napsat pokračování Íliady, jež nazval Achilleia. Schiller k tomu 18. května 1798 píše následující slova: „S tragickou a sentimentální povahou látky se při svém subjektivním básnickém charakteru nepochybně vyrovnáte, a jistě je spíš předností než nedostatkem látky, že vychází vstříc požadavkům naší doby, neboť pro básníka je právě tak nemožné jako nevděčné, aby úplně opustil půdu své vlasti a zcela se postavil proti své době. Vaším krásným posláním je být současníkem a občanem obou těchto básnických světů a právě kvůli této vyšší výhodě nebudete ani jednomu z nich patřit výlučně.“ Z korespondence se lze dozvědět mnoho podrobností o Schillerově i Goethově estetice, o jejich úvahách nad uměním, všechno je tu in status nascendi, a proto vzrušující a umožňující opravdové vniknutí do osobitého způsobu myšlení té doby i obou geniálních osobností. Takový rozbor by ovšem předpokládal mnoho stran textu a několikaměsíční práci, což se vymyká mým možnostem, proto využiji k úvodu do Schillerovy estetiky jeho samostatná filozofická pojednání, jimž se budu věnovat v následujícím článku.