Hňácám z hlíny panáčka, rychle ho ale zase proměním v hroudu, zachytit jakýkoliv tvar je tak zbytečné, co s tím. Terapeutka má vytetovaný křížek na ruce, úplně stejný jako onen tichý muž, co si každý den čte noviny v kavárně. Nemám chuť si je dva nějak spojovat, ale proč on sedí na lavici, kde je nalepený bílý kříž? Asi jen tak náhodou. Rád terapeutce pomáhám s vlhčením hlíny, je to příjemnější ji připravovat, než něco sochat, zvlášť když je člověk netrpělivý a nechce čekat, až se věc vypálí a tak. Konec konců mám tady už jednoho panáčka od minule. Je tlustý a stojí mezi ostatními postavičkami. Jsem pyšný na to, že jako jediný na hlavě.

Kreslím progreskami tři kočky, s kulatou, hranatou a nakonec trojúhelníkovitou hlavou. Mulatka, která si na moje žvanění u našeho stolu v jídelně delší čas zvykala a která prý pozná svou psychózu podle toho, že začne mluvit v duchu sprostě, říká, že jí to připomíná africké umění. Je to nesmysl, kočky jsou to víceméně ošklivé. Terapeutka pak začne mluvit o tom, že se s manželem perou, aby nějak odpálkovala mé sebemrskačské řeči o tom, že se v mániích chovám někdy zbytečně agresivně.

Dvakrát dokola se projedu v jízdárně na černém koni a mám vystaráno na celý den. Nemohu myslet na nic jiného a pořád se spokojeně usmívám. Splnil se mi sen, i když mě hodně bolí záda od toho, jak to neumím. Chůze mi po té projížďce působí radost, cítím se lehčí.

Pastelkami se snažím o barevného Konfucia, vypadá jinak než na předloze, na přebalu knihy, co s sebou zrovna nosím, ale to nevadí, je čím dál tím barevnější. Nějak mi to nestačí, přidávám ještě potvoru s havraními křídly, ostrými zuby a tělem šelmy. Tlachám zas něco o třech kastách, barvách, potřebě zachytit svou modlu nebo svého průvodce, motám prostě páté přes deváté a terapeutce to vůbec nevadí, protože jí to asi přijde zábavnější než hloupé dotazy více méně slabomyslných žen z chronického pavilonu, které jsou všude okolo a něco kutí podle jejích rad.

Nejdřív rozplétám a potom zase splétám z ratanových vláken jakési kolečko, hraje k tomu z přehrávače Navarová, co nedávno umřela. Rozprávím s terapeutem jemného hlasu. Zase něco plácám o mytologii a svých stavech, které mi nalhávají jakousi výlučnost, on přitom hluchoněmé pacientce pohyby naznačuje, jak má pokračovat ve vyplétání košíku. Okny proudí dovnitř slunce. Pak nám terapeut uvaří kávu. I starému pánovi, který si přišel jen posedět. Písničku o učiteli si notuju v duchu ještě dlouho poté.