Jednou, je tomu hezká řádka let, nám na našem reálném gymnáziu položil jeden pan profesor tuto otázku: po čem touží každý člověk? I odpovídali jsme asi půl hodiny a naše odpovědi byly různé: člověk touží po penězích, po zdraví, po úspěchu, po autu, po ženě, po cestování, po slávě atd. Pan profesor se ovšem po každé odpovědi potutelně pousmál a řekl, že to není ono, po čem touží bezvýhradně každý člověk. Nakonec nám tedy prozradil, že každý člověk touží po štěstí, a naše chytrá třída byla poněkud vyvalena poznáním, že se nikomu z jejích příslušníků nepodařilo přijít na tento docela prostý, i když snad iracionální výraz.

Od těch dob je mi jasné, po čem toužím. Jelikož meta byla vytyčena, celou tu hezkou řádku let jsem se ji pokoušel ztéci. Nebo se k ní alespoň přiblížit. Abych se přiznal, nějak se mi to nedaří. Vypadá to, jako kdyby meta štěstí byla v neustálém pohybu, takže jsem si někdy připadal jako závodní chrt, ženoucí se za svými druhy a protivníky zároveň za bystře pádícím hadrovým zajícem. Jsem tedy trochu unaven honbou za štěstím. Jeden čas jsem si začínal plést pojmy, takže jsem považoval za štěstí třeba to, že jsem si koupil nové auto, nebo když jsem jel za polární kruh luxusním parníkem, nebo když jsem vyhrál dvacet tisíc na výherní knížku, nebo když jsem se krásně zamiloval atd. Ale nebylo to štěstí. Byly to jen peníze, auto, cestování, žena, tedy zrovna ty z našich odpovědí před hezkou řadou let, nad nimiž pan profesor kroutil na znamení nesouhlasu. Občas jsem míval před očima zase jinou chiméru štěstí. To když třeba, polodutý, jsem úspěšně složil zkoušku na medicíně, nebo když jsem nevypadl z přecpané trmavaje, nebo když... prostě když si člověk řekne: hergot, to jsem měl z pekla štěstí.

Suma sumarum: štěstí jistě existuje. Už nevím, kdo to řekl, ale trvalejší štěstí prý si každý člověk musí nějak sám vymodelovat, vytvořit, prostě nějak získat a opatrně vložit do sebe samého. Moc se mi to nezdá, ale co jiného nám nakonec zbývá, nežli pokusit se najít v sobě plácek nějakého čistého místa a situovat tam třeba docela skromný, docela malý, docela nenáročný model štěstí? Skoro by se mi chtělo říci: štěstí pro nic, štěstí snad pro pocit, že žiji, že jsem. Ale nevím, nevím. Ono totiž kdekdo žije, kdekdo je, takře jaképak štěstí?