Před rokem jsem se v editorialu pokusil bilancovat první narozeniny časopisu, který právě čtete, a vytýčil jsem mu smělé cíle, jichž vesměs nebylo dosaženo. Mnoho času jsem věnoval zajišťování nové podoby internetových stránek, psal jsem na katedry bohemistiky do anglicky, německy, francouzsky i rusky mluvících zemí, oslovoval jsem nejrůznější autory, abych nakonec pokorně poděkoval Bohu, že se mi Téma aspoň podařilo zachovat. Není to jen má zásluha, ale pochopitelně především zásluha čtenářů i autorů. Děkuji vám všem, ale také Jardovi Karbanovi, na jehož stránkách (www.gasbag.wz.cz) jsme vděčnými hosty.
V porovnání s ostatními literárními časopisy jsme si, doufám, zachovali
větší čtivost a zajímavost, pestrost, závažnost a hloubku analýzy. Námětů,
které jsou v české kultuře silně zanedbávány, je nepřeberné množství,
vzrušující debaty a polemiky se přímo nabízejí. Téma se jim bude i nadále
věnovat, aniž by k tomu potřebovalo peníze. Možná je to paradoxní, ale je
stále zřejmější, že i kdyby na český trh přišel miliardář, který nabídne
literátům ohromné množství peněz za vynikající články, život v nich
neprobudí. Zoufale chybí osobnosti, a proto je třeba dát prostor novým lidem, aby se mohli vyjadřovat,
vzájemně potýkat a dotvářet. Kdo má vášeň pro umění v sobě, nebude naříkat
u dveří ministrů či sponzorů, nýbrž bude jí – chtě nechtě – žít, bude o umění
psát, přemýšlet, bude sám sebe tříbit. Téma se mu přímo nabízí, na rozdíl od
jiných literárních časopisů není totiž zapleveleno různými vazbami a ohledy na
ty či ony nedůstojně důstojné literáty, kteří jen vespolek kývají hlavami, jsou
studení jak psí čumák a hledí si své živnosti ve spoustách zbytečných plků.
Jenže o čem psát a čím se zabývat, když
je vám osmnáct, máte talent, otevřenou duši, nicméně váš obzor je i díky
místnímu školství a obecné kulturní malosti velmi omezen? Můžete pojídat žvásty
z literárních časopisů, a pak je ještě ve zředěnější formě zvracet... ale
číst Homéra, Prousta, Eliota apod. vás možná nikdy nenapadne. Budete moci věřit
v českou kulturní velikost, abyste si mohli s nábožnou úctou přečíst
Antala Staška nebo některého z pozdějších „velikánů“ a abyste za dosahem svého
obzoru vepsali ignorantské a všelijak maskované hic sunt leones. Ovšem z takového hovna bič neupletete. A přec
jste uchváceni kulturou a chcete pracovat jako nějaký kulturní činitel, proto
se také přidáte k velké většině, začnete psát jako oni a čekáte na vhodné
lobby, jež vás dohodí tam či onde. Zajištěný život v pravdě, kráse a
vznešených ideálech je nadosah.
Téma nabízí cestu ven z tohoto absurdního kolotoče. Doufám, že ji
naleznete také v tomto čísle. Mé články o Schillerovi jsou pokusem o
vyjmutí jednoho z drahokamů úžasné kulturní mozaiky Německa z přelomu
osmnáctého a devatenáctého století. Krom toho najdete na dalších stránkách
pokračování rozboru Homérovy Íliady, druhou část zamyšlení Martina Ďurďoviče
nad existencialismem, zajímavý rozhovor s Viktorem Šlajchrtem a sérii
ilustrací Davida Černého, s jehož laskavým svolením jsem pro každou
vymyslel název (který platí jen v rámci dvanáctého čísla Tématu).
Přeji vám příjemné čtení, na něž bude nyní s postupujícím podzimem
více času. Ať se vám zkracující se dny, plískanice, první mrazíky a říjnové
jasná poledne, jež tolik miloval Nietzsche, stanou časem rozmanitých podzimních
radostí, a ne katalyzátorem těžkomyslnosti. Nové Téma si přečtete opět
začátkem listopadu, dá-li Bůh – zaměříme se v něm na velkého českého
básníka, který by se letos v lednu dožil sta let a který byl hanebně
zlikvidován v rámci komunisty vedeného boje proti demokracii: Jan Zahradníček a zničení české kultury.