Olomouc se pro mne dělí na centrum a periferii – a časově: na léto a zbytek roku. Periferie za moc nestojí, jsou to různá sídliště, hodně špíny, aut, podezřelých zákoutí. Nějak se mi nechce vnitřně přijmout, že i tohle je Olomouc. K centru mám vřelý vztah, prožil jsem v něm deset let od příchodu na zdejší univerzitu, a to je na vytvoření citových vazeb nejlepší věk. Rozlohu, na které se cítím doma, lze vyměřit od nádražní budovy k Flóře a od Lazců k Tržnici. Není to moc, ale historický střed města je ještě o dost menší. Jistě, poněkud mi to už zevšednělo, nicméně i tak je procházka historickými uličkami požitek, který bych vám rád doporučil. Můžete se kochat architekturou, skoro všechno kolem je radost vidět, můžete víc než klidně posedět a povykládat... Olomouc je totiž tak trochu, v létě víc, městem klidu.

 

                Zhruba třináct tisíc studentů, kteří od října do června tvoří významnou část všech obyvatel centra (neboť se většinou zdržují v centru, byť bydlí třeba kdesi v Neředíně nebo ve Chválkovicích), najednou v létě zmizí. Když si sednete na lavičku před kolej 17. listopadu a budete se dívat na křižovatku u policejní budovy někdy v jasnou červencovou noc, uslyšíte kolem sebe pár ježků, možná kousek od budovy pajdáku bude blikat nějaký vůz technických služeb města, ale auto ani chodce prakticky nezahlédnete. Olomoučané mi přijdou důstojně nehybní, patří k nim určitá dobromyslná honosnost, maloměstská obeznámenost s osudy těch druhých a sedlácká spokojenost s pravidelným a řádným během života. I ty psí hovna, která hojně leží na chodnících, přijímají tak nějak venkovsky, jako součást života v přírodě. To vše dává prostor návštěvníkovi, aby si bloumal nerušen, zasněn, aby se sžíval a neměl ani zákmit pocitu, že je hnán davy od památky k památce. Turisté sice v Olomouci jsou, ne však mnoho, bývají to spíše cizinci a procházejí ji v organizovaných skupinkách, jak jsou zvyklí z jiných měst, kde se všechno hemží, strká, hrne od památky k památce v nekonečném stresu. Proto se tu v „hanácké metropoli“ (jak své město nazývají zdejší) jeví poněkud pitvorně.

 

                Společenského života si mnoho neužijete, není to slavné dokonce ani mimo letní sezónu... nějaká ta snobárna, mladické provokace, koncert někoho známého, AFO, nějaký ten ruch okolo univerzity, což všechno v létě navíc hibernuje. Je tu však plno hospod a jestliže si někoho zajímavého přivezete s sebou, můžete si v nich kouzelně povykládat, také na zahrádky narazíte a podivuhodně krásná zákoutí. Za naprosto nejvhodnější dobu k letním procházkám Olomoucí považuji jasný a teplý večer mezi sedmou a desátou. Třeba na Biskupském náměstí a na ulici Křížkovského v tu dobu sotva někdo bude, stojíte kráse architektury tváří v tvář sami, můžete s ní vést dialog. Podobně to bude platit také o náměstíčku před katedrálou, o Žerotínově náměstí s nádherným kostelem sv. Michala (samozřejmě na návštěvu nitra kostelů je třeba vyrazit o něco dříve) nebo o parku pod ním. Naopak kolem svatomořického chrámu, na Horním i Dolním náměstí naleznete v onu dobu decentní ruch, atmosféru pohody, někdy i živou hudbu, radost z existence.

 

                Budete-li v olomouckém centru trávit delší dobu, nemůžeme se nepotkat, nebudu-li mít ovšem zrovna dovolenou. Třeba byste ale zašli na Dolní náměstí do hospody Pod limpou na mariáš... to bychom si nějakou tu partičku určitě dát mohli.