Vracel jsem se včera v noci
z divadelního představení
hráli Žebráckou operu
a mně bylo tak trochu úzko
při vzpomínce na sebe sama
Lepkavá profízlovanost
ohýbající charaktery
včera dnes zítra
není divu že závěrečný potlesk
nebyl tak dlouhý jako třeba
po Těžké Barboře
Vracel jsem se včera v noci
po temné cestě
a byl jsem rád že hraje rádio
a nemusí se mluvit
Hodně daleko
probleskovala modrá světla
byl jsem klidnější než obvykle
po Žebrácké opeře
mě fakt policajti moc nevzrušovali
Vracel jsem se včera v noci
a zůstal před těmi modrými světly chvíli stát
do protisměru jela šňůra aut
a já pozoroval záda chlápka v červené bundě
který se v pravidelném rytmu
prudce opíral o hrudník kluka
jehož boty ležely na kraji cesty
Ze sanitky vyběhla sestřička s nějakým kufrem
auta doprotivky už nejela
a já se pomalu zase rozjel
Rádio hrálo dál
modrá světla
dlouho blikala ve zpětném zrcátku
na pivo jsme nešli
a i ta skvělá Žebrácká opera
byla najednou kdesi strašně daleko
Spí
a nechce se dát vzbudit
Zmožená
málokdy budí se
prudce
Přes louky
se vraceli domů
v urousaných nohavicích
a zimomřivém snění
o velkopátečním nedorozumění
jak možná pojmenoval onu událost
při večeři se svými dospívajícími dětmi
jeden obyčejný Izraelita
co šel náhodou kolem
když Pilát hulákal ze svého balkónu
A večer
u hřejivých kamen
z vlhkých kalhot
pak beze slova obírali chomáče bodláčí
Hledím
do tmy s bílými pihami
kolem jediného oka
jež ještě párkrát zamrká
než přijde déšť
co smývá stíny
a rozpouští
pohledy do hlubiny
Ve vratech jak srdce
otevřených jen tak napůl
jsem zahlédl zlomený stín
co neměl jméno
krásu ani věk
jen pohlaví a délku vlasů
Víc neprozradil
Úplněk
Silnice oděná
do večerních šatů
s třpytivými šperky
a stíny kolem očí
míří k temnému šarlatu
vlčích máků zastrčených
do knoflíkových dírek
tmy
jež za letní noci tak příjemně hřeje
na nahých tělech
orosených
neodolatelnými pohyby
co vlní klasy
ještě nedozrálého žita
Špinavé peří
se na půdě válí
v prachu a stopách
krys co na ně kálí
v bezostyšné touze
po plném břichu
bez vzpomínek
Pár kapek na skle
Děsivá žízeň
Vzpomínka
Osudu
Nepřízeň
Navždy a stále
aneb Na hrubý
pytel hrubá záplata
Jeden kritik
mi jednou napsal
abych raději hubu držel
a neptal se
bych si prý do kalhot ustřík
z přemíry poznání
o tom že moderní poezie
není jen tak pro někoho
Ale já jsem ho vytáh
a celkem v klidu se vychcal
a píšu si dál
jen tak pro někoho
Uklouzlo na hrachu
mé vlastní svědomí
Sypal jsem ze strachu
Jistoty rukojmí…
Mávám na tebe
když projíždíš
s rozevlátými vlasy
kolem mě na kole
mezi zralými poli
v pozdním odpoledni
Slunce pomalu zapadá
a blíž a blíž tiskne se
v nerozděleném tichu
počínající noc
k neuspokojenému dni
Vrátný zařval stát
Panovník této noci
Jak král však dostal mat
a upadl do bezmoci
úsměvem mé dámy
a vlnou v jejich bocích
Na horizontu snů
za nedělního rána
se oblak mlhy objevil
jak bílé tajemství
v paprscích babího léta
kdy vítr zafouká
a po kráse průsvitných šatů
náhle je veta
Zrak pomalu bloudí
po cestičkách
chladného šera
a hledá oblaka
v nichž se rodí
slova Desatera
Hradní věž
a strach
hned tak nezmizí
Znamení do širého kraje
neúprosnou glosou
když vše kvete a zraje
v páru slov zmrazí úsměvy
Zima přijde
a pohřbí všechny
krásné pověry
Kladli nohy do stop
Nohsledi zbabělosti
Žádné hop nebo trop
Jen ticho pokřivených kostí
Žalmista dozpíval
a stejně se mu neulevilo
