Olomouc se pro mne dělí na centrum a periferii – a časově: na léto a zbytek roku. Periferie za moc nestojí, jsou to různá sídliště, hodně špíny, aut, podezřelých zákoutí. Nějak se mi nechce vnitřně přijmout, že i tohle je Olomouc. K centru mám vřelý vztah, prožil jsem v něm deset let od příchodu na zdejší univerzitu, a to je na vytvoření citových vazeb nejlepší věk. Rozlohu, na které se cítím doma, lze vyměřit od nádražní budovy k Flóře a od Lazců k Tržnici. Není to moc, ale historický střed města je ještě o dost menší. Jistě, poněkud mi to už zevšednělo, nicméně i tak je procházka historickými uličkami požitek, který bych vám rád doporučil. Můžete se kochat architekturou, skoro všechno kolem je radost vidět, můžete víc než klidně posedět a povykládat... Olomouc je totiž tak trochu, v létě víc, městem klidu.
Zhruba třináct tisíc studentů, kteří od října do června tvoří významnou
část všech obyvatel centra (neboť se většinou zdržují v centru, byť bydlí
třeba kdesi v Neředíně nebo ve Chválkovicích), najednou v létě zmizí.
Když si sednete na lavičku před kolej 17.
listopadu a budete se dívat na křižovatku u policejní budovy někdy
v jasnou červencovou noc, uslyšíte kolem sebe pár ježků, možná kousek od
budovy pajdáku bude blikat nějaký vůz technických služeb města, ale auto ani
chodce prakticky nezahlédnete. Olomoučané mi přijdou důstojně nehybní, patří
k nim určitá dobromyslná honosnost, maloměstská obeznámenost s osudy
těch druhých a sedlácká spokojenost s pravidelným a řádným během života. I
ty psí hovna, která hojně leží na chodnících, přijímají tak nějak venkovsky,
jako součást života v přírodě. To vše dává prostor návštěvníkovi, aby si
bloumal nerušen, zasněn, aby se sžíval a neměl ani zákmit pocitu, že je hnán
davy od památky k památce. Turisté sice v Olomouci jsou, ne však
mnoho, bývají to spíše cizinci a procházejí ji v organizovaných
skupinkách, jak jsou zvyklí z jiných měst, kde se všechno hemží, strká,
hrne od památky k památce v nekonečném stresu. Proto se tu v „hanácké
metropoli“ (jak své město nazývají zdejší) jeví poněkud pitvorně.
Společenského života si mnoho neužijete, není to slavné dokonce ani mimo
letní sezónu... nějaká ta snobárna, mladické provokace, koncert někoho známého,
AFO, nějaký ten ruch okolo univerzity, což všechno v létě navíc hibernuje.
Je tu však plno hospod a jestliže si někoho zajímavého přivezete s sebou,
můžete si v nich kouzelně povykládat, také na zahrádky narazíte a
podivuhodně krásná zákoutí. Za naprosto nejvhodnější dobu k letním procházkám
Olomoucí považuji jasný a teplý večer mezi sedmou a desátou. Třeba na
Biskupském náměstí a na ulici Křížkovského v tu dobu sotva někdo bude,
stojíte kráse architektury tváří v tvář sami, můžete s ní vést
dialog. Podobně to bude platit také o náměstíčku před katedrálou, o Žerotínově
náměstí s nádherným kostelem sv.
Michala (samozřejmě na návštěvu nitra kostelů je třeba vyrazit o něco
dříve) nebo o parku pod ním. Naopak kolem svatomořického chrámu, na Horním i
Dolním náměstí naleznete v onu dobu decentní ruch, atmosféru pohody, někdy
i živou hudbu, radost z existence.
Budete-li v olomouckém centru trávit delší dobu, nemůžeme se
nepotkat, nebudu-li mít ovšem zrovna dovolenou. Třeba byste ale zašli na Dolní
náměstí do hospody Pod limpou na
mariáš... to bychom si nějakou tu partičku určitě dát mohli.