„Vypravuje se – a Bůh je Svého taje nejznalejší a nejmoudřejší a nejmocnější a nejštědřejší a nejdobrotivější a nejmilosrdnější – o tom, co se dávno dělo a z dějů národů předcházelo, že v čase, jenž dávno konce vzal, a v zašlém věku a době kraloval z králů sásánovských jeden král, jenž na ostrovech indických a čínských panoval a měl vojsko a stráže tělesné a služebnictvo a komonstvo nesčetné.“ (citováno z Pravila Šahrazád..., Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění Praha 1955)

Dá se říci, že my Evropané jsme poznali romantiku jen díky muslimům? Když dnes otevřete fascinující Šahrazádin svět (a kdo by ho neznal, komu se nevryl do duše už v dětství?), těžko vás uvítá jako cizince. Jistěže je exotický, v detailech oproti našemu jinaký, ale celé to veliké shrnutí arabských, perských (krystalizační zárodek Šahrazádiných vyprávění představovalo asi dvě stě perských příběhů sepsaných někdy mezi lety 224-642 po Kr.), indických a jiných orientálních příběhů do pohádkového leporela lidské komedie je jedním z pilířů evropské kultury. Považujeme ho automaticky za součást našeho světa, stejně jako arabské číslice nebo spodní prádlo, a tím spíše přecházíme fakt, že Evropa a muslimský orient jsou již od raného středověku spojené nádoby. Co se týká pohádek Tisíce a jedné noci, je třeba zdůraznit nejen jejich vliv na středověkou rytířskou romantiku (s ní také na Danta, Boccaccia, Ariosta, Tassa, na první opery a spolu na romantismus devatenáctého století), ale krom toho i na postupnou sekularizaci evropské kultury. Islám, ačkoli vznikl později než křesťanství, zažíval v době své civilizační expanze, čili dávno před vrcholnou renesancí v Evropě, svébytný humanismus, o němž vydává kouzelné svědectví právě kniha Tisíce a jedné noci. Dnešní muslimové si často myslí, že jejich frustrace z neúspěchu má svůj lék ve fundamentalismu... možná by jim stálo za to připomenout, že v dobách, kdy jejich říše byly v největším rozkvětu, se až překvapivě mnoho podobaly dnešnímu Západu. V Tématu se k muslimské kultuře budeme vracet.