Pokaždé na to však čeká
když za noci bdí
a píchá ho v osrdí
a co chvíli kleká
u své obyčejné postele
Jen trpce se usměje
přísloví, že tak si lehne
jak si kdo ustele
a dívá se na popsané listy
válející se všude kolem
po zemi, na které se
celý překvapený
zanedlouho probudí
Zase prší
Monotónnost
lhostejná uším
se toulá šedivým krajem
A není nahoty
Zbaběle skrývané touhy
neupřímné samoty
se do pestrobarevných
plášťů halí
a před marnivými zrcadly někdy
nechtíc zrodí vzpomínky
Byli jsme malí
a za okny slyšeli
křišťálový déšť
Nevinné nestoudnosti
vždycky pohorší
paničky s pěstěnou
kůží hroší
Na zahrádce svých nocí
pěstuju malé rostlinky
Moc nenesou spíš voní
vlhkou hlínou
a vínem kterým je zalévám
jež jemně jiskří
jak verše co se občas
na tenkých větvičkách
nad ránem urodí
Ve studni radosti
je příjemný chlad
Jen pramen šelestí
jak uprostřed rajských zahrad
tichých hovorů, laskaní
a lehkých vzdechů tón
milostných roztoužení
na lehátcích bez záclon
Žluč se smaží na pánvích
když ženy připravují večeři
mužům, kteří už dávno
svým ženám přání dobré chuti
nevěří
Na postraňcích svědomí
je většinou bílo
Hebká slova dobré pověsti
mračno řečí přes den nasněžilo
Občas se toulám
svým malým městem
v mlžném oparu
rozděleném jen nejasnou hranicí
dohlednosti
Marné jsou ploty
závory, dovednosti
vtepané do ozdob černých mříží
Svět najednou je tak malý
smrt mlhou se plíží
a já nevím kudy dál
tou neproniknutelnou
pochybností
Na závětrné straně
svého domu
často sedávám
a hledím na rozkývané
větve starých stromů
které blesk v létě zulíbal
za fantastické symfonie
devíti hromů
vysmívajícím se mému leknutí
a konci náhle přerušené onanie
když lampa zhasla…
Vítr sviští
skrz neshrabané listí
Pomalu zvedám se
tma padá do zahrady
zatímco čerň
ohořelých větví
se ztrácí v další
dlouhé noci
Na vodě led
usnul dlouhým
zimním spánkem
i vlny spí
A vločky uléhají
zkolébány
mrazivě tichým
vánkem
Jiřičky jsou kdesi daleko
na dvoře sněží
Černají se prsty
zasmušilých kněží
Hbitost myšlenek
váhání činů
Laterna magika
srdcem bloudících stínů
Za několik dnů
Za několik dnů mi bude třicet
Led ještě stále pokrývá rybníky
Lis času mi pomalu ohýbá hřbet
kresle oblouk černými uhlíky
nenápadných nemocí a bolů
strachu i bezstarostných hovadin
halasných řečí u bezpočtu stolů
tuposti všech zbytečných kocovin
Častěji teď dolů hledím
Zem zmrzlá je jak na rybnících led
Přemítám o všem co nevím
Za několik dnů mi bude třicet let
Tání je sen co neprobouzí
Tiché jak půlnoční dech
a šelest holých haluzí
v předlouhých zimních nocech
Pod smuteční vrbou
jen bílá bída
z pár vloček
čerstvého sněhu
v bahně
hned zmírá
Stmívá se
brzy
Noc dlouhá
sny svírá
Koho to mrzí?
Vzpomínám na jeden večer
plný vína, kořalky
a okurkového láku
když už nebylo co pít
Nesčetné okamžiky
kdy jít
nikam se nechce
Byla to zkrátka
noc
jež něžně
konejší smutky
a rozesmívá vzlyky
opilá noc
s kyselým dechem okurek
a s polibky s chutí od papriky
Prudce vzhůru
dubovou alejí
až ke klášteru
se mnoho vzdychá
z nedostatku kondice
Svaté panny
s úsměvem doprovázejí
tiché svaté panice
Pod nosem mi vyrazil
velký žlutý jebák
praskl
ještě štěstí
že to nebyl slepák
Co čekat
od smutku?
Život
bez náhubku
co roztahuje ústa
a ticho
k milování
(Tomovi)
Ryju prstem
Ve vlhké hlíně
Ve tvém klíně
Ryju prstem
Líně
Vlídně
Ryju prstem
Klidně
Silně
Ryju prstem
Neomylně
Vilně
Ryju prstem
Miluj mě
pro mě
své sémě
ve vagíně
Země!
Vystoupil jsem z rychlíku s Proustem v ruce a cestou do nádražní haly
jsem myslel na starého teplouše barona Charluse
který se chudák motal do svých vlastních slov a působil tak zoufale a trapně
bylo mi ho líto vlak jel za 40 minut
tak jsem vypil v hnusném bufetu teplou vybublanou točenou kofolu
a šel si sednout do čekárny v jednom rohu bezdomovec
dvě paní a na prostředních sedadlech přes opěradlo
podivně nakloněná vzlykající postava
nahlížel jsem na ni ale šel jsem si sednout kousek dál
mladá slušně oblečená paní se mě zeptala zda brečí
kývl jsem a ona hned vyrazila za ním
zastyděl jsem se dělal že čtu
a přitom pozoroval tu prapodivnou dvojici
zastyděl jsem se jako už tolikrát
paní odložila na své sedadlo Strážní věž vzala si tužku
a pomohla brečícímu klukovi kterému mohlo být klidně třináct napsat úkol do matiky
přestal brečet paní mu přinesla nějakou brožuru byla milá
a on se za chvíli zase stejně prapodivně nakláněl přes opěradlo
nad jiným sešitem a sepisoval další úkol nebrečel
a já se marně snažil znovu začíst do příběhu
o Charlusovi kterého mi bylo před chvíli líto
styděl se
a přitom věděl že bych vše příště udělal stejně lhostejně
jako před chvílí
Není čas ani na pár slov
o čekání
Právě předhání nás jaro
neslyšně jak tichý let sov
po svítání
co se už jen tak loudají
cestou domů
Prcháme
Předhoněni pupeny
tiše šeptajících si stromů
Lehkost šatů
halí tíhu těl
kterou tak dobře zná
řemeslo hrobníků a katů
ukrytých kdesi za městem
kde se dřou
s nahou pravdou
Má dlaň halí tvé tělo
tu a tam
Nahou tě miluji
a jestli tě přežiju
i nahou tě pohřbím
Chtěl bych být
při tom sám
Kartaginská sůl
nám občas skřípe
mezi zuby
pomalu
se rozpouští
křivíme huby
a proklínáme
všechna svá zapomnění
Kartaginská sůl
občas pálí
oči
bez vzlyků hledíme
vstříc regimentům
jež útočí
ze strany pouště
Vítr se zdvíhá
a víra všech vizí
v písečném mraku
náhle
se ztrácí a mizí
Nad oblaky oblaka
pod zemí zem
pláč brzy oplaká
smrt mrtvých
Navzdory vzdorům
člověk je člověkem…
Tupá břitva
v toaletní skřínce
strakatá rzí
jak mé prokouřené plíce
mi jedno jaro připomíná
Vůně mýdla
v krabičce z bakelitu
pichlavé štětiny staré štětky
zrcadlo
Tváří tvář sobě
seřezávám
kusy sebe
toužím po tobě
smráká se nebe
a já se spoléhám
na mlčenlivost tmy
zatímco voda
jitří drobné ranky
a krev rychle zasychá
První noc
druhá
nic nejde ztuha
ničeho není moc
nejsi má prvá
ani má poslední
myslím si
Jsem starý
i ta žena je stará
má je
Za okny stromy kvetou
znamení máje
a já zas
tváří tvář sobě
seřezávám
kusy sebe
zas
toužím po tobě
smráká se nebe
a já se spoléhám
na mlčenlivost tmy
když vrásek je moc
a vše jde tak těžko a ztuha
Dlouhá je noc
kdo ví
zda čeká nás
ještě nějaká druhá…
V rohu pokoje
spí
malá krysa
milounké mládě
co se k ohlodaným kostem
tichounce lísá
Utišil jsem hlad
je půlnoc
a nemám slovo
pro tuto pravidelnou hostinu
Řeč utichá
Země je ve stínu
na chvíli
Kam tolik
pospíchá?
Jak sváteční celopal
září podvečerní nebe
pár dní po slunovratu
šum listí zvěstuje
věčnou ztrátu
Nikdo mu nerozumí
jen tma přikývne
a skloní se až k zemi
Pod oknem mi roste slunečnice
ze semínka, co jsem v zimě sypal ptákům
Není to nic jiného než prapodivná náhoda
zrození, stejně jako třeba toho mého
Večer ji zalívám a dívám se na ni
jak cudně svou velikou hlavu k zemi
sklání, jako by věděla, že to náhoda
vlastně není Za stromy zapadá slunce
mé malé druhé mi pod okny ještě chvíli září
než je tma přikryje
stejně jako mé mládí přikrývá potemnělé stáří…
Neštěstí
jak užvaněný brepta
co se nikdy neptá
zda smí přisednout
se na nás šklebí
svým potměšilým úsměvem
moci
přijít kdykoliv
Marná sláva
má nás v hrsti
v níž není škvíry
Nenávidí
jen mlčení
paradoxní
víry
Rád chodím na půdu
když prší
Vykloněn z malého okna
kouřím cigaretu
a hledím do šumících
korun stromů
Pusto je na ulicích
jen voda spěchá
po listech
starých ořešáků
po peří
tichých ptáků
po střeše domu
nepochopitelně dolů
z nebe
kam stoupá kouř
mé cigarety
Bylo léto
a já vysoko v horách
mnul v dlaních sníh
a myslel přitom na ženská ňadra
nejdříve tak krásně chladná
jak tají vlhkými polibky
a teplým dechem
touhy po vrcholu
s bílou nadílkou
Pil jsem víno z krabice
já nepoučitelný vůl
Teď mě bolí palice
a mám poblitý stůl
Až přijde čas
a já budu starý
častěji se budu dívat
na černé máry
za dveřmi kostela
co leží trošku stranou
Někdy je i pohladím
jak postel nerozestlanou
A půjdu dál
se zaprášenou dlaní
Smích
Had smíchu
se kroutí
v zákoutí
rozvalin
Poprskaných
od našich
jedovatých
slin
Smrt
Jsem padouch
co si jen tiše píská
To tolik neprozradí
O hanbě jež mě každou chvíli
zleva zprava liská
v rytmu melodie
lhostejné
jak jed hadí
Boží muka
Baroko umírá
v božích mukách
čas svírá
je v rozoraných lukách
Dnes
Na stole mám víno
skoro neprůhledné
jak ráno
kdy noc zbledne
jako i já
těžkou kocovinou
A na podlaze
jen rozšlapaný zblitek
mi surově připomene
můj zítřek
Advent
Nikdy ne dost dlouhý
Proud
mlýnské strouhy
co nikdy nevyschne
Bez rozechvění
Bez rozechvění otáčím listy
bible už kolik let
se svědomím oportunisty
milujícího příliš tento svět
a hlavně sebe
a hlavně sebe
Štěpánská
Blátivý prosinec
za otevřeným oknem hřeje
dechem jara
Ve vůni tušených rozpuků
se rozpačitě loučím
s dalším rokem, je to
jako by umíral můj
stejně starý přítel, předčasně
jako my všichni
umíráme vlastně
tak trochu předčasně
nepřipraveni na předčasí
Ale mám rád ten blátivý prosinec
nevánočních Vánoc
špinavých bot a schodů
a rozpaků z vlastního smutku
skrz který se dívám
do svého smradlavého chléva
kam navzdory všemu
smím také položit
malý dárek
Nebe, prase a já
Koupu se v bahně
líně se válím
trochu jak prase
co nevisí v žádném pokoji
na stěně na obraze
Leda tak na háku
na němž se rychle zapomene
na pohledy zapomnění
pohledy do oblaků
Třeba i z bahna
vždyť na tom vůbec
nezáleží kde se leží
to přece ví každé prase
Nebe je všude
nikam neschová se
Chceme se nepustit
(Terezce a paní učitelce Janě)
Všechny děti bysme se kolem ní seběhly
kdyby ještě jednou přišla
kdyby tak přišla…
říkáš mi před spaním
Zadržuju slzy abych utišil tvé
první trápení se smrtí
Paní učitelka Jana už nepřijde
Ale i s černým praporem
je školka veselá, jinak to nejde
To jen noc si pohrává
s tvou samotou
kterou ani já nedokážu odehnat
Ležíme vedle sebe
a chceme se nikdy nepustit
Vosy
Je červen a já jdu brzy ráno
posečenou loukou bosý
zastavím se
a pozoruji malé křídlo
snad vosí
co se vznáší před mou tváří
Fouknu do něj
a je to jako v září –
– vše se chvěje
tušenou zimou
těžkou jak vůně
odkvétající orchideje
co lákala kdys i vosy